Cesta zpátky
Tak asi tohle, hodně evženovské a ne moc spoilerové.
Bylo to na téma Poslední bílé místo na mapě
Každý dům má paměť. Od položení základů, od první vztyčené zdi. Od chvíle, kdy vsaje výdech prvního obyvatele, jenž překročí práh, po truchlivé ruiny zbořeniště.
Všechno zůstává vepsané do stěn. Dusné horko a pot nekonečné dřiny. Otisky rozpraskaných dlaní. Neodbytné hučení strojů. Stále vnímá jemné chvění v základech. Neslyšnou ozvěnu dávno umlklých hlasů. Přátelství i řevnivost, obětavost i zášť, důvěrně sdílenou ženskost, až se zdá trochu nepatřičné pátrat dál. Muž je nevítaný vetřelec. Muži domu přinesli zmar, opuštěnost a tichý smutek.
Jak proniknout do hloubky, jak v nánosech celého století odhalit jedno tajemství?
Zůstává skryté pod železem a němým betonem.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jo, to se mi líbilo už při
Jo, to se mi líbilo už při prvním čtení. A líbí se i podruhé.
To jsem ráda :-)
To jsem ráda :-)
Nádherné.
Nádherné.
Děkuju!
Děkuju!