Čekání na zázrak - 2. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2016
Fandom: 
Obdarovaný: 
Erys

Milá Erys,

omlouvám se za zpoždění, které nakonec bylo o chlup větší, než jaké jsem předpokládal. Doufám, že příběh tak, jak pokračuje, se ti bude líbit více než jeho první část. Stále je mi velmi líto, jakou reakci v tobě vyvolalo zvolené téma povídky, a byl bych rád, kdyby to happyend alespoň trochu vykompenzoval, přestože chápu, jak těžké je se přes některé životní zkušenosti přenést.

S přáním krásného nového roku, omluvou a úctou

Owes

Změny, které u Hermiony vyvolala hormonální léčba, k níž se nakonec po několika nevydařených pokusech otěhotnět uchýlila, neunikly pozornosti jejích kolegů. Nejenže dlouho neudržela v tajnosti ampulky s čirou tekutinou a stříkačky, které si brala z nemocničních zásob, ale viditelně jasnější pleť, hladší vlasy a lesk v očích nenechávaly na pokoji sestřičky hladové po klepech.
„Takže to myslíš vážně?“ udeřila na ni o polední pauze Greta, staniční sestra z pediatrického oddělení. „Být svobodná matka je dost náročný.“
„Kdybych to nemyslela vážně, tak do toho nejdu,“ setřela ji Hermiona a rozbalila svůj tuňákový sendvič. „Budeš se možná divit, ale píchat si dvakrát denně do břicha hormony není zrovna příjemný rituál.“
„Možná by bylo celkově příjemnější najít si někoho, kdo tě nebude oplodňovat stříkačkou,“ utrousila sarkasticky Greta.
„Máš na mysli někoho konkrétního? S představou prince na bílém koni už jsem se rozloučila.“
„Kdo mluví o princích? Tohle přece zvládne každej normální zdravej chlap.“
„Já ale nehledám chlapa. Poslední chlap, který mě obdaroval svojí genetickou informací, byl prolhanej děvkař, co schovává snubák a kašle na svoje tři děti. Nepotřebuju tím procházet znovu. Všechno, co chci, je anonymní vzorek spermatu.“
„Jsi zahořklá, Herm. Nemůžeš přece strkat všechny chlapy do jednoho pytle. Můj manžel je jasným důkazem toho, že gentlemani ještě nevymřeli. Možná kdybys byla trpělivější, našel by se pro tebe taky jeden.“
„Já netvrdím, že slušní muži neexistují. Jen už na žádného nehodlám čekat. A hledat ho, na to nemám energii.“
„Jak myslíš. Kdy jsi objednaná na kliniku?“
„Příští týden.“
„A kolikátej že to bude pokus?“
Když si Hermiona uvědomila, že už to bude posedmé, co se uvnitř ní tým doktora Harpera pokusí vykouzlit miminko, odložila nedojedený sendvič stranou a chvílí jen zamyšleně hleděla doprostřed přeplněného nemocničního bufetu, než se kysele usmála.
„Jestli to tentokrát nevyjde, možná to nechám plavat. Na mém mateřství svět nestojí.“

K odletové bráně doběhli doslova na poslední chvíli. Slečna v uniformě letecké společnosti Swiss Airlines se ještě jednou rozhlédla kolem sebe a dala pokyn kolegyni, aby zavřela dveře vedoucí k letadlu, když se k ní Severus přihnal a zcela bez dechu jí podal letenku. Hermiona přichvátala pár okamžiků po něm, vlasy měla omotané kolem obličeje a z očí jí tekly slzy.
„Máte štěstí,“ usmála se na ně, odtrhla z jejich palubních lístků kontrolní útržky a nechala je projít. „Příjemný let.“
Hermiona si už při odbavování povšimla cílové destinace, nic k tomu však nepoznamenala. Teď jen doufala, že nebude v tom zimním kabátě a kozačkách vypadat poněkud nepatřičně, až o osm hodin později přistanou na Mauriciu.
Prvních pár hodin strávila nervózním listováním palubními časopisy, kradmým pokukováním po cestujících a přemýšlením, jak asi bude chutnat oběd, až jim ho přinesou. S jídlem v letadle měla otřesné zkušenosti. Jednou byla nucena pozřít něco, co měly být tortelliny, avšak více než tortellinám se to podobalo čemusi, co už někdo předžvýkal a polil kečupem.
Grilovaný plátek krůty s bramborovou kaší ji příjemně překvapil. Dokonce i švýcarská obdoba vánočního pudinku se dala sníst. Po jídle ji přemohl spánek. Uvolnila se, opřela se pohodlněji do svého sedadla a s hlavou otočenou do uličky usnula.
Když se v pět hodin odpoledne probudila, měla hlavu položenou na Severusově rameni a zřetelně cítila, jak slintá. Poplašeně sebou škubla a vyděšeně zírala na vlhké místo, které po sobě zanechaly její rty.
„Stávají se i horší věci,“ podotkl nevzrušeně, zastavil procházející stevardku a požádal ji o dvě skleničky džusu. „Jak jste se vyspala?“
„No, zřejmě dobře. Vy jste neusnul?“
„Ne, já v letadle nemůžu spát. O to horší pak mívám jet lag.“
Letuška byla zpátky s džusem.
„Mohu nabídnout ještě něco? Nedali byste si šampaňské?“
Když odspěchala do zázemí, Hermiona se malinko zamračila.
„Ona si myslí, že jsme pár?“
„Myslí si, že letíme na líbánky. Alespoň podle toho, co vykládala kolegyni. Ale to šampaňské si nechám líbit.“
„No, uznávám, že jako obchodní cestující zrovna nevypadáme.“
„Je vám to nepříjemné?“
„Myslíte, že bych se cítila lépe, kdyby si myslely, že vypadáme jako šéf a jeho sekretářka? Abych pravdu přiznala, ani ne. Ty bublinky si nechám líbit.“
Po dvou sklenkách šampaňského jí přestalo vadit, že si s sebou zapomněla vzít knížku. Ve společnosti tohohle nového Severuse se rozhodně nenudila.
„... a pak jsem vešel do koupelny a našel ji v pračce. Točila se tam dokolečka, srst měla celou napěněnou od prášku a drápy zatínala do dvířek. Naštěstí jsem pral jen na čtyřicet.“
„Křivonožka taky občas přespával v pračce, ale zrzavé kočky si mezi prádlem všimnete. Pokud zrovna neperete dresy Kudleyských kanonýrů.“
„Zkoušel jsem chovat nejrůznější zvířata, ale kočka se zatím osvědčila nejlépe.“
„Co jste ještě choval?“
„Rybičky, šneky, žábu, křečka, pískomily, činčily a rosomáka. Ale k tomu jsem přišel spíš omylem.“
„Jak se dá omylem přijít k rosomákovi?“
„Jednoduše. Vloupáte se k někomu, kdo má rosomáka místo psa, a rosomák s vámi odejde.“
„Cože?“
„Rosomák se neptá, jestli ho chcete. Rosomák se vás nikdy na nic neptá. To je jedna z věcí, na které přijdete velmi záhy.“
„Jak dlouho jste ho měl doma?“
„Dva měsíce.“
„Pak si pro něj přijela odchytová služba?“
„Ne. Pak se mi vloupali do bytu a rosomák s nimi odešel.“
Hermiona se zakuckala smíchy. Když si otřela oči ubrouskem, zjistila, že ji Severus pozoruje s tím zvláštním druhem úsměvu, s jakým na ni hleděl, když ho včera uprostřed ulice zničehonic pozvala na kávu.
„Jak dlouho budeme muset zůstat na Mauriciu?“ zeptala se nakonec věcně a jeho úsměv zmizel.
„Jak dlouho bude třeba,“ odpověděl se starou známou vyhýbavostí.
„Dobrá, zeptám se jinak,“ dotírala. „Co bude potřeba k tomu, abychom se bezpečně vrátili zpátky do Anglie?“
„Malá intervence člověka, který umí být velmi přesvědčivý, a pár drobných zásahů člověka, který jedná velmi pohotově. Je načase, aby si organizaci, která mě zaměstnává, vzalo do parády naše ministerstvo.“
„Chcete požádat někoho z našich lidí, aby provedl audit?“
Severus na ni pohlédl s neskrývaným obdivem.
„Začínáte se v mém oboru slušně orientovat.“
Na Mauriciu přistáli podle letového plánu, pět minut před jedenáctou hodinou místního času. Neboť jejich letadlo bylo té noci jediné, které na letišti přistálo, netrval výdej zavazadel ani kontrola dokladů nikterak dlouho. Během patnácti minut se ocitli před budovou terminálu a Severus zamířil k jednomu ze zaparkovaných taxíků.
Bylo zvláštní, že se řidič neobtěžoval vystoupit a pomoct jim s nakládáním věcí do kufru, ještě podivnější však bylo Snapeovo chování k němu. Poté, co Hermioně otevřel zadní dveře a pobídl ji, aby si nastoupila, posadil se na sedadlo spolujezdce, zastrčil šoférovi do náprsní kapsy košile něco, co vypadalo jako zlatá mince, a zahlásil: „Ametyst.“
Řidič jen kývl a vyrazil.
Jízda z letiště nezabrala ani půl hodiny. Jen nedorazili do žádného hotelu, v němž by se mohli ubytovat. Zastavili na opuštěné klikaté cestě vedoucí do hornatého středu ostrova. Severus vystoupil, vytáhl z kufru zavazadla, položil je na prašný plácek vedle silnice, počkal, až si zaskočená Hermiona také vystoupí, a zamával šoférovi na rozloučenou.
„Tohle je -?“
Severus si přitiskl ukazováček ke rtům, aby zastavil příval zmatených dotazů. Chvíli naslouchal okolním zvukům, potom bez vysvětlení několikrát v kruhu obešel místo, kde stáli, a nakonec se podíval na hodinky. Jeho rty zvlnil triumfální úsměv.
„Můžete mi vysvětlit, co -?“
Hermiona svůj dotaz ani nemusela dokončovat. Vysvětlení dorazilo samo - v podobě mohutné postavy Kingsleyho Pastorka, která se zčistajasna objevila přímo před jejíma očima uprostřed pustiny.
„Kingsley!“ zalapala po dechu a třeštila na něj oči v naprostém ohromení.
„Rád tě zase vidím, Hermiono,“ odvětil Pastorek svým hlubokým uklidňujícím hlasem a přistoupil k Severusovi, aby mu stiskl pravici. „Přesný jako hodinky. Právě jsme dovečeřeli. V salonu na vás čeká sklenka brandy.“
„Bůh ti žehnej, Kingsley,“ pronesl Severus ochraptěle a chopil se své sportovní tašky.
Pastorek pomohl se zavazadlem Hermioně a vykročil po cestě vzhůru. Severus ho následoval se samozřejmostí někoho, kdo sem zavítá každý druhý pátek. Hermiona rozpačitě kráčela za nimi. Když náhle sešli ze silnice a jejich zraku se naskytl pohled na široké bílé stavení s kamennou verandou plnou hliněných amfor s ibišky, výrazové prostředky nestačily k vyjádření jejího úžasu.
„Tvůj pokoj už je připravený,“ zahlásil Kingsley směrem k Severusovi a uvnitř domu zamířil do dveří na konci dlouhé haly.
Byla to prostorná ložnice s postelí z mahagonového dřeva, hlubokou šatní skříní, nástěnnou knihovnou, plně vybaveným pracovním stolem a pohodlným křeslem, u něhož stála vysoká lampa se zeleným stínidlem.
„Omlouvám se, ale hostinský pokoj je momentálně obsazený, takže se tu budete muset vyspat oba. Domnívám se však, že ani jednomu z vás nebude činit problémy vyčarovat si přistýlku podle svých představ. Místa je tu dost. Dali vám v letadle najíst?“
„Večeřeli jsme před třemi hodinami,“ ozvala se Hermiona. „Něco bych snědla.“
Kingsley jí věnoval chápavý úsměv.
„Pošlu sem Minnie s nějakými sendviči. Dveře vedle knihovny vedou do koupelny, kdyby ses chtěla osvěžit. My zatím budeme v salonu. Minnie tě tam za námi odvede.“
Taktnější už Kingsley být nemohl. Pochopila, že si potřebují promluvit o samotě, usmála se a bez řečí zamířila do sprchy.
Pastorek zavedl Snapea do obývacího salonu. V místnosti vládlo šero, rozptylované jen třemi sedmiramennými svícny a jednou stojací lampou. Pod tou Severus okamžitě zaznamenal hosta, zabírajícího druhý z volných pokojů v domě.
„Pane Pottere,“ kývl mu na pozdrav a počkal, až vykročí ze stínu.
„Dobrý večer,“ usmál se Harry, odložil brandy na konferenční stolek a potřásl Severusovi rukou. „Dlouho jsme se neviděli. Jak se daří?“
„Jako obvykle. V rámci možností je všechno na levačku. Co vy?“
„Jako obvykle. Člověk si relativně užívá, dokud se neobjevíte vy.“
Kingsley vtiskl Severusovi do dlaně nahřátou skleničku plnou lahodné, zlatavé tekutiny a všichni tři si přiťukli.
„Tak na opětovné shledání, pánové. Doufám, že nemáte nic proti tomu, abychom přešli rovnou k věci?“
Potter i Snape dali svůj souhlas najevo tím, že se posadili každý do jednoho křesla u krbu a Kingsleymu uctivě přenechali místo na pohovce.
„Dobrá. Jsou to čtyři dny, co jsem vyrozuměl, že máš ve svém stávajícím zaměstnání nějaké potíže, Severusi. Mluvil jsem s panem ředitelem a bylo mi oznámeno, že jsi porušil nejméně padesát interních předpisů, jednal v přímém rozporu se zájmy organizace za účelem poškodit její jméno v očích veřejnosti, na osmačtyřicet hodin bez ohlášení zmizel neznámo kam, nereagoval na opakované výzvy k návratu do služby a několika zaměstnancům vyhrožoval fyzickým násilím.“
„Nic z toho nepopírám,“ řekl Snape a usrkl brandy. „Sdělil ti pan ředitel, proč se všechno tohle stalo?“
„Podle jeho názoru nejsi úplně duševně zdráv.“
„Neříkej.“
„Tvrdí, že u tebe týmový psycholog už delší dobu pozoruje patologické změny chování.“
„Že by pan ředitel přece jenom nebyl taková svině a chtěl mi zajistit polehčující okolnosti? To, co jsem udělal, služební zákon klasifikuje jako vlastizradu. A ty dobře víš, kde končí vlastizrádci. Kdyby mě ale soud uznal psychicky nezpůsobilým, trest by se zmírnil na pobyt v psychiatrické léčebně... Ne. Tahle rošáda mě neláká.“
„Můžeš mi tedy prozradit důvod svého jednání?“
Pastorek si na gauči udělal větší pohodlí, trpělivě vyčkával a kroužil přitom svou sklenkou jako nějakou antistresovou pomůckou. Potter jako by dokonale splynul se svým křeslem. Ani jeden z mužů nebral jeho přítomnost na vědomí, přestože jim tak hladově visel na rtech.
„Mám tu pár vzpomínek, které by tě mohly zajímat, Kingsley.“ Snape sáhl do vnitřní kapsy svého saka a podal mu tři malé ampulky s vířící stříbrnou látkou. „Můžeš si je nechat. Mám kopie.“
„Kopie?“ zarazilo Kingsleyho. „Kopie svých vlastních vzpomínek?“
Snape přikývl.
„Přišel jsem na způsob jak namnožit vzpomínková vlákna. Nic složitého. Trochu jsem se v práci nudil.“
„Trochu ses v práci nudil?“ opakoval po něm Pastorek nevěřícně. „Někdy lituju, že jsem tě nechal odejít. Kdyby se takhle v práci nudili moji podřízení, za tři roky můžeme zrušit odbor záhad.“
„Chceš, abych se začal tvářit samolibě?“
„Ne, samolibě ne, prosím,“ ozval se znenadání Potter. „Co přesně je v těch vzpomínkách?“
„Metody, které uplatňují někteří velitelé skupin, důkazy o korupci, účetních machinacích, brutálním a bezdůvodném násilí. Jak moc ti premiér věří, Kingsley?“
„Troufám si říct, že nemá důvod mi nevěřit,“ pronesl Kingsley uvážlivě.
„To je dobře. Potřebuju, aby se k němu tyhle informace dostaly co nejdřív. Potřebuju, aby pana ředitele odeslali na odpočinek.“
„Ještě dnes si to prohlédnu,“ přislíbil Kingsley. „A s panem premiérem si sjednám schůzku hned na zítřek.“
„Děkuju, Kingsley.“
„A co vlastně chcete ode mě?“ ozval se znovu Potter. „Nezkoušejte mi tvrdit, že jsem zmeškal večeři u Molly Weasleyové jen kvůli tomu, že jste mě chtěl vidět.“
„Jako vedoucí bystrozorského oddělení máte jisté výsady, Pottere. Za určitých podmínek můžete zasáhnout proti mudlovské skupině obyvatel. Samozřejmě se souhlasem ministra kouzel.“
„Jestli si dobře vzpomínám na znění zákona, je jenom jedna situace, ve které můžeme podniknout útok proti mudlům. Pokud je bezprostředně ohrožen život kouzelníka.“
„Vaše paměť vás neklame, pane Pottere. A doufám, že si nemyslíte, že jsem strávil osm hodin v letadle jen kvůli tomu, abych vás viděl.“
Jejich rozhovor přerušilo zaklepání. Do dveří nakoukla Hermionina střapatá hlava. Když se její oči setkaly s Harrym, první, co chtěla udělat, bylo vyrazit k němu a stisknout ho v objetí. Harry taky chvíli vypadal, že se k ní rozběhne, nakonec se ale oba omezili na pouhý úsměv a zamávání na pozdrav.
„Takže se mi nezdálo, že tě slyším ve vstupní hale. Vy jste přiletěli společně?“
„Ano, přiletěli jsme spolu. Já bych na letenku sem nejspíš šetřila celý rok. Ačkoli romantickou dovolenou to moc nepřipomíná. Ne že bych nějakou romantickou dovolenou plánovala. Chci říct - jsme tu pracovně. On je tu pracovně. Já jsem jen takový doprovod. Nečekaný.“ Nervózně se uchechtla a neméně roztržitě pokračovala: „Nemyslím si, že by mě vzal s sebou, kdybych se nestala svědkem toho, jak zabil ty dva chlapy. Nejspíš mě teď berou jako nějakého jeho komplice. Sakra. Nic z toho by se nestalo, kdybych ho nepozvala na rande.“
„Ty jsi ho pozvala na rande?“ vylomil ze sebe Harry, zatímco se Kingsley výtečně bavil pohledem na Severuse, který vypadal, jako by polykal hřebíky.
„Nevěděla jsem, že je to on! Já - na rozdíl od někoho - žila v domnění, že je už patnáct let po smrti!“
„Chceš říct, že jsi ho fakticky nepoznala?“
„A ty bys ho snad poznal, kdybys ho potkal a nevěděl, že je naživu?“
„Pan Potter by byl schopen mě poznat, i kdybych se scvrkl na velikost trpaslíka, použil proti sobě žihadlové kouzlo, vlezl si do květináče a předstíral masožravou rostlinu.“
Kingsley vyprskl smíchy a Harry se k němu záhy připojil.
„Tohle je absurdní,“ mínila vážně Hermiona a zaškaredila se na Harryho. „Proč bych se ti vůbec měla ospravedlňovat, že jsem si s někým vyrazila na kafe? I kdybych šla na rande s celým týmem Ballycastelských netopýrů, je to moje věc!“
„Vždyť nic neříkám,“ bránil se Harry a snažil se zachovat stejně vážnou tvář jako ona. Bohužel se mu to příliš nedařilo.
„Pokud jde o romantickou dovolenou, tak tu si klidně můžete udělat,“ přisadil si Kingsley s potlačovaným smíchem. „Dřív než za dva týdny se vody neuklidní.“
„Dva týdny?“ vyjekla Hermiona zhrozeně. „Ale co Křivonožka? Má jídlo jenom na tři dny! Říkal jste, ať mu tam nechám jídlo na tři dny!“
„Kdybych vám řekl, že odlétáme na dva týdny, možná na měsíc, těžko byste ochotně spolupracovala. Jediné, co by vás zajímalo, by byl čičisitting. Obvolávala byste své kamarádky, kolegy a známé, všem byste svou nepřítomnost zdůvodňovala, čímž byste na sebe zbytečně upozorňovala, a především - na nic z toho nebyl čas.“
„Takže vy jste věděl, na jak dlouho odjíždíme, a nic jste mi neřekl?“
„Ano. K tomu jsem se právě přiznal.“
„ALE CO KŘIVONOŽKA?!“
„Já ho můžu chodit krmit,“ nabídl se Harry pohotově. „Jestli mi svěříš klíče od bytu.“
„Děkuji, pane Pottere, přesně s tím jsem počítal.“
„Jak vidím, měl jste všechno hezky naplánované,“ podotkla Hermiona s notnou dávkou nelibosti. „Co kdybych se vás zeptala, jestli jsem i já byla od začátku součástí plánu?“
„Jakého plánu?“ nechápal Snape.
„Vašeho mistrovského plánu, jak se zbavit těch šílených pomstychtivých goril z HR. Proto jste přijal mé pozvání? Proto jste mě s sebou odvedl z té kavárny? A pak sehrál to divadýlko na ulici? Bylo to jen divadýlko, nebo ne? Ten chlap říkal, že já smím odejít. Nechtěl mě do toho zatahovat. Vy jste mě ale nepustil. Od samého začátku jste mě chtěl využít jako páku na Harryho. Věděl jste, že když mě s sebou přivedete na tohle dojemné setkání, Harry kývne na vaši žádost.“
Kingsleymu zmrznul úsměv. Zkoumavě si Hermionu prohlížel a viditelně zvažoval, jestli je její teorie natolik hodnověrná, aby mu stála za vyptávání na další podrobnosti. Snapeovi se ve tváři zračil nefalšovaný zmatek. Potter na Hermionu civěl s otevřenými ústy a čekal, až někdo uvnitř jeho hlavy znovu rozsvítí.
„Dobrá,“ promluvil Severus do tíživého ticha. „Připusťme na okamžik, že vaše obvinění není jen snůška paranoidních žvástů. Proč se domníváte, že bych na pana Pottera potřeboval nějakou páku?“
„Protože je to Harry!“ odpověděla suverénně. „Harry Potter. Ten kluk, kterým jste odjakživa pohrdal a který si to jistě dobře pamatuje. Neuvěřil by vám tak snadno, kdyby nevěděl, že je v ohrožení i můj život. Který v ohrožení vůbec být nemusel, kdybyste odmítl mé pozvání. Nebo kdybyste mě v té kavárně prostě nechal a běžel ke všem čertům. Nebo kdybyste mě nechal odejít před tím, než jste se začal hádat s tím kreténem z personálního!“
„Věřte tomu nebo ne, ale váš život byl v nebezpečí už ve chvíli, kdy mě v té kavárně vystopovali. Textovka, kterou jsem obdržel, mě varovala, že jeden z nich je právě na toaletě. Jak by podle vás zareagoval, kdybych utekl a vás tam nechal? Opravdu si myslíte, že byste si mohla v klidu dopít kávičku a odejít domů? Ještě tu noc byste skončila ve výslechové místnosti s partou hodně naštvaných chlapů, kteří by byli nezvratně přesvědčení o tom, že jsem vám předával tajné informace. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vzít vás s sebou, ve vhodnou chvíli vám vymazat paměť a odklidit vás do bezpečí, dokud se celá situace nevyřeší. V tom jste mi ale zabránila, pokud si dobře vzpomínám. Nenechte se unést klamnou představou, že kdybych vás před Carterem nechal odejít, dojela byste v pořádku domů. Za nejbližším rohem by vás odchytili.“
„Takže... takže...“ koktala Hermiona a do tváří jí stoupala horkost.
„Takže jediná věc, kterou jsem totálně posral a za kterou se vám hluboce omlouvám, je to, že jsem s vámi šel na kávu.“
„Ale to přece -“
„Měl jsem si uvědomit, že na sobě nosím špínu, se kterou by dámy neměly přicházet do styku. Ještě jednou prosím za prominutí. Teď mě omluvte, zajdu si na chvíli ven.“
Jedním douškem vypil zbytek brandy, skleničku odložil na barový stolek a zamířil ke dveřím. Kingsley ho rukou na rameni krátce zastavil.
„Bezpečnostní zóna je třicet metrů od domu, Severusi.“
„Tohle si ještě pamatuju, Kingsley. Díky.“

