Za hradbou

Obrázek uživatele neviathiel
Úvodní poznámka: 
Drabble: 

Čas schovat se do sebe. Relativní bezpečí.
Otočí do sebe sklenici vody. Vnitřní třes ještě pár desítek hodin nepřejde. V těch chvílích umí ubližovat slovy. Nevědomky.
Cítí na sobě její ruce. Napne se.
„Nesneseš teď dotek?“
„To nevadí.“ Věta, kterou kdysi říkal často. Teď jen kvůli ní. Pořád ho stojí hodně sil.
„Vadí,“ povzdechne si ona.
On přikývne. Zatlačí rukama do linky. Potřebuje se uklidnit.

Dnes nemůže spát Helga.
Zahlédla malý kousek z něj. Pak se uzavřel zpátky do sebe. Jiné to nebude.
Nechce přemýšlet. Rozhodnutá je už dávno. Proto odešla z Vyšehradu. Dočasně.
Převrátí se.
Poprvé ho vidí spát.

Závěrečná poznámka: 

klec = hradby ve vlastní hlavě
zpět = Erik má za sebou velmi osobní rozhovor a následnou psychickou krizi
fascinován = vlastní schopností nevědomky ubližovat

Následující: http://sosaci.net/node/21755

Komentáře

Obrázek uživatele Terda

Tak tohle je hodně drásavé. Ale skvěle napsané.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky. :)
Aspoň to značí nějaký posun, i když netuším, kam.

Obrázek uživatele Aries

To je tak hmatatelně zoufalý. Jak to prostě nejde a nejde...

Obrázek uživatele neviathiel

Taky bych s tím ráda pohnula dál, ale 1) Erik má komplikovanou povahu a lehké to nemá ani sám se sebou a 2) zrovna dnešní téma to nikam neposunulo...
Propašovala jsem tam ale záblesk naděje. Jen nevím, jestli je rozluštitelný :-P

Obrázek uživatele Tora

Je to dobře napsané. Až je mi ho líto.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky za komentář!

Obrázek uživatele Bilkis

Když vedle ní nakonec dokáže usnout, tak je to na dobrý cestě, ne? Proč si ta pouta nasazujeme?

Obrázek uživatele neviathiel

Vyjeté koleje z předchozích - ač nevydařených z důvodu povahové nekompatibility - vztahů, vrozené jiné fungování mozku, dostatek empatie, aby jeden věděl, co se od něj očekává, málo na to, aby věděl, že ta očekávaní pro něj nejsou závazná...

Nebo zkráceně řečeno, někteří lidé by potřebovali proplesknout :)

Obrázek uživatele Eillen

Moc dobře to znám. Nevědomky ublížit slovy se mi jednou podařilo. Zjistila jsem to až po deseti letech, když mi to mamka řekla. Bohužel jsem si ta slova pamatovala a teprve tehdy mi došlo, jak je vnímala ona. A zažila jsem si to i z druhé strany. Naštěstí jsem měla dost rozumu se zeptat, jestli to tak vážně bylo míněno. Nebylo. I přesto ten divný pocit dlouho nechtěl zmizet...

Obrázek uživatele neviathiel

Ten prostě nezmizí, a pokud má člověk Erikův mozek, tak nezmizí hodně dlouho...

-A A +A