Když hrdinství dochází dech

Obrázek uživatele Carmen
Rok: 
2018
Fandom: 
Obdarovaný: 
neviathiel

Milá neviathiel,
omlouvám se za zpoždění. Přeju Ti dodatečně krásné svátky plné pohody, hodně štěstí do nového roku, a kdyby to tady šlo, přiložila bych sem obrázek Buckyho zadku pro štěstí, čistě proto, že... Buckyho zadek.
Ale tohle je bohužel naprosto slušná malá povídka, vhodná i pro mládež.

***

Těžko říct, kdy to začalo. Nataša si po jedné akci stěžovala, že jí ruplo v zádech, když ladným kopem vykopla ruskému špionovi zbraň z ruky. K Vánocům jí Hawkeye nadělil zahřívací bederní pás. Nataša mlčela, ale Hawkeye další týden nemohl najít svůj luk. Naoko se rozčiloval, ale pravda byla, že ho vlastně až tak nehledal.

Tony se tomu smál. Do chvíle, než došlo k TÉ situaci, a Pepper mu jemně řekla, že „se vůbec nic neděje a v určitém věku se to stává každému chlapovi“. Pak – po menším nervovém zhroucení –strávil nepřiměřeně dlouhou dobu studiem dlouhověkosti jiných ras, a kdyby to neznělo jako pitomost, Pepper by odpřisáhla, že se snaží vynalézt kámen mudrců – zatímco na její rozbitý kávovar se ani nepodíval a odbyl ji slovy, že beztak nemůže plýtvat časem na popíjení kafe. Choval se kolem toho jako nesnesitelný šašek, a trochu se tak choval schválně, protože si nechtěl připustit, že víc než ty malichernosti ho trápí myšlenka, komu předá svoje celoživotní dílo.

Steve byl nad věcí, o čemž neopomínal všechny ujišťovat s moralizujícím úsměvem na rtech. Konec konců si prožil svoje, a pro něj, který si zažil válku a tak trochu vstal z mrtvých, tyhle věci nic neznamenaly, rozhodně nic, jak vždy podotkl se zářivým úsměvem a prohrábnutím neméně zářivě blond vlasů. Jen o špetičku světlejších, než bývaly, jak Nataša kousavě podotkla, ale to určitě nemělo nic společného se Stevovými častějšími návštěvami kadeřnického salonu.
„Pracuje tam stará známá,“ odvětil suše, když na jednom jejich setkání jeho vlasy vypadaly obzvlášť zlatě. Někdy si říkal, že je za stárnutí rád. A myslel na Peggy. Někdy ho děsilo. A myslel na Peggy.

Bruce si stěžoval, že jestli skončí s kyčelní endoprotézou, nechce vědět, jak dopadne proměna na Hulka. Hulk si stěžoval… No, Hulk si vůbec hodně stěžoval.

Pokud jde o Thora, toho nějak čím dál tím častěji zapomínali pozvat na společná setkání. Bruce při Thorových vlídných poznámkách a při pohledu na jeho stále velmi neopotřebovaně působící kyčelní klouby zelenal, Steve si při pohledu na něj nervózně prohraboval vlasy a Hawkeye s povzdechem vykládal něco o podmínkách penzijního připojištění. A Thor stále ochotněji zapomínal, že na něj zapomínali, protože to, o kolik rychleji stárnou jeho pozemští přátelé, nebo možná to, o kolik pomaleji stárne on, ho nutilo k myšlenkám, o které vůbec nestál.

Wanda se je sice snažila uklidňovat, ale začínalo ji vyčerpávat, když se kvůli sbírce jejich myšlenek cítila jako Metuzalém, a moc nepomáhalo, že při tom vypětí sama občas zapomínala, o co se vlastně při ovlivňování jejich emocí snaží. Vision se od toho distancoval od doby, kdy po něm Tony při jedné filozofické poznámce hodil bednu s nářadím s okázalým řevem, že nemá hřešit na to, že vibraniu se holt vrásky nedělají.
Všichni celý život počítali s možností, že je čeká rychlý konec, život nasazovali každou chvíli. Jen trochu zapomněli na to, že si nevědí rady s možností, že to přežijí dost dlouho.

