Jarní touhy
Led povolil, objevila se vodní hladina. Brzy vyraší první křehká stébla trávy. Začne pastva. Vyšla jsem z kůlny vyhlížet jaro.
Najednou uslyším hlasy a hvízdání křídel. Divoké husy táhnou.
Hrudí projede bolest, jako když se otáčí nůž.
Nejsilnější letí vpředu, nezkušené uprostřed. Rodina!
Mé tělo zasáhne vlna potlačované touhy.
Mávám křídly ze všech sil, ale nevznesu se. Zkouším to dál.
Pak donesli ječmen a pšenici… Tak zítra.
Další den. Namožená křídla bolí.
Tak zítra.
Nebo pozítří.
Tetička Jaruška chválí oběd: „Masíčko se jen rozpadá, a ta vypečená kůžička!“ „Husu je nejlépe péct pomalu a pořádně nasolit předem,“ prozradí paní domu.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je smutné :-/
To je smutné :-/
chudák malá :(
chudák malá :(
Občas aj chce odísť, ale už
Občas aj chce odísť, ale už to nedokáže. Je to trochu smutné.
Tyjo, působivě sepsáno, jistě
Tyjo, působivě sepsáno, jistě, pointa někam směřuje, ale text myslím dává prostor i pro "lidský" výklad: příběh vypráví dívka, co by chtěla odletět z hnízda, jako kuchařka už je vynikající, ale o tuhle pochvalu nestojí... Chce pryč, chce děti, chce nápadníka.
Husy to tak prý skutečně mají
Husy to tak prý skutečně mají. Smutné