Živé město
Petr se najednou objevil zpoza rohu a s viditelnou úlevou běžel ke skupince dětí. Všichni se zaradovali. Eliška, která byla nejstarší, si ale všimla na něm něco divného a zeptala se, co mu je.
„To město… mění se. Samo od sebe...“
Dost dobře to nechápala, ale napůl káravě, napůl šibalsky pronesla: „Ty jsi byl vždycky snílek. Stále s hlavou někde v oblacích.“
Pak se dohodli, že něco vyzkoušejí, aby ho uklidnili. Ohlédli se a viděli ulici s parkem, se světly, úplně obyčejnou městskou ulici. Zašli za roh a vrátili se. Před nimi zničehonic stála věž, která tam předtím vůbec nebyla.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je pěkné, ale na včerejší
To je pěkné, ale na včerejší téma. Takže ho raději dej v neděli do dopisovacího bonusu, protože takhle za něj bodík nebude ;)
No jo no, nějak se mi ty dny
No jo no, nějak se mi ty dny posunuly. Všiml jsem si toho pozdě. Děkuji za upozornění.