A pak přišla akce, která se fakt, ale fakt nepovedla.
„Proč jsi mu proboha nesebrala tu zbraň?“ štěkl Tony a mnul si zavázané rameno.
„Proč jsi ho tam proboha vůbec nechal projít?“ odsekla Nataša.
„Tohle nemá smy…“
„Sklapni, Rogersi. Zapomněl sis štít,“ zavrčel Bruce.
„No že ty máš co říkat,“ ucedil Tony.
Wandu rozbolela hlava.
„Baletky chodí do důchodu třeba ve třiceti,“ řekla do ticha Nataša sklesle.
Mlčky se na sebe podívali.
„Jenomže komu to tak chceš předat? Policie si tak zvykla, že nemusí nic dělat, že…“
„Dřív nebo později si toho lidi všimnou. A co pak? Já na další bitvu s novinářema už nemám nervy. A navíc – jo, jsme starý. Prostě už jsme starý. Lidi v našem věku houpaj vnoučata na kolenou, a neskáčou po barácích a nezachraňujou svět. Já… Mě to mrzí, ale já už nemůžu. Prostě ne,“ Nataša se opatrně zvedla a odešla, ani nepráskla dveřmi, jen je tiše dovřela.
„Takže svoláme tiskovku?“ zeptal se suše Tony.
„Ty chceš něco zabalit?“ Steve si na chvíli přestal hrát vlasy a málem spadl ze židle.
„Já taky nejsem bůh,“ pokrčil rameny Tony. Byla jedna věc, že si všichni roky přáli, aby si to konečně přiznal, ale slyšet to bylo... děsivé.
„Zase jsme nepozvali Thora,“ podotkla Wanda, která se probrala z jakéhosi melancholického transu.
„Ne,“ povzdechl si Tony, „ale budeme muset. Někomu to předat musíme. I když vážně nevím, jak to bude stíhat a koho si přibere.“
„Ale… Byly to fajn roky, ne?“ usmál se Steve.
„To byly,“ přikývl Hawkeye, „ale řeknu vám, že se nemůžu dočkat, až ten pitomej luk pověsím na hřebík.“

*

Stan Lieber byl desetiletý kluk, který vypadal jako chodící stereotyp nerda. Nosil brýle, které mu věčně padaly z nosu, uši mu odstávaly tak, že to tetičky považovaly za roztomilé a on za životní tragédii, ještě moc nevyrostl a působil tak tiše a obyčejně, že to některé existence v jeho škole vedlo k domněnkám, že je perfektní oběť, čemuž aspoň částečně bránilo to, že v matematice občas dokázal poučovat i učitele, takže byl aspoň perfektní zdroj taháků. Stan Lieber byl prostě a jednoduše divnej, a ne tím cool způsobem, který si na divnost jen hraje.
U Stana doma měli všichni hodně práce a málo času. Za této situace se nabízelo, že ze Stana vyroste neprůbojný, uťápnutý pohublý a pobledlý chudák, který bude příliš pracovat za příliš nízkou mzdu, nikdy se nedokáže ozvat a dřív nebo později zahořkne, začne nadávat na lidi kolem sebe a úplně zapadne do svého všedního stereotypu.

Když šel jednoho říjnového odpoledne ze školy, stejně jako vždycky moc nevnímal svět kolem, a to ani když se nad ním ozvalo tříštění skla. A tak si všiml, že se něco děje, až když nad ním z okna vyskočil maskovaný člověk, který rozhodně nepůsobil jako jeden z těch dobrých maskovaných lidí. V tomto světle navíc nevypadalo moc dobře, že měl u nohy připásanou velkou podivnou zbraň.

Stan Lieber měl život nalinkovaný celkem zřetelně tvrdou tužkou, bylo mu deset let a vypadal skoro jako perfektní oběť. Jenomže Stan Lieber miloval komiksy a miloval superhrdiny. Doma měl podepsané fotky všech Avengerů, Iron Manovu celkem šestkrát, protože Tonyho Stanův obdiv zvlášť nadchl. Stan hned poznal zraněnou Black Widow, která utíkala za tím druhým maskovaným člověkem doskakujícím vedle něj.
Black Widow, která na něj dost zoufale něco křičela.

