Vlaštovka z Ebbakenu. Část 3.

Obrázek uživatele Rya

Fandom: nakonec přece jenom Budeč ;)
Poděkování: budečským autorkám za vytvoření hřiště, na kterém si mohu hrát. Aries za betaread. Aloisii Trpkošové za laskavé zapůjčení některých postav (seznam uveden na konci). Čtenářům za trpělivost s předlouhým textem (ne, tenhle díl není poslední…).

Budeč, podzim 1990 – jaro 1991
Matyáš pospíchal přes nádvoří a nohy se mu zaplétaly do nenáviděného zeleného hábitu. Mezi zuby zuřivě drmolil sprosté nadávky. I ve spěchu a vzteku si však dával pozor, aby nedolehly k uším žádného z profesorů, které cestou potkával. Vyučující v téhle škole – v téhle příšerné škole, jak jí říkal Matyáš – nejevili žádné tendence k přehlížení chování, které považovali za nevhodné. A už vůbec netolerovali pozdní příchody na své lekce. Profesor Tartaletka nejméně ze všech. A právě na jeho hodině Matyáš včas nebude. Po páté v posledních dvou týdnech. To nebylo dobré. Rozbolelo ho břicho v očekávání dalších potíží. Tentokrát se dokonce ani neopozdil vlastní vinou – ne že by to na věci mohlo něco změnit.
Strávil dobrých deset minut tím, že horečně shledával své školní potřeby po celém pokoji, zatímco jeho spolubydlící Vráťa a Jindra odcházeli s významným hihňáním. Když objevil učebnice nacpané v odpadkovém koši, pomyslel si hořce, že tahle příšerná škola se zas tak moc neliší od těch předchozích. Navzdory tomu, co mu tvrdili rodiče. Žádné překvapení. Proč by zrovna od nich měl čekat, že mu budou říkat pravdu?
Těsně před odchodem si uvědomil, že nemá na krku stříbrný řetěz s odznakem své třídy – svého kruhu, pro všechno na světě! – a další cennou chvíli promarnil pokusy najít ho ve své skříňce. Nakonec si pomohl kouzlem a řetěz k němu přilétl zpod Vráťovy postele.
Když konečně zpocený a udýchaný vklouzl do učebny, profesor Tartaletka vyrušený uprostřed výkladu o základech zaklínání se zamračil. Matyáš věděl, že se od něj očekává alespoň formální omluva, ale profesor ho nenechal ani otevřít pusu.
„Šetři slovy, Pasře. Nebudu marnit čas posloucháním obvyklých výmluv. O tvém chování si promluvíme až po hodině,“ zavrčel výhružně.
Matyáš mlčky přikývl a cestou ke svému obvyklému místu vzadu u okna zachmuřeně přelétl očima své spolužáky. Dívali se na něj s různými výrazy ve tvářích: Vráťa a Jindra s netajenou škodolibostí, zrzavá Radka trochu soucitně, ostatní s různým stupněm odsuzujícího nesouhlasu. Za necelé dva měsíce, co byl studentem Druidské školy vysoké magie v Budči, si stačil znepřátelit víc vrstevníků i dospělých než kdekoliv jinde. On sám nenáviděl ve škole téměř všechno a také skoro všechny – výjimky by spočítal na prstech jedné ruky.
V září, když nastupoval do prvního ročníku budečské školy, byl o hlavu větší a skoro o dva roky starší než ostatní prváci. To by koneckonců tolik nevadilo. Jenomže Matyáš se odmítal zabývat čímkoliv, co nějak souviselo s kouzly a magií. To vadilo hodně. S trpkostí vzpomínal na to, jak se celé léto do Budče těšil. To však nemělo nic společného se studiem, jen s tím, že konečně vypadne z domu.
Doba, kdy se rodiče zlobili na něho, byla dost zlá. Teď se ale zlobil on na ně, a napětí se stalo nesnesitelným. Jak mu jen mohli celá léta tajit, že má kouzelnické předky? Že ty zvláštní věci, kterých byl schopen, je probouzející se magie? Dokonce i Onyemachi a Chisom mu řekli víc, a ti měli o jeho nadání jen matnou představu!
„Stěžujete si, že lžu, a sami nejste o nic lepší!“ křičel na matku a otce ten den, kdy se konečně uráčili vyjít s pravdou ven.
„Chtěli jsme ti jen dát možnost si vybrat,“ hájila se nešťastně matka.
„Jenomže to by ses nesměl chovat jako pitomec!“ zařval otec. Následoval další křik, výčitky a vyhrožování.
„Ještě pořád máš na výběr!“ zakončilo hádku otcovo zavrčení. „Budeč, nebo polepšovna!“
„Z takové možnosti volby by v Budči byli určitě nadšení.“ Babička pronesla svou ironickou poznámku naprosto klidným hlasem. Po celou dobu, kdy mezi Matyášem a rodiči probíhal zuřivý spor, pokojně pletla jako obvykle. Matyáš se sice na babičku také hněval, ale přece jen se v jeho očích neprovinila tolik jako máma s tátou. Nakonec to byla ona, kdo ho zasvětil do rodinné historie.
„V Evropě je několik škol, které vzdělávají čaroděje,“ vyprávěla Matyášovi večer následujícího dne po události, které v duchu říkal Veliká hádka. „Podle názoru mnohých je právě ta v Budči nejslavnější a nejlepší čarodějnickou školou vůbec.“ Babička se na chvíli odmlčela. Do kuchyně nahlédla Matyášova matka, pohlédla na synovu zamračenou tvář a beze slova zase odešla.
„Můj otec, tvůj pradědeček, absolvoval budečskou školu v roce 1915 jako jeden z nejlepších studentů vůbec,“ pokračovala babička. „Specializoval se na vodní magii a stal se ve svém oboru světoznámě proslulým mágem. Pochopitelně doufal, že jeho potomci půjdou v jeho stopách.“ Povzdechla si a její tvář na okamžik zesmutněla. Mat z ní nespouštěl oči, trpělivě čekal a zamyšleně si kousal spodní ret. Zlozvyk, který zdědil po mámě. Usmála se na něj a vyprávěla dál: „Trochu se přepočítal. Měl jenom jedinou dceru, a já nezdědila ani špetku čarodějného nadání. Navzdory tomu, jak moc byli obdařeni oba moji rodiče. Maminka zemřela, když jsem byla ještě dítě. Otec se už znova neoženil a tím se naděje na magicky obdařeného potomka vzdal. Já jsem vystudovala matematiku, a taky jsem ji celý život vyučovala. Tvůj dědeček byl učitel stejně jako já. Když se narodila Martina, tvoje máma, můj otec začal znova doufat. Jenomže historie se opakovala. Ne úplně, ale skoro. Martina krapet nadání měla. Akorát na to, aby škádlila své spolužáky stejně jako ty. Ona si to ale naštěstí nechala rozmluvit.“ Vrhla po Matyášovi vyčítavý pohled. Rozpačitě se ošil a zamumlal:
„Říkali si o to.“
„No jistě. To už jsem slyšela,“ řekla babička štiplavě. „Martina to mohla v Budči zkusit, i když si nemyslím, že by to k něčemu bylo. Ale měla možnost si vybrat. Jak to dopadlo, víš.“ Znova se odmlčela. Ruce s jehlicemi klesly do klína a oči se zahleděly nepřítomně do dálky. „Můj otec nám to dlouho nechtěl odpustit, jí ani mně,“ prohodila potichu, spíš pro sebe než k vnukovi. „A na oplátku neodpustila ona jemu. On je jedním z důvodů, proč jsem tě neviděla vyrůstat.“
Náhlé těžké ticho, které se v kuchyni rozhostilo, se Matyášovi nezamlouvalo.
„Matematika,“poznamenal uznale, aby ho rozbil. „Tohle jsem po tobě teda nezdědil.“
Babička se vytrhla se zamyšlení a zasmála se. „Ty, můj milý, jsi očividně tím dlouho očekávaným dědicem magického nadání v naší rodině.“
„Jenže já o nic takového nestojím!“ vyjel Matyáš.
„Proč ne?“
„Protože se mi magie nelíbí. Je – hnusná. Nebezpečná. Já už nějaký kouzelnictví viděl. A to ho dělali dobrý lidi… a měli k tomu dobrý důvod.“ Vytanula mu živá vzpomínka na Onyemachiho snídani, na vlaštovky padající k zemi, na drobná oškubaná těla otáčející se nad ohněm, a žaludek se mu zahoupal. „Kouzla dokážou zabíjet.“
Babička přikývla. „Jistěže dokážou. Taky dokážou chránit, léčit, zachovávat život. Jsou dobrá kouzla a jsou špatná kouzla. Nejvíc ale záleží na tom, kdo je provádí. A jak je provádí.“ Povzbudivě na Matyáše zamrkala. „Budeč je dobrá škola. Bude se ti tam líbit.“
Velkej omyl, pomyslil si Matyáš hořce, který tupě zíral z okna učebny a vzpomínal na svou rodinu v košířské vile. Nelíbí se mi tu, babi. Jenomže je to fuk. Nelíbilo by se mi nikde. Protože nikam nepatřím. Ani do Afriky, ani do Prahy, a sem už vůbec ne. Do týhle zatuchlý učebny, se cvokem, který vypráví o kouzlech z pohádek. A všichni mu to žerou. Idioti. Pak budou následovat další hodiny a další blázni. A to zatracený vyučování začíná v půl sedmý a někdy se táhne až do noci!
Zrovna dneska, uvědomil si. Ale kupodivu to jeho náladu spíš pozvedlo. Astronomii měl rád. A jazyky. Herbologii a přírodní léčitelství s profesorem Vidorem také. Ne že by se snažil zapamatovat si cokoliv z toho, co slyšel a viděl, ale líbil se mu Vidorův klid a jeho styl výuky.
Napětí, které cítil v ramenou a šíji, trochu povolilo. Dál bezmyšlenkovitě zíral z okna a z výkladu profesora Tartaletky nevnímal ani slovo.

