Černé ovce 1

Obrázek uživatele neviathiel

Náměstek ministra průmyslu Socialistické federativní republiky Jugoslávie Anto Blažević vystoupí z fungl nového Tupoleva, sejde po vyleštěných schodech k uvítacímu výboru, vymění si soudružské potřesení rukou s českým protějškem a nastoupí do čekajícího auta. Začíná oficiální část návštěvy.
Neoficiální bude následovat večer. Je říjen 1975. Blíží se úspěšné završení páté pětiletky a to je třeba náležitě oslavit. Místní holky prý mají hodně nahoře i dole.
Anto netuší, že mu bývá jen pár hodin života. Večer se v klubu vytratí na pokoj s prsatou tmavovláskou. Jakmile zavře dveře, dívka odněkud vytáhne nůž a bodne ho do hrudi. Několikrát. Už druhá rána zasáhne srdce. Dívka zahodí nůž a na útěku k zadnímu vchodu mine osobního strážce diskrétně čekajícího na chodbě.

Dveře jsou v měsíčním světle namodrale bílý. V zámku se houpou klíče. Po dveřích poskakuje jejich stín. Obraz jako ze špatnýho filmu. Alice Novotná odsune bundu, která ji šimrá na čele, a podívá se na hodinky. Půl pátý.
Jako to, sakra, půl pátý?
Klíče se houpou, jako kdyby právě zamkla. Opravdu zamkla? Nějak si nemůže vzpomenout. Stiskne kliku. Zamčeno.
Proč sakra sedí v půl páté ráno v zádveří? Už se jednou probudila polosvlečená ve vaně, ale včera přece měla jen tři čtyři deci červenýho. Sedmička napůl s Terkou. Žádnej perník. Určitě.
Usnout na botníku. Jde to s ní vážně z kopce.
Zvedne se na nohy. Žádný návaly na zvracení. Vlastně vůbec žádná kocovina. Divný. Rozsvítí. Její krásná nová halenka z tuzexu má na rukávu tmavej flek.
„Kurva,“ sykne.
Co to sakra je? Lepivé červenohnědé cosi. Smrdí to jako…
… krev!
Málem urve rukáv. Na ruce žádná odřenina.
Praštila se do hlavy? Prý to nebolí, ale strašně krvácí. Zajede si rukama do natupírovanejch vlasů. Žádnej lepkavej fujtajbl. Fleků na halence je několik. Další velkej má na kalhotách. Hodně velkej.
Rozběhne se do koupelny. Dveře Terčina pokoje jsou otevřené a její postel prázdná. Kam šla?
Alice nahmátne ulepenej vypínač v koupelně. Ostrý světlo zářivky nad zrcadlem ji praští do očí, že skoro začne slzet.
Terka leží na podlaze. Ruku má těsně vedle Alicina kotníku. Ruka je bílá jako stěna. Vlasy rozházené ve velké rudé kaluži.
Alice zařve, uskočí a majzne se o zeď. Doběhne do kuchyně. Klesne se na židli. Vzápětí se jí zvedne žaludek. Skočí ke dřezu. Málem pozvrací linku. Do něčeho šlápne.
Perník. Všech osm balíčků je rozházeno po zemi.
Co se tady kurva stalo?
Mysli, mysli, mysli. Musíš odtud fofrem zmizet, jinak seš v hajzlu.
Vypláchne si ústa a opláchne obličej, aby se zase nepozvracela. Posbírá balíčky v kuchyni. Pár jich nacpe do kapes a zbytek si přidrží levačkou na břiše. Sáhne do skrýše pod dřezem. Nic tam nezbylo.
Venku už svítá. Je zima a mrholí. Nikde nikdo. Alice protlačí balíčky perníku skrz kanálovou mřížku a s nimi několik špinavých listů. Odře si obě dlaně.