Aplikovala si právě jednu z pravidelných injekcí, když ji zavolali na příjem. Zbytek látky ve stříkačce poslala do těla jedním prudkým stlačením pístu, vytáhla jehlu, všechen použitý materiál hodila do koše a zastrčila si halenku do kalhot.
Do recepční haly přiběhla právě v okamžiku, kdy tam záchranáři přivezli malého chlapce v bezvědomí. Jeden z mužů v záchranářské uniformě s chlapcem uměle dýchal, zatímco druhý jí podával záznam úkonů, které provedli v sanitce.
„Pád z výšky dvaceti stop. Hemotorax jsme vyřešili, ale nejspíš krvácí i do dutiny břišní. Chtěl jsem, aby dali vědět přímo na chirurgii.“
„Všichni z chirurgie jsou na sálech, před hodinou dorazila havárie na stavbě. Klučinu si vezmu já.“
„OK. Jedeme na dvojku.“
Cestou na sál se k nim připojil anesteziolog a dvě zdravotní sestry, které si pacienta oficiálně převzaly a pomohly ho přemístit na operační stůl, zbavit špinavého oblečení a napojit na přístroje. Hermiona si mezitím vydezinfikovala ruce, natáhla latexové rukavice a začala vyhodnocovat chlapcův stav.
„Zornice symetrické, reagují. Papilární reflex dobrý. Poranění hlavy nebude vážné. Břicho v levém horním kvadrantu tvrdé, to bude slezina. Musíme ho otevřít. Připravte chirurgický set III, odsávání a dvě jednotky negativní nuly.“
Nečekala na vyjádření kolegy, ani na to, až jí sestra podá skalpel. Vzala si ho sama a provedla rychlý řez od hrudní kosti k pupku. Z rány se okamžitě přelilo množství krve nahromaděné v břišní dutině.
„Sakra, to není jenom slezina, teče to odevšud. Nic nevidím, odsávejte! A podejte mi svorky! Rychle!“
Po dvaceti minutách, které strávila prohledáváním chlapcova těla zevnitř a spojováním natržených částí, zahlásil anesteziolog zprávu, kterou už nějakou chvíli předpovídal srdeční monitor.
„Komorová fibrilace, jde do zástavy. Uhněte, doktorko!“
Lékař ji nepříliš jemně odstrčil v polovině sešívání jaterní žíly, chopil se defibrilátoru a nechal ji s krvavými nástroji v ruce sledovat těch deset zoufalých pokusů přivést chlapcovo srdce do normálního rytmu. Když za souvislého zvuku monitoru oznamujícího nulovou srdeční aktivitu odložil elektrody a podíval se na nástěnné hodiny, věnovala poslední pohled svojí nedokončené práci, svorkovací nůžky a chirurgickou jehlu s řinkotem upustila na podlahu a strhla si z obličeje roušku.
„Smrt nastala v 19:09,“ zahlásila dutým hlasem. „Odnesu jeho kartu na příjem a spojím se s rodiči... Tělo zatím nechte být. Přijdu ho zašít.“
„Udělala jsi všechno, co jsi mohla,“ ujistila ji na odchodu ze sálu Greta.
„Ne, neudělala,“ odsekla a se slzami vzteku v očích dodala sama k sobě: „Bůh ví, že jsem mohla udělat víc.“

Kingsley se vytratil jen pár minut po Severusovi a zanechal Hermionu s Harrym samotné. Harry si s hostitelovou nepřítomností hravě poradil. Obsloužil se sám a nalil i Hermioně. Pak se společně usadili na pohovku.
„Asi bys měla vědět, že Snapeovi věřím a že bych mu pomohl, i kdyby tě sem nepřivedl. Mýlíš se, jestli si myslíš, že potřebuju, aby držel v šachu moje přátele.“
„Já vím. Musela jsem znít jako úplný cvok.“
„No, trochu bláznivě to znělo. Ale nejspíš na to máš právo. Po všem tom adrenalinu, únavné cestě...“
„Nemusíš mě omlouvat, Harry.“
„Jen se tě snažím pochopit, Hermiono.“
„To půjde těžko. Když se nechápu ani já sama. Primář Anderson má pravdu. Potřebuju dovolenou. Normální dovolenou. Mít čas pro sebe, nemuset nic řešit, užívat si život. Jen se trochu bojím, že už to nedokážu.“
„Ještě jsi to ani nezkusila.“
„Zkusila jsem si tu představu. Na malý okamžik včera večer, když mě poslal domů. Zkusila jsem přemýšlet o tom, kam odjedu a co tam budu dělat. Chtěla jsem vypadnout z města, najít nějaké pěkné místo na venkově, podniknout pár osamělých toulek, podívat se na západ slunce. Víš, že jsem už tři roky neviděla zapadat slunce?“
„Tady jsou západy slunce fakt pěkný. Jeden jsme s Kingsleym sledovali při večeři.“
„Takže tohle je ministrovo letní sídlo nebo tak něco?“ probudila se v Hermioně hluboko zakořeněná zvědavost.
„Tak něco,“ kývl Harry. „Moc lidí o něm neví. Je očarované proti viditelnosti, nedá se zakreslit do mapy, v okruhu třiceti metrů jsou rozmístěny protipřemisťovací bariéry a detekční kouzla. Zdejší krby nejsou napojeny na letaxovou síť a okna se dají otevřít pouze zevnitř, což znamená, že se sem dostaneš jen dveřmi. Kromě toho je dům chráněn Fideliovým zaklínadlem.“
„Proč ale proboha Mauricius? Taková dálka.“
„Kingsley se tu narodil. Dům patřil jeho předkům. Minnie sloužila už jeho pradědovi.“
„Páni. Neřekla bych, že je tak stará. Měla bych se jí zeptat, co používá na pleť.“
„Při první návštěvě mi uklouzlo to samé,“ zasmál se Harry. „Kingsley mi prozradil, že Minnie nikdy nevyšla z domu před setměním. Místní skřítci věří, že slunce člověku výměnou za teplé pohlazení bere část života.“
„Zajímavé. Mohla bych prozkoumat další jejich zvyky... Když už se bavíme o místním koloritu, neříká ti něco ametyst?“
„Tohle je Ametyst,“ rozpřáhl se paží kolem sebe. „Ametystový dům. Protože přesnou polohu místa může vyslovit pouze Strážce tajemství, dostal dům přezdívku.“
„Podle čeho ji dostal? Nevšimla jsem si, že by tu něco připomínalo ametyst.“
Harry se tajemně usmál a poněvadž hostitel znovu zavítal mezi ně, nikterak se nerozpakoval a rovnou se na něj obrátil.
„Kingsley, Hermiona projevila přání prohlédnout si tvou knihovnu, než půjde spát.“
Pastorek chvíli vypadal, že je zcela pohlcen emocemi, jež v něm zanechala myslánka plná Snapeových vzpomínek, rychle se však vzpamatoval. Koneckonců, menší rozptýlení mu teď mohlo přijít vhod.
„Jistě. Rád tě doprovodím,“ souhlasil nadšeně. „Harry, mohl bych tě požádat -“
„Zaskočím tam,“ přerušil ho Harry chápavě. „Veranda nebo zahrada?“
„Sázel bych na zahradu. Je tam větší tma.“
Hermioniny tváře přímo znachověly, když si uvědomila, o čem ti dva mluví. Na zpytování svědomí už jí ale nezbývalo moc prostoru, jakmile s Kingsleym v patách dorazila do knihovny v levém křídle domu. Hned za prahem zůstala stát a omámeně hleděla na sál veliký jako chrámová loď, jehož zdi byly obehnány hradbou regálů z lesklého kaštanového dřeva, regálů od země až ke stropu zaplněných knihami staršími, než si vůbec troufala odhadovat. Některé svazky vypadaly, že se při letmém dotyku rozsypou na prach. Podlaha zářila fialově tónovaným mramorem, stropní malby zachycující výjevy z alchymistické historie rámovaly pravé ametysty zasazené do omítky a celá místnost byla prosycena vůní zteřelé kůže a roztřepeného pergamenu. Vůní, která Hermionu fascinovala už od dětství a probouzela v ní hluboko zasunuté vzpomínky na první čtenářská dobrodružství.
„Nejsou tu zdaleka jen klasická kouzelnická díla,“ pronesl tiše Kingsley a jeho hlas se ozvěnou roznesl do okolí. „Mám tu i moderní literaturu. Ačkoli uznávám, že je jí poskrovnu.“
„Nemůžu uvěřit, že tohle někdo nashromáždil. Jak dlouho -“
„Je to rodinná sbírka, na které se pracuje už bezmála sedm set let.“
„Je to nádhera,“ zašeptala okouzleně a cítila, jak jí po tvářích tečou slzy.
„Každý, kdo je mým hostem, má do knihovny neomezený přístup. Můžeš sem přijít, kdykoli budeš mít chuť. Jen prosím neodnášej knihy mimo dům.“
„Nevím, jestli se někdy odvážím na některou z nich sáhnout.“
„Nemusíš mít obavy,“ ubezpečil ji. „Jsou chráněné kouzlem proti poškození.“
„Děkuju, Kingsley. Právě jsem zjistila, kde zřejmě strávím zbytek své dovolené.“
„Severus taky tráví většinu dne tady. Někdy mám pocit, že sem jezdí jen kvůli mé knihovně.“
„Ten pokoj, ve kterém spíme, jsi nazval jeho pokojem. Jako by sem jezdil často...“
„Párkrát do roka se tu ukáže. Většinou sám. Je to jedno z jeho bezpečných míst. Po válce jsme sem přestěhovaly všechny jeho osobní věci. V bytě, ve kterém teď žije, je vše, co potřebuje k životu Thomas Lloyd. Všechno, co potřebuje Severus Snape, je tady.“
„Takže je to opravdu jeho pokoj. Má tu i laboratoř?“
„Přirozeně. Sklepení domu je rozsáhlé. Polovinu sice zabírá moje vinotéka, ale ve zbytku se nachází lektvarologická laboratoř. Pokud bys tam chtěla nahlédnout, musíš požádat Severuse. Nemám k téhle části domu přístup.“
„Harry říkal, že je dům pod Fideliovým zaklínadlem. Jak je možné, že je to Severusovo bezpečné místo? Na bezpečné místo musí mít člověk možnost dostat se kdykoli. A ty tu přece netrávíš celé dny, abys ho mohl pustit dovnitř.“
„Severus je Strážcem tajemství,“ prozradil a pobaveně sledoval její výraz. „Může přijít a odejít, kdy se mu zachce... No, myslím, že překvapivých informací už dnes bylo dost. Měli bychom si jít lehnout.“