V půlce listopadu se stmívá brzo. Za okny studentské chatky se zvolna šeřilo a tři studenti prvního ročníku trávili volný podvečer jako obvykle. Hádkou.
„Jestli se ještě jednou někdo z vás dvou dotkne mých věcí, tak něco uvidí!“ varoval Matyáš své spolubydlící.
„Ach, já se tě tak bojím, Zabijáku“ odpověděl posměšně Vráťa a „Co myslíš, že nám udělá, Jindro?“
„Aby nás třeba neočaroval!“ ušklíbl se Jindra jízlivě.
„To ne. To by se musel nejdřív nějaká kouzla naučit!“
„Abyste se nedivili!“ zavrčel Matyáš, ale i jemu samotnému zněla výhružka bezmocně a prázdně. Tihle kluci nebyli jako spolužáci z předchozích škol. Jeho neumělým pokusům o čarování by se lehce ubránili. Nehledě na to, že vyřizovat si účty pomocí kouzel školní řád výslovně zakazoval.
„Půl hodiny na domácí úkoly,“ obrátil se Jindra k Vráťovi a hodil na stůl pár učebnic, „a pak bych vypadl, ať tady nekysneme jako ve vězení.“
„Jasně. Ne každý miluje život pod zámkem,“ odpověděl významně Vráťa.
Matyáš pocítil v krku hořkost. Zákaz vycházek byl v Budči nejběžnějším trestem – za pozdní příchody na vyučování, neplnění školních povinností, odmlouvání. Byl ovšem zásadně udělován jen krátkodobě, na čas potřebný pro doplnění chybějících úkolů, nebo na klidné přemýšlení o svém chování. Jenomže v důsledku nekonečné řady přestupků měl Matyáš domácí vězení prakticky neustále. Dveře chatky ho ráno propustily na vyučování. Jeho doprovodem zpátky byl zpravidla pověřen někdo ze starších studentů. Pak už se před ním dveře neotevřely. Zkoušel to. Opakovaně. Od třetího pokusu to docela bolelo.
„Šprti“, zasyčel Matyáš na své spolubydlící, skloněné nad sešity.
„Blbečku!“ odsekl Jindřich pohrdavě, ale ani on, ani Vráťa už neměli chuť v hádce pokračovat.
Když se ozvalo rázné zaklepání, všichni tři sebou polekaně trhli.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravili uctivě oba mladší chlapci, když Vidor vešel. Jejich hlasy zněly překvapeně. Nebylo právě obvyklé, aby učitelé navštěvovali studenty v chatkách. Matyášovo nezřetelné zamumlání se také dalo při dobré vůli považovat za cosi jako pozdrav. Bylo v něm o poznání méně zdvořilosti, zato ale víc obav.
„Dobrý večer,“ odvětil Vidor. „Matyáši, pojď se mnou, prosím.“
Jeho pohled dal Matyášovi jasně na srozuměnou, že ono prosím je pouhým slůvkem. Ve skutečnosti neměl vůbec na vybranou. Nervózně polkl. S Vidorem se většinou nedohadoval, ale dnes mu ujela drzá poznámek právě během lekce o léčivých nápojích. Co to vlastně bylo? Něco o pitomejch kytkách, které ho ani trochu nezajímají. Profesor reagoval jen zdviženým obočím.
Vyšel za Vidorem do podzimního večera vonícího spadaným listím a až po několika desítkách metrů ho napadlo, že si možná měl vzít alespoň poznámkový blok. Profesor se zřejmě rozhodl dát mu nějaký úkol navíc.
Vidor ho ale nevedl do školní budovy, ale ven, do lesa a dolů k potoku. Mezi stromy už padalo šero a úzká stezka, po které šli, byla téměř nezřetelná. Matyáš se držel profesorovi v patách a horečně přemýšlel, jak – a jestli – by měl přerušit tíživé mlčení.
„To, co jsem říkal dneska ve třídě,“ oslovil nakonec rozpačitě profesorova široká záda, „já to tak nemyslel.“
Vidor se zastavil, otočil se k němu a jeho bělma se zaleskla v houstnoucí tmě.
„Nemyslel?“ odpověděl nepřítomně, jako by ani netušil, o čem Matyáš mluví. „Tím líp. Vidíš tamhleten smrk?“
Vzrostlý strom, vzdálený asi padesát metrů od nich, čněl nad porostem listnáčů a černě se rýsoval proti tmavomodré obloze.
„Smrk? Myslíte ten vysoký strom?“
Vidor ho skoro okřikl, ať si z něj nedělá legraci, ale včas si uvědomil, že pro Matyáše není znalost české flóry nic samozřejmého. Možná by mu měl půjčit nějakou knihu o běžné botanice. Jenomže Matyáš by ji asi ani neotevřel.
„Ano, přesně ten,“ přisvědčil. „Chci, abys k němu došel. Jen tam a zpátky.“
„Nic víc?“ zeptal se Matyáš podezřívavě.
„Nic víc,“ potvrdil profesor.
Matyáš se chvíli zkoumavě díval do tmy, pak pokrčil rameny a vykročil. Bez rozmyšlení, bez propátrání cesty před sebou. A to byl varován. Vidor čekal. Když se ozvalo zděšené zaúpění a pak temný zvuk těla dopadajícího na tvrdou zem, povzdechl si a beze spěchu vykročil za chlapcem.
