Je to jen o zvyku
Mycroft stál před otevřenou téměř prázdnou ledničkou. Zvykl si. Bylo to tak nejjednodušší.
Na strohý stůl položil talíř s ovadlou paprikou a sklenku whisky. Povečeřel v naprostém tichu.
Šel spát s kručícím žaludkem. I na to se dalo zvyknout.
Potěšilo ho, když při oblékání zjistil, že jsou jeho pyžamové kalhoty zase o kousek volnější. Dokázalo to utišit hlasy v jeho hlavě. Ty, které se tam usídlily už v dětství. Hlasy jeho vrstevníků i jeho vlastního bratra. Z uštěpačných poznámek a posměšků si na oko nic nedělal, ale zarývaly se mu hluboko pod kůži.
Šel spát hladový.
Bylo to tak nejjednodušší.
No jo, to je tak, když si člověk promítá své komplexy do jiných postav.
Už si říkám, že se musím u zítřejšího tématu vrátit na veselejší notu. ;)
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
A bazál mu klesl tak nízko,
A bazál mu klesl tak nízko, že přibral i z pohledu na whisky.
Doufám, že ne. Snad mu aspoň
Doufám, že ne. Snad mu aspoň tahle malá libůstka zůstane ;)
Nevím jak to popsat, ale moc
Nevím jak to popsat, ale moc se mi to líbí. Je to takové smutné a opravdové. Uložila jsem to do oblíbených.
Děkuji. Mně ho vždycky bylo
Děkuji. Mně ho vždycky bylo líto, jak do něj Sherlock pořád ryje, zvlášť, když vím, jak to člověka bolí a zůstává mu to v hlavě...