O hodinu později jí Sylva Horáková polije ruce kysličníkem. Alice začne ječet bolestí. Když to přestane štípat, znovu se rozbrečí. Sylva jde hledat čistý oblečení. Alice svlékne zakrvácený kalhoty a nahmatá cosi v kapsách. Dva zapomenutý balíčky perníku a poskládaný bankovky z hrnku v likérce. Nevzpomíná si, že by je brala.
Perník schová pod gauč. Sylvě nesmí žádnej fet do bytu. Netahá si sem ani kunčofty.
Alice viděla Sylvu poprvé předloni v Alhambře. Měla pihy zakrytý make-upem a oči orámovaný černými linkami, dlouhý vlasy s ofinou natupírovaný a stažený čelenkou. Vypadala jako Bardotka. Alice na ní mohla oči nechat. Pak ze Sylvy vypadlo, že čeká na kunčofta. Živila se tím i Terka. Měly privát poblíž Václaváku. Alice tam byla jen jednou, když se nechala přemluvit a zkusila to taky. Jakmile na ni kunčoft sáhl, udělalo se jí šoufl, prachy neprachy.
Sylva přinese Alici zvonový kalhoty a dámskou košili a zapálí si třetí cígo. Krabka jí běžně vystačí na týden, ale když je nervózní, pálí jednu od druhý. Alice si navleče její kalhoty. Musí ohrnout nohavice a utáhnout pásek.
„Co se kurva stalo? Seš od krve, srazilo tě auto?“
Alice zavrtí hlavou. Otevře ústa, ale nemůže mluvit.
„Někdo tě okrad?“
„Terka,“ vypraví ze sebe Alice. Přes slzy přestává vidět. „Někdo ji zabil…“
„To není možný,“ vyhrkne Sylva. Chytí se za hlavu, přejde kuchyni tam a zpátky. „Kurva!“ zaječí a bouchne do stolu. „To není možný,“ opakuje už klidnějc.

Libor KIokočník alias Hever se asi pošestý podezíravě rozhlédne na všechny strany. Radši by se sešel v nějaký zapadlý uličce nebo v Konibaru na Palmovce, ale Dražan trval na pasáži na Příkopech. Prej si jich nikdo nebude všímat. Měl pravdu. Lidi je fakt míjeli s mimózními pohledy. Pokaždý.
Dražan je chlap kolem čtyřicítky s jižním přízvukem. Jugoslávec nebo Makedonec nebo Maďar. Hever to nerozlišuje a je mu to jedno. Radši se moc nevyptává, aby ještě nepřišel o dobrej kšeft. Takhle levnej perník jen tak neseženete. Hever ho prodává jen trošku pod běžnou cenou, feťáci mu můžou utrhnout ruce a ještě na tom slušně vydělá.

„Kopla jsem do vosího hnízda,“ řekne Klára Jeníková. „Nešlo to vydržet. Žít v takovém světě je strašné.“
Karel Vrbenský přikývne a zeptá se: „Chcete o tom mluvit?“
„S vámi? Čemu vy rozumíte?“ vyprskne Klára. „Vidím to na vás. Nevidíte do lidí. Vy jste se nenarodil jako výjimečnej. Možná začnete chápat, až tady budete tak dlouho jako já. Kolik vám je teď, dvacet, pětadvacet? Co vy víte o světě?“
Karel mlčí. Zásada číslo jedna: nepodporujte psychotiky a bájivé lháře v jejich bludech. Začnou si vymýšlet detaily a zabředávat do toho ještě víc.
„Chcete slyšet, co vím o vás? Vidím to na vašich gestech, vašem výrazu, na tom, jak mluvíte a co říkáte. Čtu v lidech jako v otevřené knize. Jste mladý a pohledný. Žijete si ten svůj bezproblémový život rozmazleného jedináčka, nevíte, co to je mít nepřátele, kteří vás chtějí zničit. Víte vy vůbec, proč tady jsem? To můj manžel a jeho milenka. Byla jsem slepá a zamilovaná, ale pak jsem pochopila, co je zač. Než jsem ho stihla odhalit v jeho pravé podobě, nechal mě zavřít do blázince. Bojí se mě a chce mě zničit.“
„Šla jste na policii?“
„Samozřejmě. Ale jsem sama proti všem. Nikdo nechce slyšet pravdu. Všichni začnou křičet, když slyší pravdu. Vyšehrad taky. Vy taky. Vidím to na vás. Já vím, že k těm křiklounům patříte. Jinak byste se mnou nemluvil.“
„Křiklounům?“ Tohle je novinka.
„Oni si myslej, že mě překřičí a zničí. Ti ostatní mě ignorují. Nemluví se mnou. Chtějí mě ponížit. I mlčení hodně napovídá.“
Klára nastoupila sem na speciální pavilon třicet šest léčebny v Bohnicích před pěti týdny a není to její první pobyt. Ošetřující psychiatrička ji svěřila Karlovi, protože s předchozím psychologem Klára přestala mluvit. Hned na začátku prvního sezení prohlásila, že se jmenuje Johanka a že její manžel je zkurvený hajzl.
„Nejhorší je ona. Zmije. Bála se, že ji zastíním. Přitom ani zdaleka neměla takový úspěch a talent jako já. Je to podvodnice a lhářka. Já ji měla za kamarádku, ještě když jsem byla v Paříži! Přitom mi vrazila kudlu do zad, jakmile jsem odjela.“
Paříž. Jednou tvrdila, že tam studovala umění. Podruhé, že budovala kariéru zpěvačky. Všechny její cesty se časově shodují s pobyty v léčebně. Je třeba se posunout dál, než si vymyslí třetí verzi. Hned po sezení promluví s kolegyní. Medikace měla začít účinkovat nejpozději před týdnem.
„Děvka!“ zaječí Klára najednou a Karel sotva zamaskuje leknutí. „Mrdá s mým manželem! Doufám, že chcípne!“
„Považujete svou kamarádku za jedinou příčinu všech problémů?“ zeptá se. Dává si záležet, aby jeho hlas obsahoval bezpečné množství zájmu. Posledně začala být podezíravá.
„Považujete.“ Zní to jako odplivnutí. „Já vidím pravdu.“
Blíží se celá. „Už vás nebudu déle zdržovat,“ řekne Karel.
„Je vám to naprosto jedno,“ zavrčí Klára v odpověď.