Matyáš několik minut usilovně bojoval se šlahouny omotávajícími se mu kolem kotníků a kolen, ale jeho síla se rychle vyčerpávala. Cítil podivný tlak v břiše, v hrudníku a v hlavě, jak se rostlina plazila dál po jeho těle. Připadalo mu, že se zmenšuje a ztrácí, že se propadá dovnitř, jako vyfukovaná gumová matrace. Když k němu Vidor došel, už se nebránil. Ležel nehybně na cestě a apaticky zíral na vycházející hvězdy.
Profesor vztáhl obě ruce před sebe, propletl prsty nad chlapcovým bezvládným tělem a pronesl několik přísných slov v řeči, které Matyáš nerozuměl. Oddenky se vztyčily, podobné háďatům naslouchajícím pištcově flétně. A pak jim začal Vidor zpívat, melodii, která nebyla příliš libozvučná, ale velice účinná, protože se rostlinná pouta svazující Matyášovo tělo začala rychle stahovat. Nakonec profesor tleskl a vykřikl. Poslední oddenky zmizely ve tmě a Matyáš se omámeně posadil.
„Na yawa,“ vyrazil ze sebe udýchaně. „Co to bylo?“
„Ďáblík bahenní,“ odpověděl profesor Vidor. „Vzrostlá forma, živená magií. Takhle velkým exemplářům se říká spíš ďábel. Studenti ho také nazývají vysavač, ale to je samozřejmě neodborné pojmenování.“
Natáhl k Matyášovi ruku, aby mu pomohl vstát, chlapec však jen zavrtěl hlavou a ztěžka se vyškrabal na nohy sám.
„Rostlina je to poměrně malá a neškodná, alespoň pro obyčejné,“ pokračoval Vidor, zatímco se Matyáš snažil nedat najevo, jak je ze svého souboje s agresivními šlahouny otřesený, a ostentativně si oprašoval hábit. „Pro stvoření, které jsou v jakékoliv míře obdařeny magií, však může být setkání s ďáblíkem osudné. Nejdřív z nich dostane magii. Doslova ji vysaje. Tu magii, Matyáši, o které tvrdíš, že ji vůbec nechceš. Řekni mi, jaké to bylo, když jsi o ni skutečně přicházel?“
Matyáš se otřásl. Na okamžik ho napadlo zalhat, ale věděl, že tím Vidora neošálí ani na chvilku.
„Děsný,“ vyhrkl popravdě.
„Děsný,“ přitakal profesor. „A to není všechno. Až by ďáblík získal tvoji magii, pokračoval by dál. Nakonec by tě zabil.“
Na chvíli se odmlčel, aby to jeho vzpurnému studentovi došlo.
„A víš, co je na ďáblíku nejzajímavější?“
„Ne.“
„Že o něm každý ví,“ řekl Vidor smutně. „Každý, Matyáši. Je to klasický příklad nebezpečí, kterému se lze lehce ubránit, pokud člověk není tak líný, hloupý nebo lhostejný, že o něm prostě odmítne vědět. Mluví se o něm ve vstupním poučení při nástupu do školy. Vyučuje se v úvodu do rostlinopisu, v základech sebeobrany a také je o něm kapitola v příručce Budečské zajímavosti, protože tady ďáblík sám od sebe neroste. Pěstujeme ho tu schválně, pro účely výuky. Už po dvou týdnech studia v Budči je velice těžké nevědět nic o ďáblíku bahenním. Možná bych ti měl pogratulovat. Dosáhl jsi nemožného.“
Matyáš se nadechl a otevřel pusu.
A pak zase hlasitě vydechl, aniž by pronesl jediné slovo.
To bylo nezvyklé. Vidor se pokusil rozeznat výraz chlapcovy tváře, ale tma byla příliš hustá a rozsvěcovat sféru nechtěl.
„Ty si myslíš, že tě tu nutíme učit se věci, o které vůbec nestojíš,“ pokračoval tišším hlasem. „Jenomže o to nejde. Pokud se učit nechceš, možná tě jednou něco zabije. Nebo – v horším případě – ublížíš ty někomu jinému. Tváříš, že tě tu všichni strašně obtěžujeme, ale ve skutečnosti jsi už jednou nohou ze školy venku. Propadnout už v pololetí prvního ročníku se povede málokomu. A co budeš dělat pak, Matyáši? Máš nějaký plán?“
„Já nevím,“ zamumlal Matyáš.
„Špatná odpověď,“ poznamenal profesor.
„Jednou… až budu dospělý… bych chtěl dělat něco podobnýho jako táta s mámou,“ vyhrkl Mat bez přemýšlení. Až pak si s překvapením uvědomil, že je to pravda. Touha spočívala na dně jeho duše, skrytá před všemi lidmi, i před ním samotným, až do tohoto okamžiku v tmavém podzimním lese.
Bál se, že se mu Vidor vysměje, ale ten jen přikývl a zeptal se:
„Co bys pro to musel udělat?“
„Já nevím…,“ začal, ale pak se zarazil. „Vystudovat. Přírodní vědy. Zoologii. Na normální vysoký škole, myslím.“
„Na univerzitě pro obyčejné,“ přitakal zamyšleně profesor Vidor. „To koneckonců není nemožné. Nesnadné, ale ne nemožné. Jenom bys ses musel učit nejméně dvakrát víc než ostatní, a ne asi tak desetkrát míň.“
Cestou zpátky šli mlčky a podzimní listí jim padalo do vlasů.