Stan Lieber celý život trpěl pocitem, že je neviditelný, a dnešek nebyl výjimkou. Ale svým způsobem to docela dávalo smysl, protože málokterý šílený megaloman snažící se v zájmu vyššího zla nebo dobra zničit svět bere v potaz schopnosti desetiletých brýlatých skrčků. A přitom jsou desetiletí skrčci, kteří vás suverénně porazí v šachové partii, poučují svého učitele matematiky anebo – i to se někdy stává – mají dědečka odborníka na bojová umění a odmala se v nich vzdělávali.
Bohužel Stan Lieber patřil čistě jen k těm, kteří sem tam poučují svého učitele matematiky. Šachy nehrál a dědečka přes bojová umění měl jeho spolužák Zack, který ten den zůstal po škole, takže žádné bleskurychlé zneškodnění záporáka dnes nehrozilo.
Stanova situace vypadala velice nepříjemně: Vedle něj záporák s něčím, co by mohl využít k likvidaci velkého počtu lidí včetně Stana, Black Widow pořád moc daleko. Stan neměl nejmenší tušení, co má dělat, a tak s knedlíkem v krku udělal tu jednu věc, kterou sám zažíval denně a kterou desetiletí kluci obvykle ovládají znamenitě například vůči svým sourozencům – nenápadně nastavil maskovanému záporákovi nohu.
Stan Lieber samozřejmě věděl to, co vědí všichni čtenáři komiksů: Že hrdinou může být každý a vůbec to nezáleží na svalech anebo nadpřirozených schopnostech. Až do toho dne ho ale do pojmu „každý“ nenapadlo zahrnovat sebe, a už vůbec by ho nenapadlo, že jeho první hrdinský čin bude prosté nastavení nohy.
Ale bylo.

„Jasně jsem řekla, že už jsem na to pitomý superhrdinování fakt moc stará,“ zadýchaná Nataša sklesla k zemi, když byl záporák úspěšně zneškodněn, městská policie se probrala z letargie a konečně dorazila si třást rukama před fotografy, a Stan nejistě vylezl zpoza haldy sutin, kam ho po jeho hrdinském zákroku usadil konečně doběhnuvší Steve Rogers.
„Ale…,“ ozvalo se pípnutí ze sutin.
„Vážně, prostě na to nemám fyzičku, takže si přestanu hrát na hrdinku a…“
„Ale!“ pípnutí bylo důraznější a Stan udělal krok vpřed.
Nataša se na něj zmateně podívala.
„Ale to přece není o tom, jestli máte sílu a jak jste stará, ale… Ale o tom, že chcete pomáhat lidem,“ řekl Stan, kterému úzkostí přeskakoval hlas.
„No, víš…“
„Má pravdu. Hrdinství není o věku,“ řekl Steve a odložil štít, „ale asi to pak časem… možná vypadá trochu jinak než dřív.“
„On si s tím patosem prostě nedá pokoj,“ protočil panenky Tony Stark. Ale usmíval se.

Dalo by se to zakončit úplně logicky: Wanda začala pracovat v organizaci pomáhající znevýhodněným dětem, Tony se zaměřil na charitu a spolu s Brucem se soustředili na svoje vynálezy ulehčující život lidstvu, Steve pomáhal válečným veteránům i mladým kadetům… a společně si vychovali novou generaci těch hrdinů, kteří občas skáčou po střechách. Něco jako centrum pro nové superhrdiny, i když tentokrát všichni důrazně odmítli to pojmenovat a vůbec to moc rozhlašovat, protože bezpečí je někdy přednější.
Samozřejmě prvním frekventantem byl Stan, protože jeho matematické dovednosti a schopnost rychlé reakce jsou dobrá superhrdinská výbava, i když ještě dotyčný zatím nemá ani metr padesát.

Každý konec kariéry trochu bolí, ale to neznamená, že nejde svoje zkušenosti přetavit v něco dalšího, a pomoc i hrdinství vypadá různě. Někdy dokonce jako nastavená noha, i když to se nepoštěstí moc často.

Vážně by i tenhle konec mohl být fajn.

Dokonce by v tom mohlo být takové krásné smířlivé poselství. Dobře prožitý život a tak dále. Trocha vtipné nostalgie.
Fakt by to nebylo špatný.

A vtip s bederním zahřívacím pásem. Nebo kyčelní endoprotézou. Nebo netopýrem.

Jenomže tohle byl komiks. A všichni fandové komiksových světů už vědí, že nevyhnutelně přijde...

THE END
REBOOT!

Komentáře

Obrázek uživatele neviathiel

Tak tohle jsem nečekala ani ve snu :-D
Stan Lieber teda dopadl... už konečně chápu, proč je v každé marvelovce!
Jak je ten vtip s netopýrem?

Obrázek uživatele Carmen

Se omlouvám, já tu představu nemohla dostat z hlavy. A bez Stana to nešlo. :) ale ten vtip s netopýrem muism popravdě ještě vymyslet, hernajz. :D

Obrázek uživatele Owes

To je tak super! Smál jsem se nahlas. Všichni moji oblíbení Avengers bravurně vystižení. Celá povídka prošpikovaná humorem jako svíčková slaninou. :D (Už mi tu schází asi jenom ten Buckyho zadek. :D)

Obrázek uživatele Aries

To je fajn. Marvelovky nesleduju, tak mi mozna unikl nejaky detail, ale i tak se mi to libi

-A A +A