Poustevník

„Měl jsem bratra,“ začal Poustevník, když Aarona zarazil na kraji vesnice. „Byli jsme si podobní jako vejce vejci, ani rodiče nás nedokázali rozeznat.
Jen když se něco přihodilo, pošla kráva, utopila se děvečka nebo uschla úroda, on nad tím plakal a trpěl, já měl radost. To bylo jediné, co nás odlišovalo.
A tak jsem se sem dostal. Jeden rok byl samé neštěstí, a zatímco já slavil, bratr scházel, až zármutkem pošel. A lidé za to vinili mě, protože jsem se radoval, a tak jsem z vesnice odešel.“
Poustevník se na Aarona zazubil. „Tady mi dali poustevnické roucho. Je to znamení.“