Když se Hermiona druhý den ráno probudila, jako by se znovu vrátila do Bradavic. Na skříni visely vyžehlené její bílé letní šaty a pod nimi stály vyleštěné černé baleríny. Mosazný kalamář a soupravu brků na psacím stole nahradila starožitná toaletní skříňka se zrcadlem, vykládaná ametysty. Uvnitř našla několik druhů líčidel a náhrdelník z bílých perel. Protože Severus už v ložnici dávno nebyl, měla na své zkrášlování patřičné soukromí.
O půl hodiny později zamířila rovnou do kuchyně, aby domácí skřítce poděkovala za její starost. Minnie stála na rozviklané stoličce u dřezu a leštila vodovodní kohoutek.
„Dobré ráno, paní Hermiono. Spala jste dobře?“
„Ani nevím, jak jsem usnula. Děkuji za ty šaty a -“
„Domácí skřítce není potřeba děkovat. Stačí, že to paní potěšilo. Snídaně se podává v jídelně. Ukážu vám, kde to je.“
Seskočila ze stoličky a čiperně cupitala přes vstupní halu do pravého křídla domu. Jídelna se nacházela ve dveřích hned vedle obývacího salonu. Když tam dorazily, Hermionu okamžitě napadlo, že je místnost možná až příliš velká pro těch pár obyvatel domu. U dlouhého oválného stolu, který se prohýbal pod množstvím naservírovaného jídla, seděl Severus a četl zdejší kouzelnické noviny.
Hermiona mu popřála dobré ráno, posadila se naproti němu a bezradně přejížděla očima po zlatých mísách, tácech a džbánech.
„Nemáte hlad nebo netušíte, co si máte dát?“ ozval se Snape, když dočetl poslední článek a všiml si, že Hermionin talíř stále zeje prázdnotou.
„Hlad mám přímo příšerný, ale je mi trapné pustit se do všeho najednou. Co byste mi doporučoval ochutnat jako první?“
„Nemám zdání. Já snídám kávu.“
„Dobrý start.“ Hermiona se natáhla pro konvici s kávou a nalila si do šálku. „Vy vážně nesnídáte?“
„Viděla jste mě někdy ve Velké síni během snídaně?“
Na pár vteřin se zamyslela. Snapeovu přítomnost ve Velké síni během ranních hodin si nějak nebyla schopna vybavit. Možná proto, že tam nikdy nebyl.
„Máte pravdu. Vlastně si nepamatuju, že bych vás ráno vídala. Domácí skřítkové vám ale jídlo mohli nosit do soukromých komnat,“ nadhodila konverzačně.
„Ano. To skutečně dělávali,“ přitakal s nostalgickým úsměvem. „Když jsem do Bradavic nastoupil jako učitel, nosívali mi oběd a večeři do sklepení. Dokud jim to Brumbál nezakázal.“
„Proč jim to zakázal?“
„Nejspíš mu bylo líto, že můj protivný obličej vídá tak málo.“
„Já myslím, že se vás snažil socializovat. Bál se, že u vás izolace vyvolá splín. Jenomže si neuvědomil, že existují lidé, kterým samota pomáhá. Občas byl dost sebestředný, že? Všechny své kroky přizpůsoboval jen vlastnímu vidění světa. Posaď se, hochu, rád si vyslechnu tvůj názor a pak se zařídím po svém, vezmi si bonbón.“
Severusovi z hrdla unikl řezavý smích.
„Poslyšte, vy si ho nijak neidealizujete.“
„A měla bych?“
„Byl to velikán své doby. Nejmocnější kouzelník dvacátého století.“
„Škoda, že jsem ho poznala v době, kdy to byl na plný úvazek válečný stratég, který po šachovnici posouvá figurky tak, jak se mu zrovna hodí.“
„Válka lidi mění.“
„Jistě. A je smutné, že stejně jako z některých vykřeše to nejlepší, z jiných udělá nemilosrdné, po vítězství bažící generály, kteří své muže ochotně posílají na smrt.“
„Vítězství jsme si přáli všichni. Bez generála, který je svolný k obětem, bychom ho nikdy nedosáhli.“
„Já vím. Nechci mu upírat zásluhy na tom, jak to nakonec dopadlo. Ani zpochybňovat jeho morálku. Byl skvělý čaroděj a skvělý vůdce. Taky to ale byl člověk jako vy nebo já. Měl své chyby, své vrtochy, svou temnou minulost. Není třeba ho stavět na piedestal a vzhlížet k němu jako k nějaké modle. To by si nepřál ani on sám. Neřekl snad, že nikdy zvlášť neobdivoval hrdiny?“
„To řekl. A byl to jeden z výroků, se kterými jsem mohl souhlasit. Už jste byla v knihovně?“ změnil Severus téma.
„Ano. Je neuvěřitelná.“
„Překvapuje mě, že jste z postele nezamířila rovnou tam.“
„Trochu jsem se od školy změnila.“
„Nepovídejte. Že by vás už knihy nevzrušovaly tak jako dřív?“
„Miluju knihy. Díkybohu se ale v mém životě objevily i jiné věcí, které mě vzrušují.“
„Když už jsme u vzrušujících věcí, je tu něco, co by vám tuhle nucenou dovolenou mohlo zpříjemnit, pokud se nechcete na čtrnáct dní zavřít do knihovny.“
„Říkáte, že překvapením není konec?“
„Ne, to rozhodně není,“ pousmál se samolibě. „Ještě jste nenavštívila sklepení.“
Hermioně se rozšířily zorničky na velikost kanadských borůvek. Odložila šálek s kávou, odsunula prázdný talíř a zvedla se od stolu.
„To můžeme napravit okamžitě.“
„Jak je ctěná libost.“
Severus ji přes opuštěnou vstupní halu a po točitých kamenných schodech zavedl do sklepních prostor, které byly bez nadsázky stejně spletité jako ty bradavické. Chodby sice nebyly tak vysoké a jejich délka nedosahovala ani desítek metrů, odboček, prázdných výklenků a slepých uliček tu však bylo dost na to, aby člověk zapomněl, kudy sem přišel.
„Kingsleyho vinný sklípek je zřejmě nejlépe chráněný na světě,“ prohodila Hermiona.
„Vzpomínám si, jak jsme jednou požádali pana Pottera, aby nám odsud přinesl další láhev Cabernetu. Vrátil se o dvě hodiny později celý obalený v prachu a pavučinách, měl natržené obočí, sedřená kolena a na čele bouli velikosti dračího vejce. Když jsme se zeptali, proč vypadá, jako by potkal akromantuli, řekl, ať sklapneme a nalijeme mu až po okraj.“
Hermiona se zasmála, když si představila Harryho brunátný obličej posetý šrámy a jeho zarputilý výraz.
Snape mezitím našel vchod do své laboratoře a odemkl.
Stejně jako v knihovně Hermiona zůstala stát těsně za prahem a chvíli trvalo, než se přiměla zavřít úžasem pootevřená ústa.
Z vysokého klenutého stropu visel lustr plný svíček, které ozařovaly prostor tlumeným světlem. Lepší viditelnosti napomáhaly petrolejové lampy rozmístěné na zdech a pracovních plochách. Pracovní plochy tu byly dvě - masivní ebenové stoly sražené k sobě uprostřed místnosti, oba vybavené kameninovým dřezem, třemi plynovými hořáky a prostornou kredencí s kotlíky nejrůznějších velikostí a materiálů. V nejvzdálenější části se nacházelo otevřené ohniště s obrovským litinovým kotlem na vodu. Podél zdí stály skříně ukrývající přísady do lektvarů a vitríny, kam se ukládaly hotové a pečlivě zazátkované lektvary. Prázdné nádoby byly jako vojáci vyrovnané na nástěnných policích od nejmenší po největší a podle účelu, jemuž sloužily. Na řetězech, které tyto police držely v kamenných zdech, se sušily trsy rozmanitých bylin. Na jednom se houpaly lesklé žíně jednorožce. Všechno bylo čisté a naprosto perfektně uspořádané. Ne však chladné. Hermioně to tady bezděky připomnělo černou kuchyň. Chyběly už jen měděné pánvičky.
„Mám chuť připravit nějaký lektvar,“ řekla do ticha přerušovaného pouze přívětivým praskáním ohně v krbu.
„Poslužte si,“ pokynul jí k pracovnímu stolu.
„Nechala jsem hůlku nahoře.“
„K samotné přípravě lektvarů ji přece nepotřebujete. Co se týče těch doprovodných věcí, můžu vám asistovat.“
Hermiona byla jeho nabídkou viditelně zaskočená, nicméně souhlasila. Přešla k jednomu ze stolů, v rychlosti zkontrolovala veškeré jeho vybavení a pak si svázala vlasy kouskem provázku, který našla v horním šuplíku. Severus ji pobaveně sledoval od skříně s přísadami.
„Už víte, co budete vyrábět?“
„Pro speciální příležitost by se hodil nějaký speciální lektvar. Co třeba ostrovtipný odvar? Nebo drmolivý dryák?“
„Velmi sofistikované,“ ušklíbl se Snape.
„Nechci být sofistikovaná, chci se bavit. Jsem na dovolené. Připravíme drmolivý dryák a pak ho ochutnáme.“
„Jak si přejete,“ podřídil se a přinesl jí ze skříně všechno, co potřebovala.
Pracovali v tichém souladu. Severus jí nechával volnou ruku, odklízel nevyužité zbytky ingrediencí a občas zesílil nebo ztlumil plamen pod kotlíkem. O hodinu později si spokojeně prohlížel její výsledné dílo odlité do broušeného poháru.
„Vypadá lépe, než bych čekal.“
„Copak vy jste nečekal to nejlepší?“
„Já nikdy nečekám to nejlepší. Vždy očekávám jen to nejhorší, abych mohl být příjemně překvapen. Nuže, kdo z nás ochutná jako první?“
„Napijeme se společně,“ rozhodla a odlila vzorek do vlastního poháru.
„Tak na zaslouženou dovolenou,“ připil si s ní Snape a vyprázdnil pohár až do dna.
Hermiona chvíli zvažovala, že ho v tom nechá samotného a bude se královsky bavit na jeho účet, nakonec však lektvar vypila taky.
Dvě minuty mezi nimi vládlo naprosté ticho. Ani jeden z nich se neodvažoval promluvit jako první. A pak to přišlo. Příval slov jako voda z protržené přehrady. Nekontrolovatelná smršť zdánlivě nesouvisejících vět. Záplava syrových myšlenek vyjádřených tak, jak zrovna přistály na jazyku.
„Něco vám povím. Kdybych vás nepotkala v tom obchodě, můj život by se dál ubíral nudnou cestou do předvídatelného konce. Není nic nudnějšího a zoufalejšího než být Hermiona Grangerová v mudlovském světě. Kolikrát jsem měla chuť rozsekat na maděru ten šuplík v ložnici, vytáhnout hůlku a proklít půlku našeho oddělení včetně automatu na kafe. Automaty na kafe jsou jedním z nepřeberné řady důvodů, proč se chci vrátit do kouzelnického světa. Vyberte si nápoj. Capuccino bez cukru. Zvolte množství cukru. Bez cukru. Váš nápoj bude bez cukru. Jo, přesně to chci. Vhoďte mince. Tady máš libru padesát a koukej mi udělat kafe. Vhoďte mince. Vždyť jsem je tam hodila! Aha, moje půllibrovka je příliš nová na to, aby se ti líbila. Fajn, tady je jiná. Vyberte si nápoj. Do prdele, to jsi mě vážně poslal na začátek jenom proto, že mi chvíli trvalo, než jsem našla dostatečně ošoupaných padesát pencí?! Nenávidím nemocnici. Všechny ty automaty na kafe a výtahy, co se neustále otvírají pro další a další příchozí, takže máte pocit, že do třetího patra jedete týden. Já spěchám, sakra! Pořád někam spěchám. Někdy ani nevím kam vlastně. Na ostatní se vždycky čeká, protože chodí pozdě. Protože si cestou na poradu potřebují koupit croissant. Jenom já všude chodím včas. A přitom, co by se asi tak stalo, kdybych dorazila o deset minut později s croissantem v ruce? Já vám povím co - nic. NIC. Protože deset minut nikoho nezajímá. Protože všichni chápou, jak důležité je mít croissant s oříškovou náplní a čokoládovými křupinkami. Miluju oříškový croissant. Za celou dobu, co tam pracuju, jsem si ho koupila sotva pětkrát. Ron by mi řekl, ať se na nějakou poradu vyseru a jdu si tu frontu do bufetu vystát. To by mi řekl, kdyby tu byl. Jenomže on už tu není. Vlastně tu nikdy pořádně nebyl, i když tu ještě byl. Víte, já mám na chlapy hroznou smůlu.“
„Automaty na kafe jsou nevýslovné zlo. Od chvíle, kdy mi jeden z nich nasypal do espressa sušené mléko s trojitou dávku cukru, chodím výhradně do kavárny a beru si kelímek s sebou. Sušené mléko je nejodpornější lidský výtvor od objevení taveného sýra. Možná teď zním jako gastronácek, ale pro živého Boha, jak si někdo může namazat na čerstvou francouzskou bagetu něco jako tavený cheddar? To je jako pokapat ústřice kečupem. Ačkoli ano, znám pár lidí, kteří by byli schopni kečupem polít i tiramisu. Když jsem naposledy měl tu čest s panem Potterem a Minnie podávala špagety s lanýžovou omáčkou, ten barbar si do talíře vyklopil půlku láhve a pak ji požádal o strouhaný eidam. Chuťové pohárky toho muže jsou nejspíš ve stejném rozkladu jako můj osobní život. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem strávil večer ve společnosti někoho, kdo by nebyl moje kočka, Kingsley nebo Chlapec-který-se-nenaučil-stolovat. Kdybyste mě nepozvala na kávu, nejspíš bych přijel domů a do hluboké noci počítal příklady ze sbírky diferenciálních rovnic. To dělám, když se nudím a nechce se mi spát. Dřív jsem zkoušel číst, ale jakmile máte domácí knihovnu třikrát kompletně přečtenou, počtvrté už se vám do toho nijak zvlášť nechce. To je mimo jiné i důvod, proč můj byt vypadá jako operační sál. Když mi dojdou příklady z matematiky, uklízím. Jsou muži, kteří ve volném čase randí s pohlednými ženami, nebo jinými muži, já randím s mopem.“
„Já neuklízím, nemám na to čas. Myslím, že můj mop zůstal nevybalený od té doby, co jsem si ho koupila na internetu. Internetové nakupování je prakticky jediné nakupování, ke kterému se dostanu. Pokud nepočítám občasnou návštěvu supermarketu, kde shazuju na zem müsli tyčinky. Internet je děsivá věc, uvědomujete si to vůbec? Vědí, kde jste, vědí, jaké informace vyhledáváte, na jaké seriály se díváte v televizi. Vsadím se, že vědí, že mám na tapetě mobilu fotku Benedicta Cumberbatche.“
„Čekání na třetí sérii Sherlocka je ubíjející, nezdá se vám?“
„Pořád přemýšlím nad tím, jak to mohl provést tak, aby přežil a zároveň aby si všichni mysleli, že je mrtvý!“
„Potřeboval komplice, to je bez diskuse.“
„A to více než jednoho.“
„Samozřejmě. Zaprvé někoho, s kým celou věc detailně naplánoval a kdo ho pak v tichosti odklidil stranou. Zadruhé někoho, na koho se mohl stoprocentně spolehnout, že ze své pozice bude moci konstatovat smrt, jeho prohlášení nikdo nezpochybní a tajemství u něj zůstane v bezpečí. Jsem si téměř jistý, že jde o Mycrofta a Molly.“
„To dává smysl!“
„Jediné, co mi pořád vrtá hlavou, je ten pád. Vypadalo to tak věrohodně.“
„Existují techniky, které dokáží účinně ztlumit náraz tak, aby nedošlo k fatálním zraněním. Sherlock je jistě znal.“
„Existují i byliny, jejichž výtažky mohou navodit stav podobný smrti a zmást zkušené lékaře, ty Sherlock bezpochyby také znal, ale je tu řada nesrovnalostí.“
„Poslouchám.“
„K podání pěnišníku pontického by muselo dojít minimálně tři minuty předem. Jeho nástup je pozvolný a neobejde se bez nepříjemných vedlejších účinků jako dvojité či rozostřené vidění, zívání, ztěžklý jazyk, motolice. Těžko říct, jestli by v takovém stavu dokázal balancovat na římse a relativně příčetně mluvit s Johnem. A nejspíš by po jeho požití neustál ten dopad.“
„V tom případě se nabízí možnost, ve které Sherlock vůbec nedopadl na zem.“
„Myslíte, že skočil do toho náklaďáku plného odpadu?“
„Napadlo mě to.“
„Musel by být domluvený s řidičem, že v příhodnou chvíli zacouvá k chodníku. V opačném případě by úhel dopadu nebyl úplně šťastný. Ten náklaďák totiž stál na parkovišti pro sanitky, to znamená dvacet metrů od budovy, ze které Sherlock skočil.“
„Není vyloučené, že byli domluvení. Pokud to s Mycroftem celé naplánovali, ten řidič tam od začátku mohl být na jejich příkaz... Mimochodem, všiml jste si, že účinky drmolivého dryáku už odezněly a my se tu stále bavíme o seriálu z produkce BBC?“
„O nejlepším seriálu nového milénia,“ opravil ji Severus. „Doufám, že se té třetí sezóny dožiju.“
„První epizodu odvysílají už 1. ledna, takže postačí, když si malinko protáhnete dovolenou,“ nadhodila s lišáckým úsměvem.
„Obávám se, že Kingsley nemá televizi.“
„Ale já mám počítač. A internet v mobilu.“
„V mobilu, na který jste se zřejmě ještě nepodívala, co jsme sem dorazili, že?“
Hermiona se zatvářila zmateně.
„No, od včerejška jsem ho nekontrolovala, to je pravda. Je s ním snad něco v nepořádku?“
„Nic vážného,“ ujistil ji Snape. „Jen to, že nefunguje.“
„Není tu signál?“
„Je tu magie. Velmi silná magie. Napadlo vás někdy, proč mudlovští čarodějové v Bradavicích nenosili po kapsách walkmany nebo proč nebyl hrad nikdy elektrifikován, stejně jako žádná jiná kouzelnická instituce?“
„No jistě, moc kouzel ruší elektromagnetické impulsy a poškozuje jemnou elektroniku. Asi jsem byla pryč příliš dlouho, některé věci mi budou muset znovu dojít.“
„Nerada vás vyrušuji,“ zazněl ode dveří pisklavý hlásek domácí skřítky a oba sebou trhli. „Ve vstupní hale na vás čeká nějaký pán, pane.“
„Jak se ten pán představil?“
„Nepředstavil, pane. Vecpal se do haly a čeká, až ho přijmete.“
„Ničím se neprokázal?“
„Ne, pane. Chtěla jsem mu zabránit, aby vstoupil, ale -“
„A řekl, že chce mluvit se mnou? Vyslovil mé jméno?“
„Ano, pane. Řekl, že si přeje mluvit se Severusem Snapem.“
Hermiona se na Severuse zamračila a bylo očividné, že právě oba uvažují o tomtéž. Kdo kromě Kingsleyho a Harryho ještě ví o jeho existenci a zároveň je obeznámen s místem, kde se právě zdržuje?
„Minnie, jak ten muž vypadá?“
„Jako člověk,“ odpověděla skřítka bezelstně.
„Dovtípil jsem se, že mě nepřišel navštívit horský troll. Je to kouzelník? Cítila jsi magii?“
„Ovšemže, pane! Žádný mudla by sem nedokázal proniknout, i kdyby stokrát chtěl!“
„Za předpokladu, že nebyla prolomena ochranná kouzla,“ podotkla Hermiona.
„Všechna ochranná kouzla domu jsou aktivní!“ ujistila ji skřítka horlivě. „Kdybych pocítila jen náznak, že moc kouzel slábne, přemístila bych vás na bezpečnější místo. Pán Kingsley nařídil, abych tak učinila neprodleně, pokud by Fideliovo zaklínadlo selhalo.“
„V tom případě musí jít o někoho, komu Kingsley řekl o vašem pobytu tady,“ usoudila Hermiona. „A pokud mu důvěřoval Kingsley, měli bychom i my.“
„To není tak jisté,“ zamumlal Severus vyhýbavě a celý naježený začal přecházet podél pracovních stolů jako podrážděná šelma. „Minnie, jak ten kouzelník vypadá?“ zeptal se znovu. „Vlasy, oči, šaty, postava, přízvuk.“
„Velmi světlé vlasy, modré oči, černý kabátec se zeleným prošíváním, vysoký, Angličan - podle přízvuku někdo z jihu.“
„Draco!“ řekli oba současně a úlevně se zasmáli své paranoidní představě mudlovského gangstera, který je tu vyčenichal přes veškeré magické bariéry.
„Úplně jsem zapomněl, že ten kluk existuje,“ utrousil Severus cestou do vstupní haly.
„Zapomněl jste na svého kmotřence?“
„Ano. Dopřál jsem si ten neskonalý luxus zapomenout na to, že po světě ještě běhá někdo, komu jsem dlužen... Á, Draco. Zdravím tě. Copak? Měl jsi cestu kolem?“
Mladý Malfoy se zdvořilostními frázemi nikterak nezdržoval. Stejně jako se neobtěžoval montovat si na obličej masku přívětivosti. Na malý okamžik jeho chladnýma očima prokmitlo cosi jako starost, když Severuse spatřil, brzy se však stín téhle emoce zdál být pouhým klamem - to když promluvil.
„Jsi v pěkné bryndě... Ahoj, Hermiono.“
„Ahoj, Draco. Ráda tě vidím... Vážně jsi urazil několik tisíc kilometrů, abys mu oznámil něco, co je naprosto zjevné?“
„Zjevné?“ zopakoval nechápavě. „Takže vy už to víte? Od koho?“
„Co bychom měli vědět?“ otázal se Snape, ve tváři tentýž zmatený výraz.
„To, že se příští rok narodí největší čaroděj všech dob. To, že v jistých kruzích už tahle zvěst stačila vyvolat hysterii, jaká se kolem nějaké věštby strhla naposledy, když bylo předpovězeno, kdo porazí Pána zla. A v neposlední řadě to, že ty bys o návratu do Anglie neměl radši ani uvažovat.“
„Někdo předpověděl příchod největšího čaroděje všech dob?“ užasla naoko Hermiona. „Bezva. Ať si to na Ministerstvu zaevidují jako další z miliardy proroctví o návratu legendárního Merlina. Co s tím má Severus společného?“
„Až ke štědrovečernímu stolu zasedne jedenáct živých a jeden mrtvý, sklenice bude převržena a víno smáčí klín té, která do roka a do dne přivede na svět nejmocnějšího z čarodějů,“ ocitoval jim Draco plné znění věštby a zabodl do Snapea varovný prst. „Jediný, kdo je momentálně pro náš svět mrtvý a zároveň natolik živý, aby mohl s někým zasednout ke stolu, jsi ty. Takže pokud plánuješ trávit letošní Vánoce ve společnosti jedenácti lidí, tak to prosím radši nedělej. Mohl bys odstartovat něco velice nebezpečného.“
„Nebezpečného?“
„Lidé se ještě úplně nerozhodli, co si pod pojmem nejmocnější čaroděj představují. Spekuluje se o tom, že by to nemusel být tak docela hodný čaroděj.“
„Draco, jestli se má nějaký nejmocnější čaroděj narodit, pak tomu asi sotva zabráním. Rozhodně si troufám tvrdit, že v početí nebude hrát roli to, jestli vánočního krocana povečeřím sám nebo se o něj podělím s jedenácti dalšími lidmi.“
„Severusi, moc dobře víš, jak kuriózním způsobem ruka osudu zasahuje do našich životů. Třeba je nutné, aby ses na té večeři objevil právě proto, že nějaká z tvých akcí povede k předpovězené reakci.“
„Například... že budu tím, kdo zmíněné dámě převrhne sklenici s vínem do klína? Což u nejopilejšího hosta zapříčiní nutkavou touhu vlézt jí pod sukni?“
„Uznávám, že když to podáš takhle, zní to absurdně. Ale budoucnost často ovlivňují maličkosti. Člověk nikdy neví, jaký vliv bude mít jeho přítomnost na určitém místě.“
„Proroctví se dá vždycky vykládat více než jedním způsobem,“ vmísila se do jejich debaty Hermiona. „Ta věštba vůbec nemusí hovořit o Severusovi. Pod pojmem mrtvý bych si spíš představila ducha.“
„Ovšem. Ti totiž často tráví Štědrý večer s živými u jednoho stolu,“ odfrkl si posměšně Draco.
„Nekromancie?“ navrhla.
„Poslední černokněžník, který úspěšně provedl rituál vzkříšení, sedí v Azkabanu a pokud je mi známo, tak žádného žáka neměl.“
„Nemrtvý?“
„Proroctví jasně říká mrtvý, ne nemrtvý!“
„Ano, ale teoreticky je stav nemrtvého možné brát jako -“
„Tak dost,“ přerušil je netrpělivě Snape. „Věštba má nakonec vždy jen takový význam, jaký jí člověk sám přizná. A zpravidla, čím víc se snažíme zabránit jejímu naplnění, tím rychleji a přesněji se naplňuje. To snad nemusím vykládat někomu, kdo prožil poslední kouzelnickou válku. Nemá smysl zabývat se věcmi, které se buď stanou, nebo se nestanou, ale rozhodně ne naším přičiněním.“
„Takže ses existenci té věštby rozhodl ignorovat?“
„S věcmi, které nemohu ovlivnit, tak obvykle nakládám.“
„Ministerstvo si ale myslí, že to ovlivnit může. Odbor záhad už dostal za úkol zabývat se výhradně rozluštěním tohohle poselství. Pokud se o tobě dozvědí, ignorace bude to poslední, pro co se rozhodnou.“
„Nemám v úmyslu dávat jim o sobě vědět. Alespoň prozatím.“
„Stejně jako jsi neměl v úmyslu setkat se s Hermionou?“
„Nevím, jestli chápeš správně důvod mojí přítomnosti,“ ozvala se Hermiona. „Já tu nejsem na žádném relaxačním pobytu. Jsem tu proto, že se naše cesty souhrou pitomých náhod zkřížily a pro mě to nedopadlo úplně ideálně.“
Snape se na ni zaraženě podíval a tázavě pozvedl obočí.
„To neznělo moc dobře, co?“ hlesla.
Snape pomalu zavrtěl hlavou.
„Prostě mě teď kvůli němu chtějí zabít, takže dokud se celá situace neurovná, musím tu s ním zůstat a pokud možno si to co nejvíc užít.“
Snape si zamyšleně promnul bradu.
„Sakra. Tohle vyznělo ještě hůř než to předtím, že?“
„Už raději mlčte,“ vyzval ji Severus. „Draco, mohu tě ubezpečit, že se v nejbližší době nechystám svou identitu odhalovat komukoli dalšímu. Slečna Grangerová mě na příštích patnáct let z této touhy dokonale vyléčila.“
Malfoy se pousmál rozhořčenému výrazu v Hermionině tváři a spokojeně přikývl.
„Jsem rád, že jsme si celou záležitost vyjasnili.“
„Taky jsem rád. Zůstaneš na oběd?“
„To bych koneckonců mohl,“ souhlasil trochu zdráhavě Malfoy. „Co se podává?“
„Nemám nejmenší tušení, ale určitě toho bude tolik, že bychom nakrmili půlku ostrova. Čili se můžeme přesunout do jídelny. Připojíte se k nám, Hermiono?“
„Samozřejmě. Ráda.“
„Aby bylo jasno, k ničemu vás nenutím,“ dodal Snape kousavě. „Můžete dát přednost kterékoli jiné činnosti, která se vám zamlouvá.“
„Oběd s Dracem zní dobře. Alespoň se dozvím, co je nového ve Wiltshiru.“

