22. kapitola

Doktor se na Jamieho usmál: „Je tak krásné tě znovu vidět.“

Jamie se zamračeně otočil ke svému Doktorovi.

„Kolika svým příbuzným jsi o mě řekl?“ zeptal se nevrle.

Jeho Doktor si nervózně zamnul ruce: „Já říkal, že je to trochu složitější.“

Pak se poklepal po kapsách a vyndal svou flétnu. Doktor věděl, že jeho alter ego začne vesele pískat, a tak se ubránil obrácení očí v sloup. Místo toho zašátral v paměti, jak má tahle šaráda pokračovat.

Celé to bylo vyčerpávající. Doktoři už nějakou dobu rokovali chvíli nahlas, chvíli telepaticky, ale zatím se daleko nedostali. Každý chtěl něco říct a každý Doktor byl přece tím nejdůležitějším; každý měl přece právo mluvit první.
Doktor se odtáhl z mumraje myslí a podíval se z jedné své inkarnace na druhou. Pak na třetí. Zahleděl se smutně do střední vzdálenosti mezi dvěma dalšími postavami a nechal svou mysl plout na okraji vzpomínek, názorů a plánů jeho jiných inkarnací.

Vnitřním zrakem zachytil Daleky na Aerilii, Kyberlidi na Berilii. Falešné Daleky a falešné Kyberlidi řízené Cerilianskými opdadkovými počítači. Pravého Daleka vybuchujícího po útoku holky v bomberu; pravého Kyberčlověka zmrzlého v polovině pohybu díky rychlé akci toho klauna s flétnou a účesem střiženým podle kastrolu. Zaregistroval Kobu s obuškem ve vězení; Kobu utíkajícího ve špinavém ceremoniálním pracovním overalu prezidenta Cerilie; Kobu v uniformě odpadního generála na podiu před davy lidí; Kobu v té samé uniformě mezi hromadami odpadků s povědomým tvarem Daleka za zády; Kobu jako oblak statické elektřiny v kamenolomu na Zemi.

Když šlo o vzpomínky různých osobností na jednu událost, občas si obrazy protiřečily. Když některé z jeho já nepoznalo scénu, ve které se vyskytovalo, občas se klubko myslí zavlnilo nejistotou, jestli šlo o zapomenutou situaci z minulosti, nebo o setkání, které ono já teprve čeká.

Jak Doktor pokojně plul na okraji toho davu, uvědomil si další mysl, která se nehrnula do centra dění. Doktor se usmál. To vědomí bylo zkroucené do tvaru podezřele podobnému otazníku. Narozdíl od něj tahle inkarnace neodpočívala, ale vysílala chapadla myšlenek do té mely telepatické konference. Tahal za nitky z pozadí. Doktor si povzdechl a zaostřil očima na postavu v bílém obleku opírající se o deštník s držadlem ve tvaru otazníku. Tehdy si myslel, že ho nic nemůže porazit; že on sám musí zničit veškeré zlo a bezpráví. Bojoval s bohy a hrál temné hry, kterými oblboval nepřátele a zároveň testoval přátele. Jak si prohlížel tu malou křehce vypadající postavu, najednou se zasmál. Možná si tehdy tím chováním něco kompenzoval.

Pak vnitřním zrakem zachytil zajímavou scénu. Jeho mladé já - kašpar s flétnou v uváleném saku, který sotva vyrostl z puberty - stálo uprostřed davu zachváceného panikou a podezřívavě si prohlíželo Doktora v zaprášeném pruhovaném obleku. Vypadalo to jako scéna z Cerilie, když ho někdo zachránil před generálem Kobou a jeho elitní odpadní gardou. Byl tehdy překvapený, když se vojáci zhroutili k zemi, zrazení kusy elektronického odpadu na uniformách. Pak přišlo několik tlumených nárazů a během vteřin se jeviště zahalilo dýmem. Pamatoval si, jak se k němu ten mladý klaun vrhnul a spolu s Jamiem ho vyvedli z podia. Panikařící dav je ale rozdělil a pak ho potkal až tady. Alespoň tak si to pamatoval.