„Naprosto mi uniká, co takový kluk vůbec v Budči pohledává,“ poznamenal profesor Tartaletka, zatímco si nacpával dýmku.
Za okny se s důstojnou velebností družiček kráčející ve svatebním průvodu snášely bělostné sněhové vločky. V krbu hořel oheň jasnými plameny a jeho zář vykreslila půlkruh v rozlehlé komnatě. Sloužila jako skladiště všeho možného, jakýsi kabinet věcí, které se nehodily nikam jinam. Místnost, ve které se s oblibou shromažďovali budečtí vyučující, se svým způsobem podobala svatyni: byla tmavá, provoněná kadidlem dýmkového tabáku, na policích podél stěn se vyjímaly podivuhodné předměty nejasného účelu a na stolech ležely obrovské knihy. Bílé hábity profesorů tajemný dojem ještě umocňovaly.
„Doneslo se ke mně, že kdyby nenastoupil k nám, možná by skončil v nějakém ústavu,“ pokračoval Tartaletka. „Katastrofální prospěch, absence ve škole, konflikty, rvačky! Tady předvádí totéž a soudím, že se ani líp chovat nebude. Natož aby se něco naučil. Můžete mi někdo vysvětlit, proč se Zabijáka prostě nezbavíme?“
Šlo-li o svatyni, pak byla očividně zkřížena s pánským klubem. Téhle místnosti se většina žen vyhýbala. Profesorka Stella Baboráková se zde vyskytovala jen náhodou, přišla si vyzvednout svůj zatoulaný astroláb. Nějaký vtipálek ho obdařil schopností pohybu a od té doby nepokojný přístroj bloumal po budečských chodbách, dokud ho někdo nelapil, nesvázal a nevrátil majitelce.
„Neříkejte mu tak!“ napomenula kolegu. „Je to hloupá přezdívka, snažíme se ji rozmluvit studentům a teď s ní ještě začnou profesoři!“
Vincent Vidor zvedl astroláb ze stolu, odpoutal ho od tenkého řetízku, jehož druhý konec byl zasunut pod těžkou klecí s hladovými můromilkami, a podal ho majitelce.
„Možná je to hloupá přezdívka, ale taky si o ni hloupě koledoval, takže si ji zaslouží,“ zabručel profesor Tartaletka nevrle.
Vidor si povzdychl. Na tom, co profesor Tartaletka říkal, bylo něco pravdy. Upřel pohled na astroláb ve Stellině náruči.
„Proč ho prostě neodeklejete?“ zeptal se.
Profesorka pokrčila rameny. „Udělala jsem to. Ale vypadal hrozně smutně. Tak jsem provedla reverzní zaklínadlo a nechala to tak.“ Vidorovy rty se roztáhly v úsměvu a Stella na něj zamrkala. „Díky němu se dostanu do míst, kam se běžně nevydávám.“
„Proč tomu chlapci říkají Zabiják?“ ozvalo se hlubokého křesla v rohu místnosti. Všichni se po hlase udiveně otočili. Mladá asistentka Lomélie Erwinová, nejnovější přírůstek budečského sboru, se ve svém černém hábitu téměř ztrácela v tmavém koutě. Jen zvědavé oči, podobné kočičím, zářily v šeru.
„Erwinová,“ zamumlal profesor Tartaletka nevrle. „Nevěděl jsem, že jste tady!“
Lomélie se na něj ušklíbla. Na rozdíl od ostatních žen a k malé radosti několika staromilských profesorů neoficiální svatyni mužů milovala. Tartaletka marně hledal způsob, jak ji vystrnadit.
„Tuhle nehezkou přezdívku si Matyáš Pasr vykoledoval, jak trefně poznamenal vážený pan kolega, loni na podzim,“ pustil se Vincent Vidor ochotně do vyprávění. Bylo to v den podzimní slavnosti, kdy odlétaly vlaštovky.“
Podzimní slavnost nebývala tak jásavě radostná jako Slavnost příletu, nejednalo se však o žádnou tryznu. Na nádvořích hořely ohně a vzduch voněl dřevem a pečenými jablky. Menší děti se rozveseleně honily a pošťuchovaly. Když od dlouhého stolu plného podnosů s jablečnými koláči, džbánů s moštem a karaf s medovinou povstal ředitel školy, aby pronesl několik slov vlaštovkám na rozloučenou, všichni studenti spořádaně ztichli a utvořili spolu s profesory veliký kruh. Vincent si s trochou zármutku všiml, jak se Matyášova uzavřená a zachmuřená tvář podivně vyjímá mezi bezstarostnými obličeji jeho spolužáků.
Ředitel nezdržoval shromáždění dlouhým proslovem. Připomněl magický význam přítomnosti vlaštovek v Budči, popřál hejnu šťastnou cestu za moře a vyjádřil naději, že se všechny v pořádku vrátí ke svým hnízdům. Vlaštovky šťastně čiřikaly a kroužily nad nádvořím. Tváře budečských učitelů a studentů byly obráceny vzhůru a jejich oči se s vlaštovkami loučily láskyplnými pohledy. Do chvíle slavnostního ticha zazněl Matyášův hrubý hlas:
„Tam, odkud jsem přišel, tyhle ptáky zabíjíme a jíme!“
Nepřátelské prohlášení rozbilo pokojnou atmosféru podzimního odpoledne jako neočekávaný výstřel. Vlaštovky se poplašeně zvedly nad budečské věže a odletěly v neuspořádaném houfu. Jejich odlet ale už nesledoval nikdo. Všichni se otočili k Matyášovi, šokovaní a znechucení.
„Chceš snad říct,“ zajíkl se Vráťa, „že jsi někdy zabil a snědl vlaštovku?“
„Jasně,“ odpověděl Matyáš bez zaváhání. „Stovky!“
Nazelenalé tváře několika studentů prozrazovaly, že se jim z té představy zvedl žaludek. Několik mladších dívek se rozplakalo. Budečské věže se lehce otřásly a pod nádvořím se ozvalo znepokojivé zadunění.
„Lhal, pochopitelně,“ řekl profesor Tartaletka Lomélii Erwinové.
„Samozřejmě že lhal,“ povzdychla Stella. „I nejmenší děti ho okamžitě prohlédly. Je to lepší, než kdyby to byla pravda. Ale i tak si velice uškodil.“
„Nebyl nijak zvlášť oblíbený ani předtím,“ zabručel Tartaletka.
„Ve skutečnosti nelhal úplně ve všem,“ poznamenal Vincent Vidor, „protože ať se nám to líbí nebo ne, tam, kde strávil dětství, jsou skutečně vlaštovky potravou.“
Lomélie se otřásla.
„Ale on se jich nikdy ani nedotkl. Zabíjení vlaštovek se mu hnusí. Stejně jako každému tady,“ dodal Vincent.
„Proč si ale vymýšlí takové věci?“ zeptala se udiveně Lomélie.
Vincent pokrčil rameny. „Krok ví. Aby na sebe upoutal pozornost, řekl bych.“
„Což se mu koneckonců povedlo,“ řekla Stella.
„Tím nejhorším možným způsobem,“ dodal Tartaletka s pochmurným zadostiučiněním.
„To ano. Matyáš je mistr v tom podříznout si větev, na které zrovna sedí. A kdyby na ní aspoň seděl! Větev, na které taktak visí!“ prohlásil Vincent nespokojeně, přešel k oknu a zamračeně zíral na sněhové vločky, které tančily ve větru nad nádvořím.
„Vy ho vlastně máte na starosti, že, pane kolego?“ vzpomněl si profesor Tartaletka. „Slyšel jsem, že se jeho rodiče vrátili do Afriky.“
Vidor přikývl, aniž by se otočil. Matyáš s rodiči zvlášť dobře nevycházel, ale Vincent věděl, že ho jejich odjezd těžce zasáhl.
„Matyáš Pasr má v Budči postavení sirotka, a tak nad ním má kolega Vidor patronát,“ vysvětlila Lomélii Stella.
„To kromě rodičů nikoho nemá?“ podivila se Lomélie.
„Prarodiče. Dědeček nedávno vážně onemocněl a babička nezvládá nic jiného než péči o něj,“ objasnil Vidor. A Matyáš se bojí o oba dva, pomyslel si. Další starost pro kluka, který má dost potíží sám se sebou.
„Je to ale zvláštní,“ prohodila Stella zamyšleně. „Řekla bych, že se o něj bude zajímat…“
Vincent ji přerušil. „Ne, to ne. Nemáme od rodičů svolení kontaktovat nikoho dalšího.“
„No, myslím, že se s tím Zabijákem dlouho trápit nebudete,“ řekl profesor Tartaletka vesele. „Jestli nebude vyloučen za nějaký přestupek, a tomu bych se vůbec nedivil, určitě prolítne u ročníkových zkoušek. Dost mě překvapilo, že v pololetí vůbec prolezl. Asi na poslední chvíli začal něco dělat.“
„Že neuspěje u ročníkových zkoušek je naneštěstí velmi pravděpodobné,“ potvrdila Stella. „A přestaňte používat tu hnusnou přezdívku!“
Její hlas zněl rozmrzele, jako by se jí možnost vyloučení Matyáše Pasra zrovna dvakrát nezamlouvala.
Vincentu Vidorovi se ta možnost také nelíbila.
Ani trochu.
„Tam, kde vyrostl, měl taky přezdívku,“ poznamenal zamyšleně. Matyáš o svém životě v Africe vyprávěl jenom Radce. Šeptem. Neměl však ani tušení, jak citlivé jsou uši mágů. Zejména během vyučování, když se jejich studenti mají věnovat svým úkolům.
„Říkali mu Vlaštovka. Rád bych věděl proč.“