Společný oběd byl nadlouho tou poslední příležitostí, během níž spolu hovořili. Poté, co vyprovodil Draca zpět k protipřemisťovací bariéře, už Hermiona Severuse neviděla. Chvíli na něj čekala v hale, aby se pokusila ospravedlnit těch pár netaktních poznámek, které na jeho adresu pronesla, Snape se však do domu nevrátil.
Zbytek dne strávila v knihovně a utěšovala se skutečností, že jim večeře poskytne dostatek prostoru pro konstruktivní rozhovor. Severus se ale na večeři nedostavil. Hermiona se svojí porce téměř nedotkla.
Když po několika skleničkách vína zamířila na kutě, zjistila, že dveře ložnice jsou zamčené. Nejprve zaklepala potichu, pak zaklepala hlasitěji a nakonec na dveře zcela bezohledně zabušila, čímž docílila pouze toho, že přivolala skřítku.
„Paní Hermiona má nějaký problém?“
„Nemůžu se dostat do ložnice.“
„Ale to je ložnice pana Severuse.“
„To je sice pravda, ale já tam mám svoje věci.“
„Pan Severus nařídil všechny vaše věci přestěhovat do pokoje pro hosty. Už tam na paní čekají. Vyměnila jsem ložní prádlo a umyla koupelnu. Pokud by paní měla nějaké další přání, stačí říct.“
„Děkuju, Minnie. Jsi moc hodná. To jsou tyhle dveře?“ ukázala Hermiona na zeď v polovině chodby.
„Ano, paní,“ přikývla skřítka. „To je vaše ložnice.“
Hermiona zapadla do příslušných dveří a s povzdechem klesla do křesla u krbu. Dalo se předpokládat, že jakmile Harry uvolní pokoj pro hosty, Hermiona se do něj nastěhuje, aby bylo učiněno zadost etiketě i potřebě soukromí. To chápala a jednoznačně schvalovala. Způsob provedení se jí ale nezamlouval ani v nejmenším. Mohl jí aspoň oznámit, že už k přestěhování došlo. A Hermiona ze sebe nemusela dělat hlupáka a pokoušet se vyrazit dveře cizí ložnice. Tyhle trapné momenty nesnášela.
Druhý den Severuse nezahlédla. Vynechal snídani, oběd i večeři. Nepotkala ho v obývacím salonu, v knihovně, ani když se šla odpoledne projít do zahrady. Navštívit laboratoř se neodvážila, kdoví jestli by dokázala najít ze sklepení cestu ven.
Trvalo týden, než znovu přišli do kontaktu. Hermiona už byla tak zoufalá z nedostatku smysluplné konverzace a lidské společnosti, že začala vážně přemýšlet o výpravě do nejbližšího města. Plánovala se tam porozhlédnout po nějakém suvenýru a pohlednici, kterou by poslala primáři Andersonovi.
„Být vámi, tak na to zapomenu,“ ozvalo se za jejími zády.
Snape ji chytil za předloktí, právě když se pokusila překročit hranici pozemku. Otočila se k němu čelem a zatvářila se bojovně.
„Žasnu nad vaší schopností objevit se ve chvíli, kdy už vás člověk nečeká. Copak? Přestalo vás bavit vyhýbat se mi?“
„Nevyhýbal jsem se vám, pracoval jsem. Jak ale vidím, bylo pošetilé nechávat vás bez dozoru. Kampak jste měla namířeno?“
„Co je vám do toho?!“
Škubla rukou, aby se vyprostila z jeho sevření. Severus stisk ještě zesílil.
„Pusťte mě! K tomuhle nemáte právo! Slyšíte?“
„Ano, slyším. Váš křik nelze přeslechnout.“
„Pusťte!“
„Ne.“
Hermiona se znovu marně pokusila osvobodit a tenhle neúspěšný pokus ji stál zbytky sebeovládání. Začala sebou nepříčetně zmítat, volnou rukou do něj mlátila a z očí jí tryskaly slzy vzteku. Snape chvíli vypadal, že se celou situací baví, potom ale přišla rána pod pás. Hermionu jeho pobavený úšklebek tak rozlítil, že ho nakopla do rozkroku.
„Dopr-“
Neměl ani čas pořádně si ulevit od skličující bolesti. Hermioně se totiž podařilo vykroutit ze zajetí. V poslední vteřině zachytil látku jejích šatů, strhl ji zpátky k sobě a omotal kolem ní paže.
„To, co jste udělala, bylo podlé. Jste pěkná mrcha.“
„Na hrubý pytel hrubá záplata!“ odsekla a vyvinula snahu o zákeřný kopanec do holeně.
„Zapomínáte, že mám speciální vojenský výcvik. Kdybych skutečně chtěl být hrubý, už byste byla na lopatkách.“
„A vy zapomínáte, že jsem v životě čelila horším věcem. Nebojím se vás!“
„To mě sice těší, ale za tou bariérou jsou lidé, kterých byste se bát měla. Pro ně totiž nejste nic než otravný hmyz, který jedním krokem rozšlápnou a pak si otřou botu o rohožku Jejího Veličenstva.“
„Stála jsem tváří v tvář desítkám Smrtijedů, celé smečce Šedohřbetových vlkodlaků a tlupě rozzuřených obrů. Já bojovala v bitvě o Bradavice! Takže račte prominout, ale partičku namachrovaných mudlů s pistolema fakt nepovažuju za to nejhorší, co by se mi mohlo přihodit!“
„Nezajímá mě, co si o tom myslíte,“ řekl klidně. „Nedovolím vám odsud odejít.“
„Nemáte právo držet mě tu jako nějakého vězně!“ zaječela a chystala se využít toho, že během rozhovoru nepatrně povolil stisk.
„Váš názor mě nezajímá,“ zopakoval a do sevření opět vložil více síly. „Pokud mi neslíbíte, že nepřekročíte hranici pozemku, zamknu vás v domě a říkejte tomu třeba vězení.“
„Pusťte mě.“
„Ne.“
„Pusťte mě, prosím. To bolí.“
„Potřebuju váš slib, Hermiono. Pak vás pustím.“
„Dobře, ale na oplátku mi něco slíbíte vy.“
„Co by to mělo být?“
„Už mě v tomhle baráku nenecháte týden trčet samotnou!“
„To vám slíbit můžu.“
„Fajn. Tak já slibuju, že odsud neodejdu.“