Vypotácel se z davu a během pár hodin stál vedle hromady odpadu pod kterou se několik měsíců skrývala jeho loď. Doktor upozadil nepříjemné vzpomínky na moře odpadu, kterým se musel prohrabat. Když z té doby odletěl, vyměnil špinavé potrhané kvádro za krásné nové. Doktor si teď to krásné sako uhladil a nasadil si brýle. Jeho vnitřnímu zraku to nepomohlo; oblek ve vzpomínkách jeho mladého já byl pořád zaprášený a v jednom kuse.
Doktor se usmál tváří v tvář klaunovi s flétnou. S Jamiem si vyměnil částečně pobavený, částečně otrávený pohled.

„No dobrá,“ když to viděl, Doktor přestal hrát, „vždyť už jdu.“

Zastrčil flétnu, zamnul si ruce a rozhlédl se po nejlepší únikové cestě.

„Ááá,“ povzdechl si nahlas.

Doktor se také rozhlédl. Během posledních pár minut se dým z podia rozšířil mezi panikařící lidi. Přesně jak si Doktor pamatoval ze vzpomínek svého mladého já. Doktor zatnul zuby, aby neřekl nic mimo vzpomínkový skript.

„Jdeme,“ zavelel najednou Jamie pevným hlasem. Popadl svého Doktora za ruku a staršího Doktora za rameno. Oba je táhl náhodným směrem a tělem si přitom dělal cestu. Doktor by se usmál, kdyby se nemusel soustředit na své vrávorání - jedna věc byla vědět, že se dostane ven, druhá ale nespadnout pod nohy davu. Protože Jamie byl tak často krásně naivní, Doktor někdy zapomínal, odkud pocházel. Teď a tady prokázal horalského ducha a sílu skotského válečníka. Zajímavé bylo, že Doktorovo klaunské já si celou scénu pamatovalo jinak: držel Jamieho za ruku a vystrašený dav se před jeho hypnotickýma očima sám magicky rozestupoval. Někdy by si se sebou měl sednout a promluvit si do duše - i když možná bude lepší neničit si iluze.

„Doktore,“ oslovil své mladé já přesně podle vzpomínek, „dej si pozor na šálu. Může být tvou smrtí.“

Doktor netušil, proč měl říkat takové nesmyslné varování, ale s vlastní minulostí by si neměl zahrávat.

„Pak už se dostaneš, kam máš,“ dokončil stejně krypticky.

Jak se dostali k okraji davu, Jamieho sevření na Doktorově rameni polevilo. Doktor se mu vytrhl a nechal se odnést davem. Alespoň se o to pokusil. Dav bohužel nespolupracoval. Doktor se rozhlédl, zavrávoral a zhroutil se do náruče Ceriliana, který se zrovna potácel kolem. Úmyslně ještě zakopnul a vrazil do jiné spěchající dvojice.

„Musíš si pospíšit!“ zavolal ještě s hraným zoufalstvím.

Když se konečně dostal z dohledu, oddechl si a pomalu se vydal ke své Tardis.

O několik minut později a o několik měsíců dříve přistál na ve starém známém hypermarketu odpadem. Tentokrát si dal pozor a Tardis se nikdy ani nedotkla moře odpadu. Moře odpadu, do kterého se jeho vlastní Tardis ponořila před pár desítkami minut. On sám se teď toulal mezi hromadami odpadu a obdivoval, co všechno tu bylo na prodej.

