Kolébka
Filipa nezajímaly dvě kostry v objetí, které bývaly lidmi, ani ho nepohlcoval strach, kvůli kterému se místní tomuto místu vyhýbali. Pouze zvadle hleděl na mrtvou náruč spleteného proutí, tvora odříznutého od svého pramene, ve kterém nebylo o moc víc života než v oněch nelidech. Neprodíral se však tolik dní tím nejhustším pralesem, aby prohrál a vrátil se bez kýženého úlovku. Když už měl pocit, že se jeho dlaně rozemílají na prach, nahmatal v hlíně to, co hledal.
Držel v ruce plod té neznámé rostliny. Opatrně ho prsty rozloupl. V každém mrňavém zrníčku, které najednou spatřilo světlo světa, viděl nekonečný potenciál.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Opět nádhera.
Opět nádhera.
To zní slíbně
To zní slíbně
Aha, začíná se to nenápadně
Aha, začíná se to nenápadně propojovat!
Zlověstné úmysly z toho přímo
Zlověstné úmysly z toho přímo čiší!