Severus svůj slib dodržel, a stejně tak Hermiona. K nepříjemné hádce v zahradě už se ani jeden z nich nevrátil, neboť stará domácí skřítka Minnie se je v posledních dnech před Vánocemi snažila přivést k šílenství svou bodrou náladou a kýčovitou vánoční výzdobou a oni v ní spatřovali cosi jako společného nepřítele, proti němuž je třeba spojit síly, pročež mezi nimi zavládlo příměří.
„Minnie, jsou ty skleněné koule na ibišcích nutné?“
„Pan Kingsley to tak má rád.“
„A opravdu musí být růžové?“
„Odjakživa dáváme na ibišky růžové koule!“ osopila se na Severuse a začala bránit dekoraci vlastním tělem.
„Já myslím, že ty fialové by se Kingsleymu líbily úplně stejně,“ zasáhla Hermiona, která na jeden z keřů zkusmo umístila fialovou kouli. „Co myslíš? To vypadá dobře, ne?“
„Vypadá to báječně,“ prohlásil pohotově Snape.
Správně odhadl, že lépe než kompromisem tahle scéna neskončí. Skřítka jevila všechny známky toho, že je za vánoční nazdobení ibišků ochotna položit život.
„Máte pravdu, slečno Hermiono. Dáme tam fialové. Růžové pověsím do kuchyně.“
„Do kuchyně si pověs třeba Santu Clause, tam nechodím,“ zabručel Severus a odebral se do salonu, kde na něj Santa Claus dvakrát rošťácky zamrkal z krbové římsy. „Minnie!“
„Ano? Má pán Severus se Santou nějaký problém?“ dotázala se skřítka, hladíc postavičku zálibně po sněhuli.
„Velmi kulantně řečeno. Chci, aby odsud okamžitě zmizel.“
„Santa tu visí každé Vánoce už od osmatřicátého!“ vypískla Minnie hystericky.
„Vskutku? Pak se tato tradice řadí mezi početnou sumu tragédií, kterými rok 1938 přispěl do našich dějin,“ odvětil Snape jedovatě a buclatého pána v červeném kostýmu šmahem hůlky odeslal na chodbu. „Proti punčochám nic nemám, ale ten starý bujarý dědek tu bude viset jen přes moji mrtvolu, je to jasné?“
Minnie s nesouhlasným mrmláním odklidila Santu do kuchyně a po zbytek dne s nikým nepromluvila. K večeři dostali připálené toasty s máslem a sklenici mléka, v níž nechyběl škraloup.
„Opravdu nechápu, v jaké choré hlavě se to zvěrstvo vylíhlo, ale odmítám s ním být v jedné místnosti,“ poznamenal znechuceně, nalil sobě i Hermioně skleničku a usadil se ke krbu. „Nevíte, kdo tuhle groteskní postavičku vymyslel?“
„V mudlovském světě se jeho původ vztahuje ke Svatému Mikuláši, světci, který proslul svou štědrostí k potřebným. Název Santa Claus potom vznikl chybnou výslovností názvu Sinterklaas, což je zkrácené nizozemské pojmenování Svatého Mikuláše.“
„Svatý Mikuláš? Ten asi sotva běhal po světě v červených pumpkách a rozdával chudým dětem Coca-colu.“
„Samozřejmě. První kresba, na které je zachycený jako hodný obtloustlý dědeček, se datuje do roku 1914. Ta podoba je odrazem moderní doby a reflektuje změnu myšlení na počátku 20. století. S koncem viktoriánské éry se ve společnosti projevuje potřeba bláznivých dobrodružství, možnosti svobodně vyjadřovat emoce, fantazírovat. Uvolňují se mravy, lidé touží po osobním naplnění, chtějí vnímat všemi smysly. Postava Santy Clause je vlastně metaforou k jejich snům. Úpadek církví a ztráta jejich vlivu zapříčinily, že jen velmi málo rodin udržuje tradici vánočních andělů, kteří byli dříve nedílnou součástí Vánoc v západním světě. Naproti tomu v některých středoevropských zemích stále naděluje dárky Ježíšek.“
„Ježíšek? Jako malý Ježíš?“
„Jezulátko, ano.“
„Chcete říct, že jsou někteří lidé ochotni věřit, že jim ty načančané krabice pod stromečkem nechalo mimino z jesliček?“
„Je to úsměvná představa, že? Taky jsem nepochopila, jak přesně to funguje. Nejspíš záleží na rodičích. Můžou třeba tvrdit, že Ježíšek přiletěl oknem na létajícím krmítku nebo že se Ježíšek přemisťuje...“
„Lidská fantazie je bezbřehá,“ potřásl nevěřícně hlavou.
„U vás nejspíš nosil dárky Merlin, ne?“
„Ne, u nás se dárky kupovaly.“
„Nikdy jste nevěřil na zázračné obdarování? Ani jako malý kluk?“
„To, že mi otec jednou za rok něco koupil, jsem vždy považoval za zázrak.“
„A měli jste nějaké vánoční tradice?“
„Ale jistě. Před svítáním jsme s otcem odjeli ukrást stromek do lesa za městem, pak jsme ho ozdobili cukrovím, matka pouštěla na gramofonu koledy... Večer se jedl pudink. Vlastně to vůbec nebyl špatný den.“
„Tak proč nemáte rád Vánoce?“
„Nikdy jsem neřekl, že je nemám rád,“ pousmál se tajemně. „To vy je nemáte ráda. Víte o nich první poslední, nejspíš jste doma dělali všechno od vyrábění vánočního punče až po stavění betléma, dbali jste na to, aby byl každý ze členů rodiny u stromečku patřičně překvapen... Jen jste se nikdy nenaučila vnímat svátky jako čas odpočinku a rozjímání. Nesnášíte Vánoce, protože se lidé kolem vás chovají jako idioti, všude vládne chaos a město připomíná Babylon těsně před zkázou. Máte tohle období spojené s komercí, spěchem a zvýšeným výskytem úmrtí z nedbalosti. Nikdy jste pravý smysl Vánoc nepochopila.“
„Není divu. Uprostřed Babylonu máte sotva šanci pochopit význam míru a pokoje. Stejně jako těžko přemýšlíte o poselství lásky k bližnímu, když se vás upocená matróna snaží shodit z eskalátoru nákupní taškou plnou akčních balení cideru... Víte co? Vlastně jsem docela ráda, že trávím letošní Vánoce tady.“
„Pokud Minnie zabráníme proměnit dům v přehlídku laciného kýče, budu rád i já. Ještě skleničku?“
„Chcete mě opít?“
„Chci vám ukázat, co pro mě znamenají Vánoce.“
Dolil jí sklenku po okraj a zamířil k pianu.
„Minerva jednou prohlásila, že po dvou sklenkách je má hra na klavír snesitelná. Doporučuji tedy s pitím neotálet.“
Severus si ohrnul rukávy košile, položil prsty na klaviaturu a... salonem se rozezněla něžná melodie Tiché noci. Hermiona se v křesle stulila do klubíčka a zavřela oči. Několik minut jen poslouchala. Když Severus dohrál, spokojeně se protáhla, vypila víno a přesunula se k němu.
„F dur zní trochu smutně. Možná by se víc hodilo G. Můžu?“
„Beze všeho.“
Snape jí uvolnil místo. Hermiona usedla za piano. Byl to zvláštní pocit. Nehrála víc než třináct let. Naposled, když se v jakémsi pohnutí smyslů rozhodla s Harrym uctít památku dávno zesnulého Klofana písní Pokoj všem hipogryfům dobré vůle. A poněvadž se toho večera George málem zadusil karamelou, Ron spadl ze židle a rozrazil si hlavu a Ginny se smíchy počůrala, žádná další hudební produkce už nenásledovala. Při vzpomínce na tu historku si dodala odvahy. Hůř to dnes rozhodně dopadnout nemůže...
„Nevěděl jsem, že umíte hrát na klavír,“ poznamenal, když dozněla její - bezpochyby mnohem jistější a povedenější - interpretace.
„Měla jsem dobrého učitele. Nakonec je ale vše o cviku. Když necvičíte, je to poznat.“
„Rozumím. Už vás nebudu trápit.“
„Ne, tak jsem to nemyslela. Hrajete dobře. Jen...“
Hledání těch správných slov přerušil dráždivý vjem, který se nedal jednoduše ignorovat. Severusova levá ruka opřená o desku klavíru se ocitala přímo před jejíma očima. Vykasaný rukáv odhaloval Znamení zla v celé jeho morbidní kráse. Snape věděl, kam směřuje její pohled, přesto svůj vlastní neodvrátil. Trpělivě čekal, až se očima vrátí k jeho tváři.
„Promiňte. Chtěla jsem jen říct, že... minulost... Omlouvám se. Nějak jsem zapomněla, co jsem chtěla říct.“
„Nejspíš něco v tom smyslu, že záleží, jak často a usilovně se tomu člověk v minulosti věnoval?“
„Ano. To by mohlo být ono.“
„Já se tomu příliš nevěnoval. Měl jsem... odlišné zájmy.“
„A teď... už vás to zajímá?“
„Není to středobod mého vesmíru, nicméně... občas si na to najdu čas.“
„Možná bychom ten čas mohli strávit společně...?“
„Jestliže stále hovoříme o klavíru, byl bych vám vděčný.“
„A jestliže nemluvíme o klavíru?“
„Pak si nejspíš rozumíme.“

