Nadechnutí
Oči jsem otevřela do oslňujícího světla.
Seděla jsem uprostřed pódia. Stolička byla tak vysoká, že jsem se téměř bála nadechnout, abych nespadla. Ale dýchání mě teď poměrně zajímalo. Pohledem jsem se chytila mikrofonu a doufala, že to bude stačit.
Klavíristka položila do vzduchu čtyři tóny a nechala je tam viset.
Periferním viděním jsem zahlédla bicáka. Z téhle výšky vypadal spíš jako bicáček. Tvářil se rozverně jako obvykle, a to mě uklidnilo.
Nadechla jsem se a věděla jsem, že v tu chvíli v sále nedýchá nikdo jiný. Měla jsem jejich absolutní pozornost - a najednou to vůbec nebylo děsivé.
Začala jsem zpívat.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Pre mňa je to teda dosť
Pre mňa je to teda dosť hororová predstava (hlavne ak by tie štyri tóny boli úplne neznáme)! Ale s témou si sa vyhrala famózne.
Pěkné překonání trémy.
Pěkné překonání trémy.