Doktor se zamyslel. Potřeboval vědět, kde jeho mladší já ve stejném těle bylo, a zároveň potřeboval, aby ho nevidělo. S povzdechem se podíval na obrazovku a levitující Tardis navedl k nejvyššímu kopci. Pomalu Tardis levitoval kolem hory tvořené asi jediným nepoškozeným odpadním sortimentem v celém hypermarketu. Dárkové předměty z turisticky zajímavých destinací - Doktor měl pocit, že dokonce uviděl malou červenou telefonní budku z Londýna. Vypadala jako magnet na lednici.

Jak pomalu obkružoval horu směrem k vrcholu, Doktor doufal, že si ho nikdo nevšiml. To by nebylo dobré. Pak ale zahlédl dvouvrcholový kopec figurek a hraček a obrovskou hromadu rozbitých zbraní. Teď věděl, kde je on i jeho mladší já. Vytvořil si mapu nejimpozantnějších kusů odpadu všude kolem a pomalu slevitoval k cestám z udusaných odpadků. Sotva pár centimetrů nad zemí, kde byl od všech očí krytý zbožím, směroval svou loď k místu, ze kterého by během pár minut měl zaznít zmučený hlas Tardis.

S rukama nataženýma nad ovládacími prvky své lodi se najednou zastavil. Pamatoval si dobře ten zvuk pokroucené Tardis. Věděl i jak ho zreprodukovat, ale byl důvod, proč mu zněl tak nepříjemně. Jeho nejvěrnější společnici by to bolelo. Doktor, ruce stále napřažené, přešel k jiné části centrálního panelu. Tardis byla nejenom uměleckým dílem na půdě multidimenzionálního inženýrství, měla zabudované i jiné, jednoduché přístroje. Třeba multifunkční panel, který mimo jiné dokázal nahradit mixážní pult. I když mladý Hendrix se tvářil, že mu není dost dobrý.

Doktor si nad tou bolestnou vzpomínkou povzdechl a konečně spustil ruce k páčkám a tlačítkům. Zvuk své lodě znal lépe než tep vlastních srdcí. Během minuty se z reproduktorů těsně pod vnějším pláštěm Tardis ozýval nepříjemně pokroucený zvuk dematerializující se časové lodi. O minutu později zvuk vypnul a potichu oblevitoval několik odpadních kopců, než ten jekot spustil znovu. Bylo to až nepříjemně jednoduché - bylo možné, že plán, ve kterém měl prsty ten otazníkový trouba, obsahoval i přímočaré části?

S povzdechem se sklonil ke skeneru. Bylo lepší nad tím nepřemýšlet. Na obrazovce viděl tečku, jak se k němu pomalu blíží. Doktor znovu zvuk vypnul a ještě několikrát se přesunul a jekot spustil a vypnul. Nakonec uviděl, jak se tečka na monitoru zastavila. Doktor si pamatoval své tehdejší zklamání - co by si asi myslel, kdyby věděl, že takhle hloupě vede do té situace sám sebe? Neměl by to vlastně věděl, když to byl on sám? Doktor se zasmál a omylem na několik vteřin zvýšil hlasitost toho jekotu. Věděl, že by si myslel, že to muselo být uděláno, protože věděl, že kdyby to neudělal, nikdy by se neslyšel, a celá pavučina času by se mohla roztrhnout, protože si to teď myslel. Věděl, že by se nejraději nalákal mazaněji, ale že se nemohl lákat mazaněji, protože pak by se věci staly jinak a on by se lákal jinak a teď by nepřemýšlel nad tím, proč se lákal tak hloupě a ani by si nemusel všimnout, že právě natrhnul pavučinu času.

Koutkem oka zahlédl, jak se tečka na monitoru velmi pomalu vzdaluje od Tardis.

Doktor se usmál: „Oko Orionu, tam už jsem dlouho nebyl.“

Ano, teď si zasloužil trochu odpočinku. Jestli tahle inkarnace měla ještě nějakou práci v té celé zmatené situaci, jeho mladší já jí zastane excelentně. I když se nechalo nalákat do té situace tak hloupě samo sebou.