Karel si uvaří si tureckou kávu. Zabere to méně času a nádobí než vařit v konvičce vodu do presovače. Džezvu dostal od sestry, která ji koupila na trhu v Turecku. Nikdy předtím o tomhle způsobu přípravy kávy neslyšel, ale poměrně rychle si ho oblíbil. Je dobré pouštět si do života nové věci, když se potřebujete odpoutat od starých.
Opře se o zeď a upije z hrnku. Kalendář na zdi ukazuje dvanáctý říjen. Když prohodí jedničku a dvojku, dostane datum plánované svatby. Před půlrokem je oznámil kolegům z oddělení. Před dvěma měsíci a třemi dny od něj Svatava odešla. Týden trvalo, než zrušili svatbu. Další týden, než to Karel dokázal říct v práci. Občas ještě v bytě nachází její věci a skládá je do krabice u dveří.
Do kuchyňky vejde Sáva Škarvadová, dá si vařit vodu a opře se o zeď vedle Karla. Sáva je skvělá holka. Je jí jednatřicet, má metr šedesát a náturu od rány. Spousta kolegů kolem něj první týdny po rozchodu chodila po špičkách. Sáva ne.
„Noční?“
„Až dnes,“ odpoví Karel.
„Příjem?“
Na centrálním příjmu pacientů vždy musí být někdo, kdo podezřelé případy lifruje na speciální pavilon. Vyjde to na pět služeb na měsíc a obvykle je dělají mladší lékaři. Karel vzal záskok po kolegyni, která odešla na mateřskou. Za poslední měsíc strávil deset nocí na příjmu. Je to pořád lepší, než je trávit sám doma.
„Tady na oddělení. Příjem mám zítra.“
„Nemusíš strávit v práci celej podzim,“ řekne Sáva. „Pojď s námi radši do hospody.“
Koukat do stolu může i doma. „Ještě na to nemám náladu.“
„Nemáš náladu už dva měsíce.“
„Teď vážně ne. O víkendu si přijede pro poslední věci.“

