Jaro, o třicet let později
Takové zoufalství. Odpusťte starému pánovi trochu sentimentu.
Bylo jaro a soumračný šeřík na Antaresu kvetl. Ryko a Irena si na sluníčku vychutnávali krásný den.
Třicet let, pomyslel si Ryko, od jiného jara, kdy se království začalo vzpamatovávat z války a my se pomalu odvažovali doufat, že spolu můžeme zůstat. Třicet let a pořád nás svazuje nedostatek času. Kdybychom ho měli víc, mohli jsme roztáhnout křídla a letět, kam by se nám zachtělo. Jenže tu byly děti, pak jsme se museli starat o Violu a pak už jsme se cítili staří. Ale já a Irena... Kdybychom nebyli vázáni časem, který nám draci vyměřili, kam až bychom mohli doletět?
Při zpětném čtení to působí, jako by Ryko něčeho litoval. To ale jistě není ten případ. Nechce čas vrátit, jen ho chce mít víc.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Já v tom vidím ty možnosti a
Já v tom vidím ty možnosti a sny, které už nestihnou prožít, protože jeden lidský život je málo. Ne, Ryko si určitě nestěžuje. Jen vidí ty příležitosti, kterých jsou kvanta a které už nejsou pro něj a Irenu, ale pro jejich děti.