Ráno před Štědrým večerem Minnie všude po domě rozvěsila girlandy cesmíny, do každého kouta umístila vázu s borovými větvemi a nad každé myslitelné dveře zavěsila jmelí. Ve vstupní hale přibyla rohožka s motivem vánočních sobů, v obývacím salonu se objevil stromek ozdobený fialovými řetězy a po snídani nahradila jednouché prostírání na jídelním stole sada svátečních porcelánových talířů. Bylo jich přesně osm.
Severuse, který během pozdního odpoledne kontroloval dům, neobvyklý počet nádobí v jídelně zarazil. Navštívil tedy skřítku v kuchyni.
„Minnie? My čekáme hosty?“
„Pán nedostal vzkaz od pána Kingsleyho?“
„Zjevně ne. O jaký vzkaz jde?“
„V šest hodin dorazí pan Harry s rodinou.“
„Na večeři? Potterovi jsou pozvaní na večeři?“
„Ano, pane, na večeři. Na oběd už by to asi nestihli.“
„Myslel jsem, že povečeříme sami...“
„Pán chtěl krocana sám pro sebe? Můžu upéct krocana jen pro pana Severuse.“
„Ne! Proboha jen to ne! Za dva týdny, co jsem ve tvé péči, jsem přibral čtyři kila.“
„Pán si stěžuje na mou kuchyni?“
„To jsem přece neřekl.“
„Znělo to tak,“ pípla Minnie ublíženě. „Jestli chce pán hubnout, měl požádat o dietu. Připravila bych mu k večeři zeleninový salát s rukolou, polníčkem a čekankou.“
„Vypadám snad jako králík?“
„Nikoliv, pane. Chce pán vědět, jak si Minnie myslí, že vypadá?“
„To by mě opravdu zajímalo.“
„Podle Minnie pán vypadá jinak než včera.“
„Jak jinak?“
„Úplně jinak. Takže - chce pán povečeřet krocana nebo salát?“
„Krocana, samozřejmě. Jak je na tom? Už je propečený?“
„Už je hotový, pane,“ pochlubila se a otevřela dvířka trouby, kde zlatavá pečínka právě odpočívala. „Teď redukuji šťávu na demi-glace, dodělávám kaši a opékám kapustičky.“
Severus zvědavě nakukoval do jednotlivých hrnců a pánviček, v ústech se mu hromadily sliny a v duchu děkoval Merlinovi, že to všechno po Vánocích zase hravě shodí.
„A hrášek? Kde je hrášek?“
„Hrášek je v míse před vámi. Úderem šesté ho prohřeju v máslové lázni.“
„Skvělé. Zeleninu z pekáče jsi přidala do omáčky?“
„U všech ušatých bohů, to ne, pane! Zeleninu přece podáváme zvlášť!“
„Výborně, výborně. Můžu ochutnat kaši?“
„Prosím, pane!“
Nabídla mu čistou lžíci a dychtivě očekávala jeho hodnocení.
Snapeovi chvíli trvalo, než znovu našel ztracenou řeč. To jedno jediné sousto ho přeneslo do období, kdy jako malý chlapec číhal v kuchyni na okamžik, až se matka vzdálí od plotny a on bude moci nepozorovaně proniknout k hrnci plnému ještě horké, perfektně vyšlehané a lahodné bramborové kaše.
„Jako od maminky, Minnie. A myslím to vážně. Takovou dělají jen maminky.“
Skřítka se zapýřila štěstím a jen málo scházelo, aby si radostně výskla.
„Takže na večer je vše připraveno. Nezmínil se Kingsley, kdy dorazí?“
„Přivede pana Harryho s rodinou a pokud se nestane něco neočekávaného, zůstane tu s námi do zítřka. Pak se vrátí do kanceláře... Jaké víno budete chtít podávat?“
„Myslel jsem, že se poradím s Kingsleym. Co by k večeři doporučil on?“
„Obvykle servírujeme na přípitek šampaňské a k jídlu archivní skřítkovské.“
„Tak skřítkovské letos vynecháme.“
„Nemáte s ním dobré zkušenosti, pane?“
„Pokud bych chtěl být vulgární, dalo by se to popsat i výstižněji.“
„No prosím,“ uklonila se Minnie, podmračený obličej a kyselý tón však jejímu gestu ubíraly na úslužnosti. „Otevřu Malbec. Přeje si pán degustaci, než ho dám na stůl?“
„Není třeba,“ usmál se smířlivě, ještě jednou hrábnul lžící do hrnce s bramborovou kaší a zamířil pryč. „A to s tím skřítkovským si neber osobně, Minnie. Já jen toho po něm vždycky strašně naslibuju.“

Ve čtvrt na sedm se v domě objevil Pastorek a v závěsu za ním Potter.
„Á, už jste tady!“ zvolal Snape, který působil poněkud roztržitě. Neustále se rozhlížel kolem sebe, uhlazoval si záhyby na rukávech košile a zpocené ruce otíral do nohavic. „Tak můžete jít rovnou do jídelny. Minnie už je jako na jehlách.“
„No, já už upřímně řečeno hlady nevidím, ale venku stojí lidi, kterým musíte udělit povolení pro vstup do domu,“ obeznámil ho Harry. „A je nás o dva víc, jestli to nevadí.“
„O dva víc?“ Severusovi zacukalo levé oko.
„Pozvali jsme Artura s Molly,“ vysvětlil Kingsley. „Billovi a Fleur onemocněly děti, takže zůstávají v Lasturové vile, George s Angelinou odjeli na Vánoce do Dubaje a Percy letos tráví Štědrý večer u Clearwaterů.“
„Pokusím se předstírat, že tomu rozumím... Co s tím má společného Artur a Molly?“
„Třeba to, že by zůstali o Vánocích sami?“ nadhodil Potter sarkasticky.
„Mohli jste přece slavit s nimi, v tom jejich... domku.“
„To jsme původně chtěli. Jenomže pak Kingsley navrhl, abychom se připojili k vám. Že byste tu jinak byli jen ve třech.“
„To bylo od Kingsleyho hezké,“ pousmál se Snape křečovitě. „Takže teď může jít sdělit Minnie, že máme o dva hosty víc, a já tu roztomilou zrzavou delegaci pozvu dál.“
Severus zmizel za vchodovými dveřmi, Kingsley odspěchal informovat skřítku o změně počtu stolujících a Harry ve vstupní hale osaměl. Z poněkud napjaté situace ho vysvobodila Hermiona, která vyšla z ložnice a stiskla ho v objetí.
„Jsem moc ráda, že jste přišli. Kde jsou ostatní?“
„Za hranicí pozemku. Severus je šel vyzvednout... Sluší ti to.“
„Děkuju. Tobě taky.“
„Vypadáš... jinak.“
„Jak jinak?“
„Já nevím. Prostě jinak. Nejspíš ti dovolená prospívá.“
„Nejspíš máš pravdu. No... Takže...“
Z rozpaků Hermionu vysvobodil příchod hostů.
„Harry Pottere!“ vykřikla Ginny, zatímco své matce strkala do náruče roční dcerku, aby se mohla přivítat s Hermionou. „Jak dlouho jsi plánoval zatajovat mi svého tajemného přítele? Hlavně že s těmi ministerskými mouly musíme večeřet každý týden! Ale že bys mi představil Thomase - to ne!“
Harry neměl tušení, jak to Snape během krátké cesty do Ametystového domu dokázal, nicméně Ginny působila, že je jeho přítomností absolutně okouzlena.
„Kluci, zůstaňte, kde jste!“ okřikla Molly své vnuky, kteří okamžitě využili chaosu a plížili se z dohledu. „Tady nejste v Doupěti! Musíme počkat na hostitele, až nás doprovodí!“
„Jsem si jistý, že by Kingsleymu nevadilo, kdyby to tu trochu prozkoumali,“ odvětil Severus a pokoušel se ustát přímý pohled obou chlapců, z nichž starší neodbytně připomínal svého zesnulého jmenovce a tvář toho mladšího se bolestně podobala malé Lily Evansové. „Mně to rozhodně nevadí. Dům je naprosto bezpečný.“
„Jste velmi laskavý, Thomasi, ale pro blaho všech bude lepší, když zůstanou pod dozorem,“ mrkla na něj Molly.
Harry se neubránil srovnání jejího výrazu s výrazem své ženy a shledal, že paní Weasleyová je z toho chlapa úplně stejně vedle. To, co mu unikalo, byla příčina.
„Poslyšte, vy jste je zaklel?“ zeptal se Severuse, když pozornost všech na chvíli odvedla Hermiona.
„Tomu se říká kouzlo osobnosti, Pottere,“ zašeptal mu provokativně do ucha Snape. „A nejlépe účinkuje, když si ženy myslí, že jste gay.“
„Co?!“ vyjekl Harry nahlas. Zraky ostatních se k němu stočily rychlostí přílivové vlny. „Promiňte. Thomas mi právě prozradil, že... že...“
„Zmínil jsem se Harrymu, že ty královské růže na zahradě jsem vypěstoval sám,“ zachránil ho pohotově Severus. „Pro Kingsleyho. Měl z nich obrovskou radost.“
Ginny a její matka omámeně zavzdychaly, zatímco Artur rozpačitě přešlápnul na místě a Hermiona vypadala jako hřebík zaražený do zdi.
V ten moment se z kuchyně vrátil Kingsley. Úlevně si oddychnul a z čela setřel pot. Ztrhané rysy jeho jindy tak vyrovnané tváře napovídaly, že zpráva o neočekávaných hostech Minnie přivodila hysterický záchvat.
„Prostírání stolu je hotové. Můžeme zasednout k večeři.“
„Ty královské růže jsou úchvatné, Kingsley!“ poznamenala Ginny, když mířili do jídelny. „Ani nevíš, jaké máš štěstí. Já můžu být ráda, když k výročí dostanu konvalinky.“
Jakmile Harry postřehl lehký zmatek v Kingsleyho obličeji, pochopil. S rukávem přitisknutým k ústům přemáhal záchvat smíchu. Hermiona pochopila taky. Nakopla Severuse do kotníku.
„Puberťáku!“
„Mrcho.“
Harry začínal tušit, o co jde. Ještě než vešli do místnosti za ostatními, věnoval jim oběma tázavý pohled.
„On si začal,“ vysvětlila Hermiona.
„Vyprovokovala mě,“ doplnil Severus.
„O nic nejde...“
„Jen taková hra...“
„Staccato.“
„Legato.“
„Opravdu?“
„V mém případě zcela určitě.“
„Pak bych se nejspíš měla přizpůsobit.“
„Pokud chceme být v harmonii, nic jiného nezbývá.“
„Vůbec nevím, o čem mluvíte, ale sluší vám to,“ prohlásil s úsměvem Harry.

