Závan beznaděje
Já na ně chtěla být hodnější… ale taky jsem nechtěla psát vyloženě vyprání kočky.
Pár dní ještě před Čekáním na jaro.
Maminka sice něco mumlala, už když Naisa vešla do místnosti, ale vypadalo to, jako by si dcery skutečně všimla a začala mluvit přímo k ní.
„Měla bys vzít Malku k řece...“
„Proč bych měla -- ?“
„Sama si uši neolíže.“
Naisa položila mamince ruku na čelo. Hřála jako kamna.
„Musíš jí chytit čumák, aby nemňoukala a nepřivolala tmu.“
Naisa honem přešla k lavoru s vodou, namočila v ní připravený šátek a uděla z něj mamince obklad na čelo.
„A nezapomeň na mýdlo, ať je jako ten sníh.“
S těmito slovy si maminka zkusila přitánout peřinu blíž k nosu a spokojeně zavřela oči.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Je to sice smutné, ale
Je to sice smutné, ale zároveň takové hřejivé. Jako bylinkový čaj.
Mě ty halucinace nehřejí,
Mě ty halucinace nehřejí, ale napsané je to skvěle.
Halucinace ne, ale to jak se
Halucinace ne, ale to jak se o maminku starají.
Krásně napsané, dojemné.
Krásně napsané, dojemné.