Červený a bílý
Sestra Mína mu čistí nohu lihem, pálí to jako rozžhavené železo. Vyhýbá se jejímu pohledu, zatíná zuby a zírá do zdi. Na bílé ploše se chvěje její stín, neostrá silueta bez tváře.
"Máte nohu pořád hodně oteklou. Zarudlou." Líh zastudí, stehnem mu projede bolest. Cukne pohledem. Do výhledu se mu dostane plavý pramen vlasů a drobný boltec.
"A jste hrozně bledý," sestra pořád mluví, moc jí neposlouchá.
Nakloní hlavu a zkouší dostat to malé něžné ouško do zákrytu s větším stínem. Skoro se mu to daří.
"Jste takový červeno-bílý," zasměje se.
Obraz a stín se prudce rozjedou.
"Mlčte, probůh! Mlčte!"
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je sila
To je sila
Jo?
Jo?
Jo, hrozně to překypuje
Jo, hrozně to překypuje emocemi a bolí.
Díky, díky. Jsem ráda, že
Díky, díky. Jsem ráda, že emoce jsou z toho cítit.
Jo. Je to výborné. Musela
Jo. Je to výborné. Musela jsem si to přečíst třikrát.
Páni! Trojí čtení, to si
Páni! Trojí čtení, to si vážím. Doufám, že ne kvůli nesrozumitelnosti.
Čtu to znova po ránu a nejsem si jistá, jestli je trochu k pochopení ten konec.
Je, pokud člověk nemá dlouhý
Je, pokud člověk nemá dlouhý vedení, mně to došlo až po pěti minutách
Ou. Pokud jsem to dobře
Ou. Pokud jsem to dobře pochopila, tak se tohle Míně opravdu nepovedlo :/ Je to Bohatýr, že?
Působivé drabble!
Myslím, žes to pochopila. Na
Myslím, žes to pochopila. Na rozdíl od Míny, ale ona samozřejmě netuší, co se děje. (Ani nemůže, je to sestřička v Pardubicích.)
A ano, je to Bohatýr.
Jestli je to Bohatýr, tak
Jestli je to Bohatýr, tak jsem opravdu doma. Ach jo :(
Au.
Au.
Posílám virtuální čoko.
Posílám virtuální čoko.
Nojo, chudák Bohatýr. Snad
Nojo, chudák Bohatýr. Snad dopadne dobře.
To se uvidí, co udělají
To se uvidí, co udělají témata. Letos mi to připadá nějak divoký. :))
To nejsi sama, mně taky. Čtu
To nejsi sama, mně taky. Čtu strašně útržkovitě, ale i takto samo o sobě to stojí za to.
On to letos ani není seriál,
On to letos ani není seriál, spíš jen střípky, takže vůbec nevadí vynechat.
no páni, je to jasný, Mína
no páni, je to jasný, Mína nemohla tušit, čeho se dotkne... no jo. Je to těžký. Krásně napsané, emoce z toho stříkají až ven.
Děkuju!
Děkuju! To je právě to, že netušila.
Nádhera, jak umíš vykreslit
Nádhera, jak umíš vykreslit kratičkou chvilku a oživit ji střídáním pocitů, děním a myšlenek.
Až se z toho červenám, děkuju
Až se z toho červenám, děkuju.
Ten kontrast...
Taková obyčejná chvilka v nemocnici, rutina... Všechno zpomalené, ten detail s jeho pozorováním stínu je skvělý - čím už se tam má taky bavit. Mína je sice čtenářova hrdinka, ale pohled na ní očima vojáka je tak lidský - vidí ji prostě jako mladou sestru, která pořád žvaní. Tak povrchově. Neví, co se v ní děje. A pak najednou šok, protože něco plácla.
Skvělá scéna.
Moc děkuju. Jsem ráda, že to
Moc děkuju. Jsem ráda, že to tak funguje.