Hlad

Obrázek uživatele Aveva

fandom: Stargate - Atlantis
přístupnost: bez omezení
shrnutí: Je to krátký, drží se to ducha kánonu a je v tom čokoláda.
poznámka č. 1: Nejdřív mě napadla povídka. Pak mě napadlo, že bych ji mohla stihnout dopsat do dobročinnosti. A když už jsem to stihla, tak jsem musela vybrat nějaký DMS projekt. A je asi nevyhnutelné prohlásit, že případné DMS můžete posílat na 87777 DMS DROPIN.
poznámka č. 2: Věnováno mým dvěma ukecaným a věčně spoilujícím spoludivákům :o)

V té chvíli jsem pochopila co pohání Wraithy.
Je to zvláštní. Strávila jsem život ve strachu před jejich příchodem a nikdy mě to nenapadlo. Přicházejí tak pravidelně. Zabíjejí. Krmí se našimi životy. Vzbuzují strach.
A to všechno jen kvůli tomu svíravému pocitu. Kvůli hladu.
Ale až přijdou příště, už nás tu nenajdou.
Jiinan stiskl poslední symbol. Stojící kruh obživl.

Před třemi měsíci...
Vytryskl proud modrého světla. Jiinan napjatě zadržel dech a věnoval mi rychlý pohled. Chytila jsem ho za ruku a pevně stiskla. Skrz stojící kruh mohlo přijít cokoli. Svislá hladina se rozvlnila. Čekali jsme. Spolu.

Wraithové. Naše noční můry. Zdroj denního děsu. Po generace žijeme s neustávajícím vědomím, že přijdou. A oni nezklamou. Přijdou. Ale nikdy nezabijí a neodvezou úplně všechny. Vždycky nechají někoho přežít. Aby měl kdo vyprávět děsivé příběhy. Aby měl kdo vzpomínat. Aby se měl kdo množit. Aby se jednou mohli vrátit. Až je zase dožene hlad.

Byli jen čtyři. Nejednali nepřátelsky. Chtěli obchodovat. Tak jsme je odvedli ke starším. Jenže jak se zdálo, neměli nic, o co bychom měli skutečný zájem.
A to byl Jaavor na vyjednávání odborník. Vytáhl z nich mnohem víc informací, než sami tušili.
Chtěli jen jídlo. Naše pole jsou plodnější než potřebujeme.
Jenže ochranu před Wraithy, to po čem každý z nás toužil, nám za něj nabídnout nedokázali.

Krev mi bušila ve spáncích. Suchým jazykem jsem přejela rozpraskané rty. Rozkaz měl přijít každým okamžikem.
“Vpřed!”
Prudce se mi rozbušilo srdce.
“Držte formaci!”
Vykročila jsem. V jednom spořádaném šiku se zbytkem svých lidí. Modrá hladina se blížila. Zavřela jsem oči a pokusila se o modlitbu. Nedokázala jsem najít slova žádné z nich. Domácí mlčeli.

Je u nás zvykem, že se v prvním dni jedná, v podvečer se obětuje Domácím a obchod se uzavírá až druhý den. Dává to vyjednavači mnoho zajímavých možností.
Když Jaavor přivedl návštěvníky před oltář a vyzval je ke vzdání úcty, chvíli vypadali trochu bezradně, ale pak jeden z nich sáhl do kapsy a vytáhl jakousi drobnost ve zlatavém obalu.

Tentokrát mě Jiinan za ruku nedržel. Nemohl mě za ni držet. Ve své zbývající ruce držel zbraň. Tu druhou jsem mu usekla při hádce o poslední dávku. Přežil, jako jeden z mála měl to štěstí... nebo možná smůlu. Ohlédla jsem se na něj, ale jen spořádaně pochodoval a odvracel pohled.
Ve tvářích kolem jsem viděla neukojenou žádost. Hlad. Stejný hlad, který byl i v mých očích. Hlad, pro jehož utišení uděláte cokoli. Hlad, který v nás probudil ďábla.
První řada pochodujících zmizela ve stojícím kruhu. Ďábel teď klepal na dveře těch, kdo ho probudili.

Na druhý den už Jaavor věděl, co má požadovat. To, co návštěvníci obětovali Domácím, se jmenovalo čokoláda. Nejvyšší kněz se jí vehementně dožadoval.
Ať už si o tom Jaavor v první chvíli myslel cokoli, poslechl příkaz a dělal to, co uměl nejlépe. Čokolády bylo najednou dost pro každého. Na chvíli. Málokdo dokázal neochutnat.
První sousto byla čirá extáze. Pro další sousto jste byli ochotni udělat cokoli.
Obchod přiváděl návštěvníky zpátky a chvíli to fungovalo. Dokud naše touha po čokoládě nezačala podbarvovat i Jaavorovo vyjednávání. Dokud jsme nezačali měnit čím dál víc zásob za čím dál menší množství čokolády. Dokud Ďábel dřímal.
A pak to přišlo. Návštěvníkům došly zásoby.

Takže tohle nebylo víc, než poslední zoufalý útok. Hlad podobný tomu, který poháněl Wraithy, hlodal v našich útrobách. Byli jsme rozhodnuti udělat cokoli, abychom ho utišili.
Zabíjet. Krást. Podvádět. Podniknout útok na Atlantis...
Neexistovala cesta zpět.
Modrá hladina přímo přede mnou. Nadechla jsem se. A vstoupila...

Rodney otevřel krabici s čokoládou. Měl jimi zaskládanou polovinu pokoje. Poslední, které zachránil ze skladu před výměnným obchodem toho zatraceného seržanta Batese. Zakousl se. Usmál. Propadl do tichého rozjímání. Cítil v srdci mír a souznění s celým světem.
Brána se aktivovala zároveň se štítem. Žádné vysílání. Štít zůstal vztyčený. Nikdo nemohl projít. A pak... Nárazy. Jen nárazy.
Skutečný hlad dokáže zabíjet.



Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)
Komentáře (archiv): 

Po, 2012-09-10 12:27 — Lunkvil
A já myslela, že ujížděl jako

A já myslela, že ujížděl jako každý správný Juliin vzor na kafi...

Po, 2012-08-27 12:36 — Danae
To se mi to líbí! A to o

To se mi to líbí! A to o Stargate vím pendrek! Kde mám čokoládu?!

Ne, 2012-08-26 16:23 — Rya
To je tedy síla!

A vzbuzuje nepřekonatelnou chuť na čokoládu....;)

Čt, 2012-08-23 10:40 — Durwen
Brrr...*mrazí ji*

Brrr...*mrazí ji*

Čt, 2012-08-16 05:54 — Keneu
*šla zkontrolovat svoji

*šla zkontrolovat svoji zásobu čokolády*
páni, to je děsivé a velice uvěřitelné a smutné
krásný popis pocitů (z čokolády i těch dalších, méně příjemných))

St, 2012-08-15 13:47 — Julie
To je ošklivé. A podezřele

To je ošklivé. A podezřele kanonické. Bylo jasný, že takvouhle botu mohl udělat jenom Bates.

Rok: 
2012
-A A +A