Živé město

Petr se najednou objevil zpoza rohu a s viditelnou úlevou běžel ke skupince dětí. Všichni se zaradovali. Eliška, která byla nejstarší, si ale všimla na něm něco divného a zeptala se, co mu je.

„To město… mění se. Samo od sebe...“

Dost dobře to nechápala, ale napůl káravě, napůl šibalsky pronesla: „Ty jsi byl vždycky snílek. Stále s hlavou někde v oblacích.“

Pak se dohodli, že něco vyzkoušejí, aby ho uklidnili. Ohlédli se a viděli ulici s parkem, se světly, úplně obyčejnou městskou ulici. Zašli za roh a vrátili se. Před nimi zničehonic stála věž, která tam předtím vůbec nebyla.