Hever má zařízenou legální existenci a klidnou práci skladníka v Prioru. Dokud to nezačalo vedoucímu bejt divný, kradl odtamtud cigarety po kartáčích. Oficiálně bydlí s manželkou, která se už dávno odstěhovala k rodičům někam na Moravu. Děti mu dovolí vídat párkrát do roka a Hever si před ní nesmí ani zapálit, ale aspoň nemusí platit oslovskou daň z bezdětnosti. Alice ho zná přes partu. Ještě z dob, kdy přespávala na zemi u kamarádů a makala jako šička. Kamarádi ji vytáhli z největšího srabu. Dohodili jí kšefty u Hevera i bydlení s Terkou.
Když Alice domluví, Hever zanadává, vyhrabe z likérky flašku a nalil si pořádně do hrnku. „Ten perník zacáluješ,“ řekne. „Koho zajímá, že jsi vyházela šest sáčků do kanálu? Když tě budu krejt, vodseru to já.“
„Co na tom doprdele nechápeš?“ zaječí Alice. „Tady nejde o ztracenej perník! Terku někdo zabil, kurva!“
Hever rozhodí ruce. „A co s tím jako mám dělat? Za chvilku jsou tam policajti, chápeš? Jestli na nás přijdou, jsme v prdeli!“
„Co ten tvůj kámoš ze střední?“
„Tohle dělají lidi z jinýho oddělení. Kdo vo tobě ví?“
„Co?“
„No kdo ví, že tam s Terezou bydlíte?“
„Jak to mám sakra vědět?“
„Nenechalas tam doklady?“
Alice hodí kabelku na stůl. Část se vysype. Alice vysype i zbytek. Vytáhne občanku a zamává jí Heverovi před očima. „Vidíš? Mám ji.“
„Pas máš kde?“
V šuplíku v pokoji. „Kurva,“ vydechne a schová hlavu v dlaních.
„Hlavně za mnou už nechoď. Jdeš dneska do Alhambry?“
Dělá si srandu? To mu to vůbec nedochází?
„Musíš dělat jakoby nic, chápeš? Jinak ti to nikdo nebude věřit. Jestli jim něco řekneš, tak jsme oba v píči. Já ti nechám vzkaz u kluků, jo?“
„Jakej vzkaz?“
„Musím za někým jít.“
Alice vztekle nahrne věci zpátky do kabelky. „Za kým? Komu to ksakru hodláš vykládat?“
„Neser se do toho. Počkej na vzkaz. Hlavně na to nezapomeň, je to důležitý.“

U Terky a Alice v bytě už Sylva dlouho nebyla. Necítí se tam bezpečně. Holky mají někde v bytě zašito tolik pervitinu, že by to vystačilo každý na pět let v lochu. Alice měla jednou někde v průjezdu spicha s klukem, kterýmu mohlo být tak šestnáct. Cucák s kruhy pod očima a špinavými vlasy. Sylva na tohle nemá žaludek. Nechápe, jak se Alice může živit prodáváním perníku dětem a ještě si sama dávat, když vidí, co to s nimi dělá.
Před barákem stojí trojice divných lidí. Ženská kolem čtyřicítky s dlouhým copem přes elegantní kabát, nenápadný chlápek nejasného věku v příliš velké manšestrové bundě a vysoký chlap v šedém trenčkotu o pár let starší než Sylva. Nikde žádný policejní auto. Sylvě spadne ze srdce hodně velký kámen. Dneska večer se tomu budou v Alhambře smát, ale když jí v půl šesté ráno mlátila na dveře hysterická Alice, vážně se vyděsila.
Sylva vejde do domu. Je odemčeno.
Druhé patro. Byt číslo pět. Nemusí to ani hledat. Dveře jsou otevřené dokořán a v nich pruhovaná páska. Byli tady policajti. Sylva ztuhne. Přijde blíž k pásce a podívá se dovnitř.
Někdo ji popadne za rameno.
Leknutí ani nemusí předstírat.
„Co tady děláte?“ zeptá se jí chlap v trenčkotu, kterého viděla dole venku.
„Co se stalo?“ vyhrkne Sylva. „Jdu za kamarádkou. Vy jste kdo?“
„Jsem od kriminální policie,“ řekne on.
„Promiňte,“ vykoktá Sylva. „Jen jsem se chtěla podívat, co se děje.“
Stojí mezi ní a schodištěm. Nezdrhne mu. Venku jsou další dva. Sakra, sakra, co teď?
Policajt ji podezíravě rentgenuje pohledem. „Jak se jmenujete?“
„Lucie Veselá. Já tady nebydlím.“
„Pojďte se mnou,“ řekne policajt.
„Co? Nic jsem neprovedla!“
On nadzvedne pásku a pokyne Sylvě, aby šla první. „Říkala jste, že jdete za kamarádkou,“ řekne. „Nešlápněte na nic.“
Zatraceně. Je v pasti.
V Terčině pokoji někdo stojí nad stolem a v rukách drží fotoaparát. Sylva se chce zastavit, ale policajt ji vede ke koupelně. Pak jí naznačí, aby se podívala dovnitř. Je tam rozsvíceno a na zemi…
Sylva zavřískne a vyběhne z bytu. Zakopne o práh, zapotácí se a chytí zábradlí na chodbě. Podrží si ruku na ústech a několikrát polkne. Zvedne oči k policajtovi, který stojí se založenýma rukama pár kroků od ní. Na co čeká?
„Tak jak se jmenujete doopravdy?“
„Sylvie Horáková,“ hlesne Sylva. Občanka, bude chtít občanku. Horečně prohledá kabelku. Naštěstí má razítko, že pracuje jako švadlena.
„Znáte ji?“
Přikývne a snaží se nemyslet na to, co viděla v koupelně.
„Kdy jste ji viděla naposledy?“
„Před třemi dny.“ Nelže. Neodváží se.
„Znáte její spolubydlící?“
„Koho?“ V bytě jsou Aliciny věci. „Znám ji.“
„Kde je?“
„Nevím.“ To je pravda. Alice šla za Heverem. Sylva netuší, kam. Hevera viděla jen jednou v hospodě a nechtěla s ním mít nic společného. Kšeftuje s drogama ve velkém.
Policajt beze slova zmizí zpátky v bytě. Na Sylvinu občanku se ani nepodíval. Na schodech se objeví jeho dva kolegové v civilu, které viděla dole před barákem.
„Ukažte mi občanský průkaz,“ spustí na ni ten v manšestrové bundě. „Odkud znáte Terezu Winterovou?“
„Z vysoké.“ Sylva si obejme ramena. „Bydlely jsme spolu na kolejích.“

