Probolet na dno
Skácel pro dnešek:
všechno se jednou probolí
na vlastní dno a zmizí strach
krásné jsou staré stodoly
prázdné po dávných úrodách
Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
„Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
„Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
Sergej mlčel.
„Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
Natáhla ruku.
„Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
Sergejova dlaň překryla její.
„To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“
Následuje po Jako břízce bílé
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
teď ještě aby došli pokud
teď ještě aby došli pokud možno celí
Nojo, ono naštěstí už to není
Nojo, ono naštěstí už to není daleko.
Teda ten konec, to je tak
Teda ten konec, to je tak milý... Ale tuším, že se tam ještě něco semele...
Děkuju, nojo, uvidíme :)
Děkuju, nojo, uvidíme :)
Snad mají naději. Doufám.
Snad mají naději. Doufám.
Taky doufám v naději. Ale to
Taky doufám v naději. Ale to jsem já, ten zatracenej optimista.
Optimismus ničemu neškodí :)
Optimismus ničemu neškodí :)
Ach.
Ach.
Sbližuje je jenom válka. To je dost dobře charakterizuje. Ale chci doufat, že teď se něco změní.
Sergej je roztomilej (ne abys mu to řekla! :)
Neboj, ještě by si o sobě moc
Neboj, ještě by si o sobě moc myslel :)