„V polovině února samozřejmě ještě žádné byliny nerostou.“
Matyáš si s notnou dávkou nostalgie vzpomněl na Ebbaken, obrostlý zelení po celý rok. „Tohle není tak úplně pravda,“ zašeptal Radce a profesor Vidor se na něj káravě zamračil.
„Alespoň ne v okolí Budče,“ upřesnil a pokynul studentům k plátěným pytlíkům se sušenými rostlinami.
Měli za úkol připravit lektvar na úpornou nespavost. Pracovali ve dvojicích a Matyáš se těšil z vůně bylin, které drtil mezi prsty, z uklidňující rutiny přesného postupu i z Radčiny blízkosti. Předepsané ingredience a jejich množství znal zpaměti a jeho ruce byly hbité a jisté. Radka hlídala výšku plamene na kahanu a občas vrhla na Matyáše pátravý pohled.
„Co dál?“
„Květy a nať třezalky,“ odpověděl bez váhání. „Hypericum perforatum. A listy mellisy officinalis neboli meduňky lékařské.“
Odměřila bylinky lžící a pak potichu prohodila: „Sypeš to ze sebe jak z rukávu. Měl bys to předvést taky profesorovi."
„Vždyť to právě dělám, ne?“ Zamrkal na ni a zamíchal obsah měděného kotlíku dřevěnou měchačkou.
„Nemyslím jenom tohle a jenom Vidorovi. U něho ti koneckonců propadnutí nehrozí,“ nedala se odbýt Radka. „Zato před ostatními profesory spíš schováváš, že něco víš. Nebo ne?“
Zamrzelo ji, když se pohoda z Matyášovy tváře vytratila a nahradil ji obvyklý uzavřený výraz. Chvíli pracovali mlčky. Matyáš stále upíral pohled do bylinného odvaru, když zamumlal: „Já už teď neskrejvám nic. Některý věci umím. A některý… prostě ne.“
„Stihneš se je naučit do zkoušek?“ odvážila se k další otázce. K té, kterou si Matyáš nedávno začal klást také.
„To nevím,“ odpověděl stručně. „Nechme toho, jo? Schází tomu něco?“ obrátil Radčinu pozornost k lektvaru.
„Zaklínadlo,“ připomněla mu.
Matyáš se zašklebil. „Je v tom tolik bylin, že by to účinkovalo stejně dobře i bez něj.“
Přesto vztáhl ruce nad kotlík a odříkal příslušná slova s jistotou i se správným přízvukem. Z kotlíku se zvedl oblak světle zelené voňavé páry, rozšířil se po místnosti a přiměl všechny na několik vteřin zavřít oči ve slastném zdřímnutí.
„Skvělé!“ prohlásil profesor Vidor, když omámení pominulo. „Výborná práce, vy dva!“
Matyášův obličej se na kratičký okamžik rozzářil potěšeným úsměvem.

