Čas vepsaný do neexistující kůže
Čas se Jáchymovi zapichoval do kůže jako tenoučká jehla. Napřed minuty, pak hodiny, dny, měsíce, roky… staletí. Navenek po nich nezůstávaly stopy. Jen uvnitř se kroutily a protínaly jako cestičky po červotočích.
Byl by rád, kdyby po těch letech, kdy se nedělo žádné velké zlo, kdy nebyl žádný Filip, kdy jen čekal, něco zůstalo. Roky bušily do jeho neexistující kůže jako kapky ocelového deště, a do slov se to vepsat nedalo. Byl duch a duchové se kreslí špatně. Odmítal pózovat v prostěradle. A hrdinskou píseň si zasloužil spíš Filip.
Zbyly jen neviditelné cestičky času, o kterých věděl jen on sám.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
:-)
Krása.
Dekuju:)
Dekuju:)
Tak jsi mě zas jednou
Tak jsi mě zas jednou rozbrečela
Pardon:) Posilam kapesnicek.
Pardon:) Posilam kapesnicek.
:'(
Nádherné. A úžasný nápad s tou paralelou tetování a bodání času.
Dekuju, ja ani nevim, kde se
Dekuju, ja ani nevim, kde se vzal.
Chudinka malej :o(
Chudinka malej :o(
Ted uz je velkej:)
Ted uz je velkej:)
Líbí.
Působivé obrazy, umně sepsáno.
Dekuju!
Dekuju!