Stojací hodiny v rohu místnosti odbyly sedmou a na svátečně prostřeném stole se objevily lahodné štědrovečerní pokrmy. Aby nikdo nemusel vstávat, Minnie oběhla stůl kolem dokola, dospělým nalila šampaňské a dětem šťávu z čerstvých ananasů. Pak se lusknutím prstů přemístila do kuchyně. Kingsley pozvedl svou sklenku.
„Přeji vám veselé Vánoce a pevně doufám, že si dnešní večeři v Ametystovém domě užijete stejně, jako si ji každý rok od svých dětských let užívám i já. Na vaše zdraví!“
„Na tvoje, Kingsley!“
„Na zdraví!“
„Ať žijeme!“
Ti, kteří seděli vedle sebe, si přiťukli. Avšak dřív než stačili sklenice donést ke rtům, rozeznělo se cinkání rolniček. Děti nastražily uši a s úžasem pátraly po původci toho kouzelného zvuku.
„Domovní zvonek,“ objasnila Hermiona. „Minnie ho pro dnešní večer očarovala, aby zněl jako rolničky.“
„Ty jsi zval ještě někoho dalšího?“ obrátil se Severus na Kingsleyho, jenž usilovně přemýšlel, zdali těch několik skleniček brandy na ministerstvu nezapříčinilo, že pozval svou sekretářku. Jak by se ale ta mohla dostat až ke zvonku?
„Mauricius je očividně hit letošních Vánoc,“ okomentoval to bodře pan Weasley.
Do jídelny vstoupila Minnie a přivedla s sebou Draca Malfoye. Tomu při pohledu na početné osazenstvo stolu zmrznul úsměv.
„Ehm... Veselé Vánoce,“ vypravil ze sebe křečovitě a hledal nějaký záchytný bod, ke kterému by se upnul.
„To je ale překvapení!“ ozvala se Hermiona, která tak prolomila ledy a probrala ze šoku většinu přítomných. „Veselé Vánoce i tobě, Draco!“
„Posaď se k nám,“ vybídl ho Kingsley a mávnutím hůlky vedle sebe přičaroval volnou židli. „Minnie, prostři prosím pro pana Malfoye.“
„Děkuji, Kingsley. Možná bychom ale měli nejdřív pozvat dovnitř i mou ženu. Čeká venku za protipřemisťovací bariérou.“
„Lenka přijela s tebou?“ nadchla se Ginny a nedočkavě poposedla. „To je báječné! Neviděli jsme ji tak dlouho!“
„Thomasi, mohu tě požádat - ?“
„Už tam běžím.“
Severus odsunul židli a chystal se zvednout, když ho Pastorek stiskem paže zastavil.
„To nebude nutné. Bohatě postačí, když polohu domu napíšeš na kus pergamenu. Až si ho Lenka přečte, Draco ho spálí.“
„V pořádku, dojdu pro ni sám,“ odbyl ho Severus. Pak ztlumil hlas tak, aby ho slyšel jen Kingsley: „Já už jednou umřel. Tahle pověra na mě neplatí.“
„Dobrá tedy. Minnie, prostři prosím pro dva další hosty.“
„Je hezké, že jste si na nás vzpomněli,“ řekla Hermiona. „Taky Lenku ráda uvidím.“
„Mysleli jsme, že zůstanete o Vánocích sami, tak jsme...“ Draco si nervózně promnul ruce a uhnul před jejím pohledem.
„No, takhle aspoň nezůstane sám nikdo,“ uzavřela to Ginny.
„Čemu se teď vlastně věnuješ, Draco?“ zapředl s ním normální rozhovor Artur.
„Od listopadu vedu oddělení otrav u Svatého Munga.“
„Á, otravy. To je u vás před koncem roku vždycky plno, že?“
„Celý prosinec jsem prakticky nevylezl z laboratoře.“
„Hermiono, jak se vlastně daří tobě?“ osmělila se Molly a poprvé za celou dobu Hermioně pohlédla do očí.
„Dobře, paní Weasleyová. V rámci možností.“
„Copak tě přivedlo právě sem?“
„Taková milá náhoda,“ odpověděla Hermiona vyhýbavě a očima zabloudila k Severusovi, který do jídelny přivedl Lenku.
„Dobrý večer vespolek a veselé Vánoce,“ usmála se Lenka, načež ostatní přejela důvěrně známým, zasněným pohledem. „To je skvělé, že je nás sudý počet. Alespoň se nemusíme obávat, že by nás napadli strachopudové. Ti si totiž libují pouze v lichých společenstvech.“
„Myslím, že na povídání o strachopudech bude dost času později,“ upozornil ji Draco a odsunul prázdnou židli vedle sebe. „Nechceme přece ostatní trápit hlady.“
„Díky,“ špitnul Harry.
„Nemáš zač. Slyšel jsem, jak ti kručí v břiše,“ opáčil Draco.
Na druhý pokus už se přípitek podařilo dovést do úspěšného finále, po němž následovalo slavnostní rozkrajování krocana. Kingsley se chopil obrovského porcovacího nože a každého podělil kouskem, který si dotyčný vybral. Hermioně se zdálo, že té pečeně snad vůbec neubývá a velice pochybovala o tom, že má krůta šest nohou, nicméně jakési působivé kouzlo umožnilo, aby stehýnko dostalo šest lidí. Stejně tak zeleniny a bramborové kaše bylo stále stejné množství, aniž by se kdokoli krotil v nakládání svého talíře.
„Už jsem řekla, jak moc miluju kouzla?“ utrousila a zalila si porci šťávou z bezedného omáčníku.
Jakmile všichni obdrželi svou část krocana, skleničky na šampaňské zmizely a před nimi přistály broušené číše plné červeného vína. Zatímco je všichni bezstarostně brali do rukou a dopřávali si hřejivé doušky mezi sousty, Draco je všechny úzkostlivě pozoroval a té svojí se zatím ani netknul.
„Abstinuješ?“ rýpl si do něj Harry. „Tos měl říct. Minnie by ti nalila brusinkovou šťávu.“
Draco jeho poznámku přešel naprostým mlčením a dál hypnotizoval všechny, kteří se k pohárům natahovali a upíjeli. Lenka ho konejšivě pohladila po předloktí.
„Už se staly i horší věci,“ pronesla zdánlivě nesouvisle.
„Ano, ale nemuseli jsme být svědky jejich zrodu,“ procedil mezi zuby.
„Je ti dobře?“ obrátil se na něj Kingsley, kterému neuniklo, jak se Draco ošívá.
„Je mi fajn. Jen bychom možná nemuseli pít červené víno.“
„Pokud bys raději bílé, Minnie ti nějaké nalije.“
„Nechci žádné víno!"
„A co takhle vánoční punč?"
„A nemohli by ho dostat všichni?“
To už na Draca zaměřili pozornost všichni ostatní. Včetně malých chlapců.
„No jasně, my chceme taky punč!“ V Jamesových očích vzrušeně zablýskalo.
„Jenomže strejda asi myslel jenom vás, že jo, mami?“ Albusovo nadšení poněkud kalila představa, že jich se návrh netýká.
„Jistěže myslel nás!“ ubezpečila ho Ginny nekompromisně a výhružným pohledem probodla Jamese: „Ty buď rád, že máš to, co máš, protože se může stát, že nebudeš mít nic!“
„Vážně se cítíš dobře, Draco?“ naklonil se k němu Harry a na čele se mu objevila starostlivá vráska. „Hele, jestli přestáváš pít a je to pro tebe těžký, tak to chápu. Já si klidně nechám nalít cokoli jiného.“
„Já nemám problém s pitím!“ zaburácel Draco a praštil pěstí do stolu.
Následující věci se odehrály téměř současně.
Molly Weasleyová leknutím nadskočila. Drobná ručička Lily Potterové zavadila o skleněnou číši. Ginny se natáhla přes stůl, aby ji zachytila. Bohužel při tom loktem škrtla o tu svoji. Harry chňapnul naprázdno. Oba poháry se převrátily. Severus s ohromeným výrazem sledoval, jak jejich obsah vytéká ven a rozděluje se na dva úplně stejné rudé pramínky, které se přelévají přes hrany stolu. Hermiona se na poslední chvíli snažila odskočit s židlí dozadu. Už to ale nestihla. Lenka zůstala dokonale nehybná do samého konce. Draco v němé hrůze přihlížel tomu, co právě způsobil.
„Dobrý Bože,“ vydechl Artur Weasley a celý pobledl. „Ta věštba.“
„O jaké věštbě to mluvíš?“ uhodila na něj Molly.
„To bych také rád věděl,“ ozval se Kingsley Pastorek.
Na rozdíl od ostatních naprosto předpisově ignoroval, že si dvě mladé dámy u stolu odstraňují ze šatů víno, a zavrtal se do Artura pohledem, v němž byla jasně patrná výhružka.
„Vy dobře víte, o jaké věštbě je řeč!“ zakřičel na něj Draco, kterého očividně opustila mlčenlivá fáze šoku. „Byl jste to vy, kdo odboru záhad nařídil její rozluštění!“
„Ano. A byl jsem to také já, kdo vyšetřovatelům z odboru záhad nařídil, aby drželi jazyk za zuby,“ připomněl Kingsley a očima zavadil o Lenku. „To se, jak vidno, příliš nepovedlo.“
„Já a má žena před sebou nemáme žádné tajnosti,“ prohlásil Draco nesmlouvavě. „Oba totiž víme, že tajnosti vedou ke lžím a lži do manželství nepatří.“
„Jestliže hovořím z pozice vašeho společného přítele, potom musím říct, že si váš postoj k manželským hodnotám zasluhuje velký obdiv. Pokud však hovořím z pozice ministra kouzel a Lenčina nadřízeného, jsem nucen její jednání označit za krajně neprofesionální.“
Lenka přestala s čištěním svých šatů a provinile zírala do podlahy.
„To, co se teď stalo,“ pokračoval Kingsley a jeho hlas navzdory rozhořčení zazníval pokojně a střízlivě, „je možná naplněním onoho proroctví a možná ne. Vše ukáže čas.“
„Ale v té věštbě se přece mluví o -“
„Arture, důrazně tě varuji, abys mlčel.“
„Jen bych si rád něco ujasnil,“ bránil se pan Weasley a pohledem přeskakoval z Kingsleyho na Severuse a zase zpátky. „Ten mrtvý je - ?“
„Ano, Arture.“
„Takže není tak docela mrtvý?“
„Chápeš to správně.“
„Dobrý Bože!“
„Toho bych do toho úplně nezatahoval.“
„Ale to je ohromné!“
„Ano, to je.“
„Může mi někdo laskavě vysvětlit, o čem se to tu bavíte?!“ zahřměla paní Weasleyová. Z očí jí šlehaly blesky. „Už mám té vaší přísně tajné hry tak akorát! Zapomínáte, že i já jsem kdysi patřila do Fénixova řádu? Myslíte, že si nezasloužím vědět, o co jde?“
„Se vší úctou, Molly, tohle svou důležitostí dalece přesahuje aktivity Fénixova řádu -“
Snape Kingsleyho přerušil decentním odkašláním.
„A hlavně mi vůbec nepřísluší, abych tě o některých skutečnostech informoval -“
„Jako třeba o tom, že kdyby se Thomas oholil a nechal si zase narůst dlouhé vlasy, tak by v něm Molly konečně poznala Severuse Snapea?“ otázala se Lenka nevzrušeným tónem a usrkla z manželovy sklenice vína.
Mouchy se zastavily v letu. Molly a Ginny podrobily Severuse rentgenovému pohledu a nakonec obě skončily s rukama tlumícíma zděšený výkřik.
„Kluci, asi byste měli jít na chvíli ven,“ rozhodl Harry. „Kingsley, můžeš to prosím nějak zařídit?“
„Ale tati, tohle je zajímavý!“ protestoval Albus, zatímco Jamesovy argumenty se upínaly k nedojedené večeři: „Dostal jsem se teprve do poloviny Zeleninové hory! Teď to přece nemůžu vzdát!“
„Nemusíš to vzdávat, odneseš si jídlo s sebou. A opovaž se něco namítat.“
Kingsley zavolal skřítku a ta si chlapce odvedla do kuchyně.
Úsměv, kterým Snape poctil mladou paní Malfoyovou, neobsáhl zdaleka tolik ironie, kolik by situace zasluhovala.
„Už jsem někdy řekl, že vaše schopnost uvádět věci na pravou míru bez ohledu na následky je absolutně bezkonkurenční?“
„Beru to jako kompliment,“ oplatila mu úsměv.
„Takže ty jsi o tom celou dobu věděl?“ zaútočila Ginny na Harryho. Když jí došlo, že nebyl zdaleka jediný, kdo tohle tajemství pomáhal udržovat pod pokličkou, přelétla hněvivým pohledem zbytek stolu. „Draco? Lenko? Kingsley? Hermiono? Vy všichni jste o tom věděli a nic jste nám neřekli?“
„Dal jsem mu své slovo,“ obhajoval se Harry.
„Já taktéž,“ přidal se Kingsley.
„U mě jsou tajemství mého manžela v bezpečí,“ prohlásila Lenka pyšně.
„A my spolu za posledních jedenáct let prohodili tak deset slov,“ nezůstával pozadu Draco. „Úplně tu scénu vidím před sebou. Ahoj, Potterová, jak se máš? Já dobře. Jo a mimochodem, Snape žije, kdyby tě to čistě náhodou zajímalo.“
„A ty ses o tom dozvěděla jak?“ otočila se Ginny na Hermionu, která bezmyšlenkovitě vytrhávala nitky z ubrusu a dělala, že v místnosti vůbec není.
„Já? Já byla stejně překvapená jako ty. Když jsem na něj před čtrnácti dny narazila u pokladny v supermarketu.“
„V supermarketu?“ zaujalo pana Weasleyho. „Takže vy teď také žijete v mudlovském světě, Severusi?“
„Abych byl upřímný, poslední dobou se v něm spíše snažím přežít,“ odpověděl Severus ponuře.
„Ale to je fantastické! Povězte mi, jak je to s těmi platebními kartami? To vám v bance dají kartičku, ze které pak vyskakují peníze, když s ní platíte? Přemisťují se pomocí té karty přímo z vašeho trezoru, takže už si je nemusíte chodit vyzvedávat?“
„Ne, Arture, tahle to nefunguje. Platební karta slouží k bezhotovostní transakci. To znamená, že peníze v jejich fyzické podobě vůbec nepotřebujete.“
„Tomu nerozumím. Jak tedy obchodník dostane zaplaceno?“
„Peníze mu pošle vaše banka. Vy tou kartou pouze vydáte příkaz k úhradě.“
„Jak se to ale děje? To s ní prostě zamáváte a banka ví, že má z vašeho konta odeslat peníze?“
„Velmi zjednodušeně řečeno. Ano. Přiložíte ji k takovému přístroji a banka dostane pokyn, aby z vašeho konta odeslala platbu na konto obchodníka.“
„To je fascinující.“
„Vážně si chcete povídat o nějakých zpropadených kartách?“ ozvala se Molly.
„Promiň, miláčku,“ začervenal se pan Weasley. „Asi jsem se měl spíš zeptat - jak je možné, že žijete?“
„To je dlouhá historie, Arture,“ povzdychl si Severus. „Bylo by pro mě snadnější vysvětlit vám, co je to internet.“
„Internet! No jistě! O tom už jsem taky něco zaslechl. Opravdu je možné spojit se pomocí internetu s člověkem na opačném konci zeměkoule?“
„Arture!“ napomenula ho paní Weasleyová.
„Ovšem, ovšem. Není úplně vhodná doba na takové rozpravování. Každopádně, uvítal bych, kdybychom si někdy mohli v klidu podebatovat. Mám doma pár příruček pro uživatele osobního počítače a rád bych -“
„ARTURE!“ zaburácela Molly.
„Už mlčím, už mlčím. Domluvíme se později.“
Severus odložil stranou talíř a svlažil hrdlo posledním douškem vína.
„Začínají mě trochu zlobit hlasivky. Omlouvám se, ale půjdu si lehnout. Kingsley, uděluji ti na dnešní večer právo zodpovědět jim všechny jejich otázky v míře, jakou uznáš za vhodnou. Uvidíme se ráno. Dobrou noc.“
Hermiona se zvedla jen malou chvíli po něm.
„No, já už ten příběh slyšela, takže půjdu taky. Večeře se dá považovat za skončenou, pokud nemám chuť na pudink, ne?“
„Samozřejmě,“ přikývl Kingsley.
„V tom případě vám přeji dobrou noc. Uvidíme se ráno pod stromečkem.“
Než kdokoli stačil zaprotestovat, za oběma klaply dveře a jídelna se ponořila do nepříjemného ticha.
„Chápu to správně?“ hlesla nejistě Ginny.
„No, ještě by se to dalo chápat tak, že toho na ni dneska bylo moc,“ utrousil Harry a zamyšleně se podrbal ve vlasech. „Druhá možnost je ale pravděpodobnější.“
„Jako že spolu -?“ zajíkla se Molly. „Že jsou... spolu?“
„Ruka osudu do našich životů často zasahuje tím nejkurióznějším způsobem,“ pronesla Lenka dramaticky, s očima upřenýma na potřísněný ubrus. „Už jste slyšeli o nejnovější předpovědi příchodu čaroděje čarodějů?“
„Lenko, ještě pořád máme možnost brát to, co se odehrálo, jako pouhou shodu okolností,“ upozornil ji Draco nuceně klidným hlasem. „Nemusíme tomu připisovat význam.“
„Až ke štědrovečernímu stolu usedne jedenáct živých a jeden mrtvý -“
„LENKO!“ okřikl ji Draco a tvářil se vyděšeně.
„- sklenice bude převržena a víno smáčí klín té, která do roka a do dne přivede na svět nejmocnějšího z čarodějů,“ dokončila proroctví a nepřítomně se usmála. „Docela by mě zajímalo, jestli to souvisí s předpovědí Barnabáše Blouznivého, že nás v roce 2014 znovu navštíví Merlin. Věříte na inkarnaci?“
„Domnívám se, že vše, co tu dnes zaznělo, by mělo zůstat pouze mezi námi,“ pronesl Kingsley uvážlivě. „Jako ministr kouzel s okamžitou platností zastavuji vyšetřování zmíněné věštby a tobě, Arture, jako vedoucímu odboru záhad nařizuji její zlikvidování hned, jakmile se vrátíš do práce. Snad zabráníme nejhoršímu.“
„Co v tomto případě považujete za nejhorší?“ otázal se Draco. „Protože jestli ten test ráno nelhal, jedno dítě už je na cestě. A na dalším se evidentně pracuje.“
„Gratuluji vám,“ usmál se Kingsley zdvořile. „Příchod dětí na svět sotva znamená to nejhorší. Nejhorší možný scénář je vypuknutí davového šílenství. Musíme zamezit šíření poplašných zpráv a postarat se o to, aby ani nepatrný útržek věštby nepadl do nepovolaných rukou. Zejména, jedná-li se o ruce Rity Holoubkové. Pokud se nám to podaří, jsem schopen zaručit vám i vašim dětem bezpečí... A teď bychom si mohli dát pudink, co říkáte?“
Lily se bůhvíproč začala chechtat.

O rok později...

