Sluj 3

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2018
Obdarovaný: 
Esti Vera

Nestihla jsem se ani leknout. Ze stěn rostou železní hadi a postrkují mě pryč. Klopýtám pozpátku. Rychle se otočím. Přede mnou se nic neděje. Popoběhnu. Mříže zarůstají kamenem a mně se zvedne žaludek.
Zůstala jsem sama. Za mnou zavřená cesta. Přede mnou neznámo.
Jdu dlouho. Přísahám, že jsem musela projít skrznaskrz celou vrchovinu včetně Ondřejníku a Petřkovic. Doufám, že lampa nezhasne. Nikde rozcestí ani odbočka, jako kdyby mě sluj někam vedla.
Zahlédnu modravé světlo a skalní výklenek. Sluj mi nebrání vejít. Musím přimhouřit oči.
Výklenek má sotva pár kroků na délku i na šířku. Uprostřed stojí bronzový stůl a židle. Židle se odsune od stolu. Ignoruji ji. Na stole spočívá čerstvý, selsky vonící chléb a džbán s vodou. Vedle něj další džbán se čtyřmi květinami z drahokamů. Jedna má ulámané listy. Nemám tušení, co to znamená.
Ze zdi vykoukne kolejnice jako zvědavý had. Usednu na židli a napiju se. Kolejnice ukáže na chléb. Rozlomím jej. Je ještě teplý. Ochutnám opatrně. Nechci si vylámat zuby.
Osvětlení změní barvu z modré do nažloutlé a zpět do modré. Když se znovu zabarví do žluta, pohlédnu do něj. Zůstane žluté.
Květiny ve váze zahýbou listy. Chce se mnou sluj mluvit? Mrzí mě to. Nerozumím.

O kus dál narazím na další výklenek. Je osvětlen žlutě a trochu větší, než ten předchozí. Stříbrný divan s nepraktickou stříbrnou dekou, stolek, džbán vody a váza s květinami. Zase čtyři květiny ve váze. Jedna má ulámané listy.
Džbány jsou oba stejné. Květiny a voda pro člověka. Květiny ve vodě. Utržené květiny ve vodě. Co to znamená?
Květiny ve váze uvadají a voda pableskuje. Zavrtím hlavou. Květiny se narovnají a rozzáří a celé se to opakuje znovu. Pak voda pohasne a rozsvítí se kout, ze kterého vyroste několik květin. Z kamene se vynoří džbán s vodou. Květiny padnou na zem jako podťaté a voda ve džbánu se rozsvítí. Květiny začínají vadnout.
Sluj čeká a já netuším, na co.

V dalším výklenku stojí zlatá postel s baldachýnem a vedle ní stolek se džbánem zázračné vody. Na zdobných přikrývkách spočítá lidská kostra. Chybí jí ruce od loktů dolů. Na pelesti září kamenná růže. Má ulámané listy. Rostou jí nové. Sjedu pohledem zpátky na kostru.
Pozná sluj rozdíl mezi rostlinou a živočichem?
Zavrtím hlavou a rozhlédnu se. Kde má sluj oči?
„To nejde,“ řeknu. Rozumí vůbec lidské řeči?
Naliju kostře mezi čelisti zázračnou vodu. Ať vidí sama, že takhle to nefunguje. Pak ulomím květinu z pelesti. Jde to snadno. Zvadne mně v ruce. Utržené květiny nevydrží dlouho. Lidé uvěznění ve sloji také ne. Doufám, že to chápe i ona.
Když odcházím, dotknu se svých rtů. Ranka je pryč.

Lampa zhasne. Dotknu se stěny a jdu podle ní. Ze stěny vyroste žlutě zářící diamant. Posvítím si jím na cestu.
Náhle se přede mnou otevře velká síň. Vypadá jako ta s plesnivými chleby. Zaúpím.
„Jsi člověk?“ ozve se z kouta.
Krčí se tam dva mladičcí lidé, chlapec a dívka.

Amálie. Utekla tajně k muzice. Zabloudila cestou tam. Florián. Šel s kamarádem na výlet. Zabloudil cestou zpátky. Pavlína. Šla jsem se projít. O Cestovateli neřeknu nic.
„Kolik let uplynulo?“ zeptá se Amálie. Je mi nějak povědomá. Netuším, odkud. Dělí nás dvě stě dvacet dva let.
„Tady jsme mimo čas,“ odpovím. „Můžeš se vrátit domů. Do tvého roku.“ Lžu.
„Nic dobrého mě tam nečeká,“ řekne dívka a kradmo pohlédne na Floriána.
Amálii je šestnáct a je rok 1796. Do dvou let se vdá. Porodí hromadu dětí a polovinu z nich pochová ještě v batolecím věku. Život stráví dřinou na poli. Ve třiceti bude vypadat na šedesát. Mezitím přijdou napoleonské války.
Floriánovi je patnáct a je rok 1907. Do sedmi let přijde nejděsivější válka, jakou kdy lidstvo zažilo. Pokud se dožije jejího konce, bude mu šestadvacet a další roky stráví bojem s traumaty a snahou poskládat život zpátky dohromady. Než se stihne nadechnout, proběhne světem španělská chřipka. Možná bude mít štěstí a dožije se třicátých narozenin.
Mně je jednatřicet a je rok 2018. Nemám nejmenší tušení, co mě čeká.

Slavnostní tabuli necháme netknutou. Vyjdeme ven do tmy, já položím zářící diamant na zem a rozhlédnu se.
„Ukaž nám cestu ven,“ řeknu. Prosím sluj, ne kámen.
Od kamene se rozběhne bledá, pableskující cestička.
„Co když nás zavede do další komnaty?“ zeptá se Florián.
Přijde nápad. Kleknu na zem a naznačím růst květin. Sluj pochopí rychle. Ze země vyraší tři květiny, vyrostou do výše a nic je neutrhne. Dvěma vyraší poupata. Jedna vykvete. Žádná čtvrtá se neobjeví. Oddechnu si. Sluj pochopila víc, než jsem doufala.
„Vysadí nás tam, kde nás vzala,“ řeknu těm dvěma lidským mláďatům.
Mám dojem, že se Amélie ošila. Lidé nemají znát budoucnost.

Tentokrát jdeme sotva pět minut, než se před námi otevře prázdný vinný sklípek. Na kolejích čeká důlní vozík i s permoníkem.
„Jeďte,“ řeknu Floriánovi a Amálii. „Počkám tady.“

Klíčová slova: 
-A A +A