„Zabiják a liška pohromadě. Nemáš strach, Radko?“ zasyčel na ně Vráťa, když s naloženým tácem míjel stůl, u kterého seděla Radka s Matyášem.
Matyášovy ruce se sevřely v pěst.
„Nevšímej si ho,“ doporučila mu kamarádka klidně. „Nejde mu o nic jiného než tě vytočit.“
„Uráží i tebe,“ zlobil se Matyáš.
„Ani ne. Já koneckonců jsem liška,“ usmála se Radka a zakousla se do kuřecího stehna.
„Zato já ještě nikdy nikoho nezabil. Asi chce být první,“ zavrčel Mat a pustil se také do jídla. „Tady moc liškomágů není, co?“ zeptal se opatrně.
„Nikde není moc liškomágů,“ zasmála se Radka. „My jsme docela vzácní, abys věděl.“
„A je to problém?“
„Co jako?“
„Být… jiný než ostatní. Odlišovat se.“
Radka pokrčila rameny. „Ani moc ne. Na základce jsme si museli dávat pozor, já i bráchové, abychom na sebe moc neupozorňovali. Ale tady… Nezapadáme tak úplně mezi ostatní, jak sis asi všiml. Ale jde to. V Budči může být každý sám sebou. Prostě tím, čím je.“
„Já nevím, co jsem,“ zamumlal Matyáš.
„Já bych řekla, že jsi čaroděj,“ usmála se Radka. „A možná i docela šikovný.“
Už podruhé v jednom dni se v Matyášově tváři objevil potěšený úsměv.
„Můžu si přisednout?“ ozvalo se najednou.
Zrzavý student, který se klátil nad jejich stolem, měl stejné kulaté oči jako Radka i podobné rysy v obličeji. Bořek, další liškomágů, prostřední ze sourozenců Vulpesových studujících v Budči. Nevypadal o nic starší než Matyáš – spíš o něco mladší – protože však nastoupil do školy v obvyklém věku deseti let, chodil už do druhého ročníku.
Nečekal na jejich odpověď a usadil se vedle Radky. Mat si ho nedůvěřivě měřil, ale Bořka to nijak nevyvádělo z dobrého rozmaru.
„Chci se tě na něco zeptat,“ šel rovnou k věci. „Opravdu se v Africe jedí vlaštovky?“
Matyáš strnul a Radka se zamračila.
„On žádné vlaštovky nejedl. Dej mu pokoj, Bořku!“
„Jasně, jasně. Já vím. Nemyslím tebe. Jenom mě to zajímá, nic víc.“ Přátelsky se na Matyáše zazubil, aby mu dal na srozuměnou, že ho z ničeho nepodezřívá.
„Musíme se o takových věcech bavit u jídla?“ otřásla se Radka.
„Chybělo vám někdy?“ zeptal se tiše Matyáš.
„Co?“ nechápal Bořek.
„Tohle.“ Ukázal na naložené tácy. „Jídlo. Měl jsi někdy hlad?“
Překvapený Bořek pomalu zavrtěl hlavou.
„Tady jsou vlaštovky posvátný, a já to chápu. Chrání tohle místo. Jenže někde je to prostě jinak. Budeč není celej svět. A lidi jsou taky důležitý. Dokonce i ti – jak jim tu říkáte – obyčejní. V tý vesnici, kde jsem byl, prostě nemají jinou možnost. Chytají vlaštovky, aby jim děti neumřely hlady. Aby neumřeli oni sami. Nelíbí se mi to stejně jako vám, ale ty lidi prostě nemají jinou možnost. Nemají. Můžete se nad tím aspoň zamyslet?“ Matyáš zakončil svůj proslov naléhavou otázkou a pak se zarazil. Oba sourozenci na něj upřeně hleděli.
„Ještě nikdy jsem tě neslyšela říct tolik slov najednou,“ poznamenala Radka. „Ale jo, asi máš pravdu. I když je to stejně hrozný. Jíst se dá leccos – králíci, myši…“ olízla se a Matyáš si všiml jejích ostrých zoubků. Zamrazilo ho, ale docela příjemně. „ale vlaštovky… to je stejně příšerná představa.“
„Jo, to je,“ přikývl Bořek. „Jenže z pohledu těch lidí…“
Odmlčeli se. Matyáše náhle zalila vlna příjemného tepla. Seděl u stolu se spolužáky, kterým jeho přítomnost nebyla nepříjemná, a byli dokonce ochotni mu naslouchat. I když to pro ně nebylo lehké.
„Jsem moc rád, že nejsme v Africe, ale v Budči,“ prohodil Bořek s pusou plnou čokoládového pudinku. „Tady se vlaštovky mají príma. A my taky.“
„To jistě,“ zabručel Matyáš.
„A ne snad?“ podivil se Bořek.
„Matyášovi se tady zas tak moc nelíbí,“ vysvětlila mu Radka.
„Ne?“ podivil se její bratr. „Já tohle místo miluju! Viděl jsi už všechny zajímavý věci, který tu jsou?“
Matyáš pokrčil rameny. „Učebny. Nádvoří. Astronomickou věž. Chatky. Hlavně zevnitř.“
„A proč někdy… aha,“ zarazil se Bořek.
„Aha. Přesně tak,“ řekl Matyáš suše. O jeho téměř permanentním domácím vězení zřejmě věděla celá škola.
„A dneska odpoledne máš volno?“
„Už několik odpolední mám volno. Proč?“
„Trochu tě tu provedu, co říkáš?“
Matyáš se na Bořka překvapeně podíval. Ale v očích zrzavého druháka neviděl nic než dobromyslné nadšení.
„V kolik?“ zeptal se.
„Ve čtyři. Pod lípou.“
„Fajn. Tak díky.“
„Nechoďte nikam, kam se nesmí,“ poradila jim Radka.
Byla to dobrá rada.