Tmavý off-road si vytrvale prorážel cestu závějemi a pomalými pohyby postupoval vpřed skrz mléčnou mlhu, kterou jen místy střídala čirá temnota. Silný vítr hnal proti čelnímu sklu miliony sněhových vloček. Stěrače pracovaly na plný výkon.
„Čí to byl nápad, vyrazit letos na Vánoce do Wiltshiru?“
„Můj. Bylo to nějaké podivné vnuknutí a už teď toho lituju. Protože než tam dorazíme, tak nejspíš porodím.“
„Termín máš až za tři týdny.“
„To se nevylučuje... Sakra, měli jsme zůstat doma!“
Severus nahlédl do vnitřního zrcátka, aby Hermionu zkontroloval. Kvůli většímu komfortu seděla vzadu. Teď se však zdálo, že i přes tři sedadla, která zabírala, pociťovala jisté nepohodlí.
„Jsi v pořádku?“
„To drncání se mu nelíbí. Mně ostatně taky ne, ale dítě vypadá, že si brzy prokope cestu ven z auta... Kdy tam budeme?“
„Už jen dvacet kilometrů a jsme tam.“
„Jo. Už jen dvacet kilometrů zmrzlého sněhu a kamení. Bezva. To zvládneme.“
Mizerná viditelnost nutila Severuse soustředit pohled výhradně před sebe. Letmo nakukoval do zrcátka, to mu ale neposkytovalo zdaleka tolik informací, kolik by v dané chvíli potřeboval.
„Anebo to nezvládneme,“ zašeptala Hermiona roztřeseně. „Doprdele!“
„Co je? Co se děje?“
„Buď jsem se z té zimy počůrala, nebo mi praskla voda. Sázím na to druhé.“
„Cože?! Vždyť jsi říkala, že prvorodičky přenášejí!“
„Ne nutně vždycky!“
„Takže to znamená, že -?“
„Že budeš muset nechat vyčistit potahy.“
Položila se na záda, hlavu si podložila vysvlečeným kabátem, vyhrnula svetr a tričko a jemným prohmatáváním břicha se snažila určit polohu dítěte.
„Sedmnáct kilometrů,“ zahlásil Severus. „Jak jsi na tom?“
„Já dobře, ale dítě je nohama dolů.“
„Nohama? Neměla by být dole hlavička?“
„Měla. Jenomže náš syn se zjevně rozhodl, že do toho nebude skákat po hlavě.“
„Zajímavé. Po kom by to asi tak mohl mít?“
„To netuším. Já se narodila normálně.“
„Ale já ne. Matce museli udělat císařský řez, protože jsem šel koncem pánevním.“
„Nepovídej. A to mi říkáš teď?“
„Nikdy ses mě neptala.“
V Hermioně se vzedmula vlna vzteku. Tu však v následující vteřině zadusila omračující bolest. Zapřela se nohama do stropu a nehty zaryla do čalounění sedaček.
„Patnáct kilometrů. To zvládneme,“ řekl Severus hlasem prostým jakýchkoli pochyb. „Zvládneme to, protože už jsme zvládli horší věci. A taky proto, že nám nic jiného nezbývá.“
„Jsem ráda, že to bereš takhle,“ ocenila jeho pozitivní přístup a bolestné zavytí ztlumila v látce kabátu.
„Můžu pro tebe něco udělat?“
„Jo. Kdybys byl tak laskavý a jel dál, to by mi udělalo velkou radost. A půjč mi hodinky.“
„Hodinky? Na co hodinky?“
„Kontrakce. Chci změřit jejich interval.“
Severus ze zápěstí sundal hodinky a podal je dozadu Hermioně. Na chvíli v autě zavládlo ticho, přerušované jen jejím povrchním oddechováním a občasným zakňučením.
„Špatná zpráva,“ ozvala se po deseti minutách soustředěného zírání na ciferník. „Zastav.“
„Zbývají necelé čtyři kilometry. To už dojedeme.“
„Nedojedeme. Stahy po třech minutách. Zastav.“
„Hermiono, přece nechceš rodit v autě uprostřed pustiny!“
„Jasně, že bych radši rodila v certifikovaném zdravotnickém zařízení, s veškerou myslitelnou péčí a nejspíš i s pořádnou dávkou analgetik, jenomže na mém názoru očividně nezáleží!“
„Až dorazíme na Malfoy Manor, přeneseme tě krbem ke Svatému Mungovi. Tam se o tebe postarají. Je to otázka deseti, nanejvýš patnácti minut.“
„Severusi, na to už není čas! Porod začal. A já to sama nedokážu, takže přestaň počítat kilometry, okamžitě zastav, podej mi z kufru moji brašnu a pošli Dracovi Patrona se zprávou, ať se sem kouká co nejrychleji dostat! Má tu nějakou práci.“
Snape šlápl na brzdu, otočil se a na jeho bledé tváři visela maska absolutní nevíry.
„Draco? Chceš, aby na tebe dohlížel Draco Malfoy?“
„Uvítám kteréhokoli jiného kvalifikovaného léčitele, ale obávám se, že všichni ostatní jsou momentálně poněkud nedostupní. Tak co je s tou brašnou sakra?!“
Výkřik, který proťal vzduch, zaúčinkoval jako osvěžující facka. Severus vystoupil, otevřel kufr a přes opěradlo jednoho ze zadních sedadel Hermionině podal její lékařskou brašnu. Pak kufr zase zavřel, aby dovnitř nefoukal ledový vítr.
Zatímco do mrazivé prosincové noci vysílal Patronovo zaklínadlo, sněhová vánice dosahovala vrcholu. Vichr bičoval každé odhalené místečko kůže, do tváří bodal jako jehlice a v plicích štípal jako roj zuřivých vos. Přes vířící závoje sněhu neměl šanci sledovat, jestli jeho stříbrná laň opravdu vyrazila k Malfoy Manor pro pomoc. Jediné, na co se mohl spolehnout, byl pocit uvnitř, který ho ujišťoval, že kouzlo funguje tak, jak má.
Trvalo snad celou věčnost, než se laň vrátila a do kvílení větru pronesla hlasem Draca Malfoye: „Jsme na cestě!“
Severus si na pár sekund dopřál luxus úlevy. Opřel se zády o kapotu auta a přivřel oči.
„Haló? Jsi tam někde?“ dolehl k němu Hermionin hlas.
Otevřel zadní dveře a vmáčkl se k ní, aby čelil další vlně nejistoty a strachu. Hermiona měla sukni vyhrnutou do půli stehen, bujné kadeře vlasů improvizovaně svázané zaškrcovadlem a na uších stetoskop, kterým poslouchala srdeční ozvy dítěte.
„Tep je v normálu,“ sdělila neobyčejně vyrovnaným tónem, mezitímco jí po rozpálených tvářích stékal pot a tělo se neovladatelně třáslo. „Intervaly se ale zkracují. Naposledy to byla minuta dvacet. Potřebuju zjistit, na kolik jsem už otevřená.“
„Draco je na cestě. Brzy tu bude. Vydrž.“
„Tohle na Draca nepočká. Jestli není hrdlo dostatečně rozevřené, dítě neprojde a já si budu muset píchnout magnesium, abych zastavila kontrakce. Což bych vážně nerada, protože dokud neporodím, tak se odsud nedostanu.“
„Rozumím. Co mám dělat?“
„Natáhni si rukavici a strč tam ruku.“
„Co prosím?“
„Chci, abys mi tam strčil ruku a zjistil, na kolik centimetrů je otevřený děložní čípek,“ zopakovala Hermiona tak trpělivě, jak jen dokázala. „Chápu, že tě žádám o něco, co mě ve tvých očích možná navždycky připraví o důstojnost, ale věř mi, že jsem ochotná to riziko podstoupit... Tak dělej! Vím, že už jsi v životě dělal horší věci.“
Zhluboka se nadechl, na třesoucí se pravou ruku nasadil latexovou rukavici a s kamennou tváří splnil, oč jej žádala.
„Tak co? Kolik?“
„No, pravítko použít nemůžu, takže je to čistě můj osobní odhad. Ale řekl bych, že méně než deset centimetrů to nebude... Panebože!“
„Co? Co se děje?“
„To mi pověz ty! Já mám pocit, že ho držím za nohu!“
Hermiona chtěla cosi poznamenat, slova však zanikla v bolestném zaúpění. Dostavil se další z pravidelných stahů.
„Nohy!“ zvolal Severus a ztuhlý šokem přidržoval dítě za drobná chodidla. „Já vidím nohy! Nohy jsou venku!“
„Tak je nepouštěj!“ zaječela na něj Hermiona. „Až znovu zatlačím, pomůžeš mi ho vytáhnout, rozumíš? Opatrně, ať ho nezmrzačíš! Kyčle u novorozenců jsou - doprdele! - Teď! Tahej!“
Dala do toho všechnu sílu, kterou v sobě sebrala. Věděla, že společně to dokážou. Že s jeho pomocí už to zvládne. Větší jistota na světě neexistovala.
Ve chvíli, kdy jejich malý chlapec poprvé zaplakal, vítr venku ustal a na zem dopadla poslední sněhová vločka. Opona z mléčně bílé mlhy se rozestoupila, aby odhalila černé plátno noci poseté miliardou hvězd.
„Tady jsou!“ zavolal Harry, snesl se na koštěti níž a dal pokyn ostatním dvěma mužům, aby ho následovali.
On, Draco a Kingsley přistáli vedle zasněženého auta. Draco netrpělivě zaťukal na okýnko, v ruce tašku plnou léčivých lektvarů. Harry se klepáním nezdržoval. Otevřel dveře u řidiče, nacpal se dovnitř a podal Hermioně teplou deku. Ta do ní hned zabalila miminko, které dosud zahřívala jen svým zimním kabátem. Kingsley zůstal stát v uctivé vzdálenosti a čekal, až Severus vyleze ven, aby mu mohl do ruky vtisknout láhev ohnivé whisky.
„Jdeš pozdě,“ ušklíbl se Severus. „Tohle jsem měl dostat na kuráž.“
„Zjevně ti nechyběla. Teď to máš na zahřátí. Tak už to do sebe kopni, cvakají ti zuby.“
„Neříkej. To bude nejspíš tím, že je kurevská zima.“
„Já vím. Málem jsem k tomu koštěti přimrznul. Umíte si ale vybrat dobu na cestování, jen co je pravda.“
„Říkal jsem Hermioně, že bude lepší, když zůstaneme doma, ale nenechala si to vysvětlit. Pořád dokola opakovala, jak potřebuje navštívit Lenku. Podezřívám ji, že chtěla, aby se dítě narodilo v Anglii.“
„No, tohle přání se jí splnilo. Jen asi ne tak, jak si původně představovala. Je v pořádku?“
„Matka i dítě jsou v pořádku!“ zahlásil Draco po tom, co s nimi nějakou dobu strávil uvnitř auta. „Teď to chce přestat se vykecávat a vzít je oba do tepla. Hermiona už dostala posilující odvar a zahřívací lektvar, ale mínus deset není zrovna ideální teplota pro novorozence.“
„Říká, abychom špunta vzali s sebou,“ tlumočil Harry Hermionino přání skrz stažené okýnko. „Sama prý na koště nevleze, ani kdybychom jí za to slíbili Merlinův řád. Zbytek cesty chce dojet autem.“
„Nemám námitky,“ ozval se Severus. „Ale dítě poletí s vámi, Pottere.“
„Samozřejmě,“ přitakal Harry, načež si od Hermiony se vší opatrností miminko převzal. „Pověřil jste mě tím úkolem proto, že mi věříte, nebo proto, že mě budete moct beztrestně zabít, pokud mi někde po cestě vypadne z ruky?“
„Svěřil jsem vám ho proto, že pokud vám někde po cestě vypadne z ruky, dokážete ho chytit. A teď leťte. Sejdeme se na panství.“

Později té noci spali dva malí chlapci v jedné kolébce. Lenka navrhla Hermioně, aby svého syna uložila k tomu jejímu, jen o několik týdnů staršímu. Ten nápad byl geniální. Obě miminka se vzájemně zahřívala, takže nebylo nutné kontrolovat, jestli Hermionin chlapeček není podchlazený.
„Dívala jsem se z okna, když se to stalo,“ řekla Lenka a pohledem sledovala pravidelný dech obou dětí. „Sněhová bouře, jakou tady nikdo nepamatuje. Pak přiletěla ta laň. A oni se sebrali a vyrazili vám na pomoc. A nejednou... bouře zmizela jako lusknutím prstů. Něco takového jsem ještě neviděla.“
„Já si počasí moc nevšímala,“ utrousila Hermiona.
„Jak říkám, bylo to zvláštní,“ trvala na svém Lenka. „Ale ty víš, že bylo. Nemusela jsi to vidět, abys cítila, že se věštba naplnila.“
„Nehodlám té věštbě přikládat jakoukoli důležitost,“ prohlásila Hermiona a snažila se z hlasu vytěsnit napětí.
„Přesto jí věříš. Jen si přeješ, aby se nic nezměnilo.“
„Jestli té věštbě věřím? Samozřejmě, že jí věřím. Tak dlouho jsem na něj čekala. Přece si nemyslíš, že by někdy mohl být obyčejný. Pro mě se ale nic nezmění. Ať už ve svém životě udělá cokoli, pořád to bude můj syn.“
„Ten, který jednou bude vládnout sílou větší, než si umíme přestavit.“
„Nebuď směšná. I kdyby otřásl základy celého kouzelnického světa, nikdy ho nepřestanu milovat. A to je to nejmocnější kouzlo. Větší síla neexistuje.“
Lenka přešla od kolébky k posteli a urovnala Hermioně cípy přikrývky. Na malou chviličku její teplá dlaň spočinula na té Hermionině.
„On celou dobu čekal na tebe. Lepší ženě se narodit nemohl...“ Když si všimla, že v jejích očích stojí slzy, rychle ruku stáhla a zamířila ke dveřím. „Vypij si ten lektvar, než půjdeš spát. Já ještě zajdu splnit nějaké hostitelské povinnosti a za dvě hodiny si Ariese vezmu k sobě do ložnice. Zatím ho tady nechám, vypadá, že je mu vedle Henryho dobře.“
„Děkuju ti, Lenko. Věděla jsem, proč se mám za tebou trmácet takovou dálku.“
„Ty a tvá rodina jste tu vítáni tak dlouho, jak budete chtít a potřebovat. A teď se trochu prospi, musíš být unavená.“
Lenka za sebou tiše zavřela.
Hermiona naposledy nahlédla do kolébky, než usnula.
Jen hvězdy na obloze byly svědkem toho, jak malý Henry otevřel oči a venku za okny se začaly snášet vločky ve tvaru ptačích peříček.

Komentáře

Obrázek uživatele Erys

Owesi, moc děkuji za pokračování! Je takové mile nadějné :) Přiznávám, u některých dialogů jsem se smála nahlas :) A taky jsem si nějak nemohla nevybavit drabblecí Vůni vyprané kočky ^^
Ještě jednou děkuji, a přeji krásný rok i Tobě.

Obrázek uživatele Owes

Já děkuji. Jsem moc rád, že sis to přečetla a že se ti nakonec dárek líbil. :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Proč mi pořád běží hlavou Anakin? :)
Sice se zkomplikovalo co mohlo (takovou věštbu by nikdo na krku mít nechtěl, a mimochodem oceňuji vtip s whisky:), ale ať už se v budoucnu bude dít cokoliv, pořád to bude její dítě, a to je prostě fakt.

Obrázek uživatele Owes

No, jestli ti běží v hlavě Anakin, tak je to vlastně vcelku dobře. Tedy, nikoliv pro budoucnost toho děcka. Ale protože to měla být betlémská alegorie, pak je v pořádku i Anakin, poněvadž ten je taky v určitém smyslu parafrází na Kristovo narození.

Obrázek uživatele Keneu

Owsi, představ si blíže neurčené množství vykřičníků, zaklení, záchvatů smíchu, slz štěstí a tichého zírání do prázdna. Máš? Vynásob deseti a budeš mít přibližný vhled do toho, jak tu povídku prožívám. *je unavená a zřejmě reaguje nepříliš adekvátně, ale k čertu se vším, ta povídka je prostě boží*

Obrázek uživatele Owes

Tak se přiznám, že už jenom tvůj komentář ve mně vyvolal velmi podobné emoce. Jsem moc rád, že to mělo takový účinek. Ani nevíš jak moc. Děkuji.

Obrázek uživatele strigga

Je to krásný. Smála jsem se a dojímala a nějak to u mě přetrvává doteď. Mimochodem mě hrozně pobavilo, jak Hermiona a Severus rozebírali možnosti Sherlockova přežití každý ze svého profesionálního úhlu :D a konec je hrozně pěknej, úplně ty vločky vidím. A líbí se mi, jak Hermiona tu věštbu vzala.. a hrozně se mi líbí to symbolický spojení s původním příběhem, to, že se zas věštba může týkat dvou různých dětí. Jenom mě to úplně poňouká k tomu, přemýšlet nad tím, který z nich to teda je (jo, vím, že je to nesprávnej přístup, ale vono to jinak nejde!), a vůbec mám teď hroznou chuť přečíst si nějaký pokračování. :)

Obrázek uživatele Owes

Děkuju, striggo. Tak samozřejmě, že není úplně správné přemýšlet, který z nich to teda je, ale člověk se neubrání. Já to úplně chápu. ;-) Žena říkala, že by si taky ráda přečetla pokračování, proto jsem dneska něco rozepsal. Až to bude hotové, hodím to na svoje stránky a dám link na FB... Tomu Sherlockovi se nedalo odolat. Je to seriál, o kterém si myslím, že by na něj koukali oba dva. Ještě jednou díky.

Obrázek uživatele Iantouch

Tož dobré to bylo, líbilo se mi. Příjemně napínavé, zápletka neotřelá a místy jsem se smál nahlas, zejména teda u Kingsleyho růží. A ta porodní scéna je hrozně dobře popsaná a Severus je borec, že to dal, já bych asi omdlel. :)
Jestli bude pokračování, tak si určitě rád přečtu. Má to potenciál.

Obrázek uživatele Owes

Jé, já tu mám komentář! :D Sorry za to zpoždění, ale taky jsem to mohl objevit až v dubnu. :D Díky moc. Jsem rád, že se ti to líbilo, i když vím, že to není tvůj fandom. :-)

-A A +A