12. část - Miró

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Úvodní poznámka: 
Druhá polovina kapitoly z minulého týdne.
Kapitola: 

Syn polkl. Mlčel. Nenapadala ho slova, kterými by se mohl bránit.
“Víš,” pokračoval Miró, “odpověď, kterou Poprvnímu dáš, není vůbec důležitá. Předáky volá podle nálady. S jedinou výjimkou. Ten, kdo tvrdí, že je z Cerillie, musí podat důkaz.”
Syn zavřel oči a přinutil se dýchat pomalu a zhluboka.
“Není to vůbec složité,” řekl Miró. “Není to tak dlouho, co Cerillie vstoupila do ochranného područí Chrámu. Každý cerillijec ještě rozumí starému jazyku. Děti dnes narozené zestárnou a zemřou, než se znalost cerillijštiny vytratí. Jednoduchá zkouška.”
“Kdybych byl z Cerillie, odsoudil bys mě k smrti,” zašeptal Syn.
“Te tede varlo no. Mi ade cona to,” ušklíbl se Miró.
“Vlož ve mně svoji víru. Já dám ti celý svět,” přeložil Syn Miróova slova. “Je to píseň, ale jsem si jist, že není v jazyce cerillijců.”
Miró se k Synovi naklonil. Jejich tváře se téměř dotýkaly.
“Takže dokonce rozumíš,” ušklíbl se, “jenže, chlapče, na tobě každý, kdo ví, co a jak, vidí, že nejsi cerillijec. Máš bledou kůži a prsty, které se nikdy nezabořily do hlíny. Cerilijská kůže je rudá, ocejchovaná pohledem boha, který si nás zotročil. Cerilijské dlaně ztvrdly dřinou, kterou po nich vyžadují boží pohůnci.”
Synovy široce otevřené oči se plnily hrůzou.
“Rouhavé řeči?” usmál se Miró a lehce Syna postrčil, ten zvrávoral a při snaze znovu získat rovnováhu dosedl přímo do louže. Voda se rozstříkla.
Syn zatáhl hlavu mezi ramena. Úkosem vzhlížel k Miróovi a čekal na ortel.
“Víš,” řekl zamyšleně Miró, “ony jsou jen dvě možnosti. Buď s mým rouháním souhlasíš a pak nevadí, že jsem se před tebou odhalil, anebo tě zabiju a stěžovat si můžeš svému bohu.”
“Nemůžeš mě přece jen tak…” vypravil ze sebe Syn překotně.
“Zabít?” doplnil ho Miró. “Proč myslíš?”
“Každá smrt v Chrámu je zasvěcena Bohu,” slova tolikrát opakovaná lehce splývala Synovi ze rtů, “jsou stanoveny počty obětí i počty služebníků. Mou smrtí se vychýlí rovnováha. Někdo se bude ptát.”
Miró se přikrčil, aby viděl Synovi, stále sedícímu v kaluži, do očí. Na tváři mu hrál překvapený úšklebek.
“Ty,” řekl pomalu, “jsi zvláštní.”
“Věříš v pravidla Chrámu, ale mluvíš jazykem povstalců.” Miró se na Syna díval, jako by pohledem mohl obnažit jeho myšlenky. “Kdo jsi? Přesvědčenec? Blázen? Špeh?”
“Zabít tě, by bylo nejsnazší,” pokračoval Miró, když se Syn neměl k odpovědi, “Jsem předák, moji lidé stojí za mnou, když řeknu, žes umřel při práci, nikdo to nezpochybní. Tady se to bere jako nesmírná čest. Ani bys nevěřil, kolik bláznů přichází mezi Poslední spáchat sebevraždu.”
“Teď už tě nemůžu nechat jen tak, to snad chápeš. Jenže nasazený špeh by už v tuhle chvíli útočil.” Miró zakroutil hlavou. Ve tváři nelibost.
“Co jsi zač?” procedil skrz zuby.
Syn se Miróovi nedokázal podívat do očí, těkal pohledem a nevěděl co udělat. Jediné, čím si byl jistý byla nesmírná touha žít. Nezbývalo, než dát Miróovi odpověď. Nadechl se, namočil rukáv své haleny a začal si z tváře stírat líčidla.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

šmarjá. On ten Miró vypadá, že by s ním mohla být rozumná řeč, ale jestli to blbě odhadnul...

Obrázek uživatele Aveva

Miró je zlatíčko, akorát se s ním měl Syn původně setkat v Cerillii, ale Miró se rozhodl na vlastní pěst podniknout diverzní akci a proniknout do Chrámu, takže já už taky začínám být sama zvědavá, co se tam vlastně do konce roku stane ;o)
Obrázek uživatele Aries

tak jsi mě uklidnila, jen zůstává jistá pochybnost, v jakém směru je zlatíčko. U tebe jeden neví ;)

Obrázek uživatele Wee-wees

A co je to tady za ptáky všude kolem?
Kachny!

-A A +A