„Tak teď už mi věříš?“
Sylva si zapálí třetí cígo a mlčí. „Byla jsem ráda, že mě nezabásli. Fujtajbl.“ Sylva pořádně potáhne. „Dusili mě asi půl hodiny. Bylo to celý divný.“
„Jak divný?“ zeptá se Alice a snaží se neznít vyděšeně.
„Všechno. Ti lidi vypadali divně.“
Sylva otevře kuchyňskou skříňku, zamračí se do ní a se vzteklým bouchnutím ji zavře.
„Divný oblečení, divný všechno.“ Zavrtí hlavou. „Jeden vypadal, jako když má košili naruby, ale neměl ji naruby. Prostě divně.“
Divný oblečení? Alice pomyslí na Dražana. Objevil se asi před měsícem a začal Heverovi dodávat perník za dobrou cenu. Alici z něj běhal mráz po zádech. Měl uhrančivý oči, úsměv, který se rychle objevoval a rychle mizel, jižní přízvuk a zvláštní oblečení. Jako spíchnutý z náhodně vybranejch materiálů podle klasickejch střihů.
„Myslíš divně jako Dražan?“
„Jakej?“
„Heverův známej. Párkrát jsem za ním byla pro perník.“
„Toho neznám,“ řekne Sylva chladně. „Ten bude mít těžko něco společnýho s policajtama. Ledaže by byl tajnej.“
Uběhne snad pět minut. Alice civí do stolu a Sylva má hlavu v dlaních. Tohle se vůbec neděje, pomyslí si Alice. Je to celý jen hodně špatný sen.
„Musíme večer do Alhambry.“
Sylva se na ni podívá jako na pitomce. „Děláš si prdel?“
„Hever mi tam nechává vzkaz. Je to důležitý.“
„Tak dobře.“ Sylva si zapálí počtvrtý. „Potřebuju se vožrat.“

Podporuji: 
Klíčová slova: 
o úroveň výš
95 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

nervák

Obrázek uživatele neviathiel

neboj, bude hůř :)

Obrázek uživatele ef77

Drsný. Dobrý. Co dobrý, skvělý to je.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky, velké díky!

Obrázek uživatele Keneu

Tyhle magický detektivky miluju (a mám děsné mezery ve vzdělání, já vím). Výborné, napínavé, tak akorát drsné.
A omlouvám se, že jsem Ti vlezla do hlavy s vybranou neziskovkou.

Obrázek uživatele neviathiel

Porušily jsme všechny zákony pravděpodobnosti, patrně :))

Obrázek uživatele Keneu

A jaká je za to sazba? ;)

Obrázek uživatele neviathiel

Vesmír zatím neimplodoval :-D

Obrázek uživatele HCHO

Jsem zvědavá na pokračování :)

Obrázek uživatele neviathiel

Už čeká ve frontě. :)

Ty... teda vůbec se neorientuju, možná proto, že jsem přeskakovala věty, abych to přečetla... eh... jdu na další kapču...

Obrázek uživatele neviathiel

Zrovna reviduju třetí část :)

Obrázek uživatele neviathiel

duplicitní, prosím smazat

-A A +A