Zpočátku se skutečně Bořek držel veřejně přístupných míst; vodil spolužáka po chodbách, učebnách a nádvořích a řečnil tak horlivě, jako by mu chtěl celou Budeč prodat. Matyáš ho pobaveně následoval, stržen jeho nadšením. V dlouhé chodbě lemované portréty proslulých mágů se zarazil:
„Počkej chvíli.“
Z jednoho obrazu na ně upřeně hleděl muž s dlouhými bílými vlasy a tmavýma očima. Tu tvář Matyáš znal. Starší, ale stejnou.
„Kdo to je?“ zeptal se Bořek.
„Damianus Xaver Marivan,“ přečetl Matyáš cedulku pod obrazem. „Absolvoval v roce 1915. Významné úspěchy v oboru vodní magie.“ Můj pradědeček, mohl říct Bořkovi. Ale neřekl. Jak se podařilo Damianu Xaverovi Marivanovi zanechat otisk svého obličeje v jezírku na zahradě vily v Košířích?
„Tak pojď,“ naléhal Bořek netrpělivě.
Seběhli po schodišti až ke dveřím do sklepů. „Víno a medovina,“ ukázal na ně zrzavý chlapec významně. „Jak na dveře sáhnem, jsme zpátky na nádvoří, než bys řekl Krok. Chceš si to vyzkoušet?“
„Ani ne,“ zašklebil se Matyáš.
„Tak to vezmeme zpátky.“
Pustili se podzemní chodbou, která vedla pod nádvořím a spojovala jednotlivé budovy. Byla osvětlena řadou svítících koulí. Náhle se Bořek zastavil.
„To je divný. Šel jsem tudy mockrát a nepamatuju si, že by tu bylo něco takovýho.“
Po levé straně byla malá dvířka. Prach a pavučiny na tmavém dřevě napovídaly, že jimi už dlouhou dobu nikdo neprošel. Vypadaly velmi staře. Cedulka, která visela na zdobené železné klice, měla naopak zcela moderní vzhled. Šest krátkých nápisů pod sebou. V šesti různých jazycích. Matyáš rozuměl čtyřem z nich, Bořek pěti. Dalo se předpokládat, že šestý nápis se nebude obsahem lišit od předchozích. Nevstupujte. Pětkrát určitě, jednou skoro jistě.
Mezi veřejemi a rámem prosvítala stříbřitá záře.
Bořek vztáhl ruku po klice.
„Kde si myslíš, že se ocitneš, až sáhneš na tyhle dveře?“ zeptal se Matyáš.
Bořek se na něj zazubil přes rameno a otevřel.
Chodba, která se před nimi rozprostírala, byla úzká, rovná a její konec se ztrácel ve třpytivé mlze.
„No bezva!“ vypískl nadšeně Bořek a vklouzl dovnitř. Matyáš ho váhavě následoval. Dvířka za nimi zapadla s hlasitým klepnutím. Když se chlapci ohlédli, viděli za sebou jen další část chodby táhnoucí se zdánlivě donekonečna. Dveře, kterými vstoupili, byly pryč.
Matyáš se vyděšeně podíval na Bořka a nadechl se k otázce. Než ale stačil cokoliv říct, země pod jejich nohama se pohnula. Chodba se začala stáčet do spirály a zároveň propadat dolů. Bořek vyděšeně vykřikl a ozvěna jeho výkřiku několikanásobně zesílila. Matyášovi se zatočila hlava, nohy se mu podlomily a sesunul se k zemi.

