Za hradbou
Předchozí: http://sosaci.net/node/21335
Čas schovat se do sebe. Relativní bezpečí.
Otočí do sebe sklenici vody. Vnitřní třes ještě pár desítek hodin nepřejde. V těch chvílích umí ubližovat slovy. Nevědomky.
Cítí na sobě její ruce. Napne se.
„Nesneseš teď dotek?“
„To nevadí.“ Věta, kterou kdysi říkal často. Teď jen kvůli ní. Pořád ho stojí hodně sil.
„Vadí,“ povzdechne si ona.
On přikývne. Zatlačí rukama do linky. Potřebuje se uklidnit.
Dnes nemůže spát Helga.
Zahlédla malý kousek z něj. Pak se uzavřel zpátky do sebe. Jiné to nebude.
Nechce přemýšlet. Rozhodnutá je už dávno. Proto odešla z Vyšehradu. Dočasně.
Převrátí se.
Poprvé ho vidí spát.
klec = hradby ve vlastní hlavě
zpět = Erik má za sebou velmi osobní rozhovor a následnou psychickou krizi
fascinován = vlastní schopností nevědomky ubližovat
Následující: http://sosaci.net/node/21755
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tak tohle je hodně drásavé.
Tak tohle je hodně drásavé. Ale skvěle napsané.
Díky. :)
Díky. :)
Aspoň to značí nějaký posun, i když netuším, kam.
To je tak hmatatelně zoufalý.
To je tak hmatatelně zoufalý. Jak to prostě nejde a nejde...
Taky bych s tím ráda pohnula
Taky bych s tím ráda pohnula dál, ale 1) Erik má komplikovanou povahu a lehké to nemá ani sám se sebou a 2) zrovna dnešní téma to nikam neposunulo...
Propašovala jsem tam ale záblesk naděje. Jen nevím, jestli je rozluštitelný :-P
Je to dobře napsané. Až je mi
Je to dobře napsané. Až je mi ho líto.
Díky za komentář!
Díky za komentář!
Když vedle ní nakonec dokáže
Když vedle ní nakonec dokáže usnout, tak je to na dobrý cestě, ne? Proč si ta pouta nasazujeme?
Vyjeté koleje z předchozích -
Vyjeté koleje z předchozích - ač nevydařených z důvodu povahové nekompatibility - vztahů, vrozené jiné fungování mozku, dostatek empatie, aby jeden věděl, co se od něj očekává, málo na to, aby věděl, že ta očekávaní pro něj nejsou závazná...
Nebo zkráceně řečeno, někteří lidé by potřebovali proplesknout :)
Moc dobře to znám. Nevědomky
Moc dobře to znám. Nevědomky ublížit slovy se mi jednou podařilo. Zjistila jsem to až po deseti letech, když mi to mamka řekla. Bohužel jsem si ta slova pamatovala a teprve tehdy mi došlo, jak je vnímala ona. A zažila jsem si to i z druhé strany. Naštěstí jsem měla dost rozumu se zeptat, jestli to tak vážně bylo míněno. Nebylo. I přesto ten divný pocit dlouho nechtěl zmizet...
Ten prostě nezmizí, a pokud
Ten prostě nezmizí, a pokud má člověk Erikův mozek, tak nezmizí hodně dlouho...