Konec 3. části
Na yawa: To je hrůza!
(opět podle slovníčku v cestopisu Ivy Pekárkové)
Radka a Bořek Vulpesovi a taktéž postava Stelly Baborákové patří Aries.
Více o ďáblíku bahenním a jeho účincích se můžete dočíst na http://budec.net/budec/node/190

Komentáře (archiv): 

Út, 2012-08-28 10:36 — Aveva
A jak do hry vstoupí

A jak do hry vstoupí Spirálová chodba, tak se už může stát úplně cokoli ;o)
Jen tak zvědavě, kolik ještě kapitol?

Út, 2012-08-28 21:19 — Rya
Dvě dlouhé nebo tři až čtyři

Dvě dlouhé nebo tři až čtyři kratší. Čemu dáváte přednost? ;)

Po, 2012-08-27 01:28 — kopapaka
Jééé...

Budeč a liškomágové k tomu.
To je tedy překvápko. Příjemné, samozřejmě.
Na to, co se tam děje ( tedy z počátku ) bych s dovolením zneužil pár slovíček z povídky.
Na yawa!
Alespoň, že ten konec to všechno vylepšil.
Díky ( a kdy bude další? ).

Po, 2012-08-27 06:52 — Rya
Vylepšil?! :-) Další bude

Vylepšil?! :-)
Další bude brzy.

Út, 2012-08-28 01:46 — kopapaka
Ehm...

No, dobře, tak ne úplný konec.
Měl jsem na mysli to chvilku před tím...

Ta cedulka 6 x nevstupujte mě opravdu dostala :) Hrozně mi cosi připomněla.

"A nakonec vám musím oznámit, že v tomto školním roce je každému, kdo nechce zemřít velice bolestivou smrtí, přísně zakázáno vstupovat do chodby po pravé straně v třetím poschodí."
:D

So, 2012-08-25 22:04 — Aries
Aloisie je potěšena,

že se liščatům dostalo té cti účinkovat v téhle povídce. A pan profesor Vidor je úžasný sympaťák.

So, 2012-08-25 22:25 — Rya
Ó děkuji! doufám že si to

Ó děkuji! doufám že si to nepokazí jako jeden, co je taky pedagog;)...

Rok: 
2012
Klíčová slova: 
-A A +A