50: Poslední krok

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Přístupnost: 15+

Upozornění: násilí, krev

Kapitola: 

Poslední den roku 1996 se zapsal do učebnic historie jako Den, kdy nevyšlo slunce.
V šest ráno Severus na vrcholu Astronomické věže pozvedl ruce k tmavomodrému nebi, na němž už začínaly prosvítat cáry denní oblohy, a znovu je přikryl sametovou černí. Nebeská klenba byla opět jasná jako obsidiánové zrcadlo a třpytila se miliardou hvězd. V nitru vesmíru nad jeho hlavou bylo možné spatřit spirálu mléčné dráhy.
Ten den vešel ve známost také jako Den boje za svobodu.
Volání svého krále zaslechli všichni. A všichni vyrazili, aby stáli za ním, až nadejde čas velké bitvy. Mnoho z nich vědělo, že tenhle den přijde. Věděli to ještě dřív než on. V jejich vlastních proroctvích se o té chvíli hovořilo. Připravení a odhodlaní, čekali jen na zavolání a na to, až jim zatměním slunce zajistí ochranu a dostatek sil.
Poslední den sedmadevadesátého roku byl zároveň posledním dnem takzvaného umbridgeovského režimu.

Když se v půl deváté Gellert Grindelwald objevil před branou s okřídlenými kanci, se dvěma stovkami příslušníků úderného oddílu odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, třemi stovkami bystrozorů a pěti sty muži bezpečnostního sboru ÚBOZ za zády, vzteky bílý a stěží ovládající svůj hněv, narazil na tak mocná ochranná zaklínadla, že mu nedovolila dotknout se železných vrat ani prstem. To ho rozlítilo ještě víc.
„Vím, že tam jsi!“ zařval z plných plic. „A vím, že mě slyšíš! Schováváš se přede mnou jako ten nejodpornější zbabělec!“
Severus otevřel dubovou bránu hradu a sešel po přístupovém schodišti dolů, aby na něj Grindelwald z dálky viděl. Nekřičel. Přesto se jeho hlas nesl po školních pozemcích čistě a zněle a Grindelwald ho slyšel tak zřetelně, jako by je dělilo pouhých pár metrů.
„Neschovávám se před tebou, Gellerte. Kouzla, která jsme rozmístili kolem školy, nemají ochránit nás, ale tvé muže.“
Grindelwald udiveně zamrkal a pak se pohrdavě rozesmál.
„Před čím bys chtěl ochránit mé muže, Severusi? Snad ne před tou ubohou Brumbálovou partičkou, co si říká Fénixův řád? Nebo snad před Brumbálem samotným, který už pomalu ani neví, jak vzít do ruky hůlku?“
Severus zdviženou rukou zadržel příval slov některých členů Fénixova řádu, kteří stáli na schodišti za ním. Moody, Tonksová a Sirius se opanovali.
„Pokud dnes kdokoli vstoupí na půdu Bradavic bez pozvání a se zlými úmysly, bude toho kroku litovat. Jestliže svým mužům nařídíš, aby na nás zaútočili, rozpoutáš krvavou řež, kterou už nebudeš schopen ničím zastavit. Konfliktu se ale můžeme vyhnout. Nabízím ti dohodu. Zruším působení ochranných zaklínadel, otevřu pro tebe bránu a ty do ní vejdeš sám a přijdeš si pro spravedlnost. Nasadíš si okovy a přijmeš svůj osud. Ušetříš tak mnoho životů.“
„Musel jsi ztratit rozum, jestli si myslíš, že se před tebou sehnu,“ uplivl si Grindelwald. „Otec před synem hřbet neohýbá.“
„Nikdy jsem žádným tvým synem nebyl, Gellerte. Tvou nabídku jsem přijal na Brumbálovu žádost, abychom měli přehled o tom, co děláš. Myšlenky, kterými jsi posedlý, jsou zvrácené a slepé. Jsou to bludy a lži. Už dvakrát jsem ti řekl, že Světlo nemůže existovat bez Tmy. Teď to říkám potřetí a naposledy. Otevři oči a podívej se tam, kde už dávno mělo být slunce. Pokud stále nechápeš, je mi líto.“
Gellert vzhlédl k černočerným nebesům. Dlouho mlčel. Pak pohled znovu upřel před sebe. Díval se Severusovým směrem a pokoušel se na tu dálku odhadnout výraz jeho tváře.
„Otevři bránu!“ přikázal náhle. „Jestli mám uvěřit tvým slovům, chci ti vidět do očí!“
Moody drapnul Snapea za předloktí a vynutil si jeho pozornost.
„Jestli ho pustíš dovnitř, vezme s sebou celou svoji armádu. Protože on nepotřebuje vidět tvoje oči, ale tvoje vnitřnosti.“
„S ničím jiným ani nepočítám,“ ušklíbl se Severus, vytáhl hůlku, ujistil se, že má v náprsní kapse kabátce kámen vzkříšení a v pravé postranní kapse složený neviditelný plášť, a obrátil se ke členům Řádu. „Obsaďte pozice a připravte se k obraně hradu. Do toho, co se bude dít venku, nezasahujte. Vaším úkolem je bránit ty, co jsou uvnitř.“
Nikdo nevznesl námitku. Kývli a beze slova se rozmístili na předem promyšlená místa. Alastor se Siriusem a Remusem zůstali zvenčí dubové brány. Tonksová, Dedalus Kopál a Artur Weasley se svými syny Billem, Fredem a Georgem čekali ve Vstupní síni. Alice a Frank Longbottomovi společně s Hestií Jonesovou uzavírali cestu po mramorovém schodišti vzhůru. Hagrid bránil chodbu vedoucí na ošetřovnu. Lily a profesor Křiklan zůstávali uvnitř ošetřovny. Aberforth byl připraven u sochy Jednooké čarodějnice, za níž se skrývala tajná cesta do Prasinek. V brzkých ranních hodinách tudy dorazily dvě disítky reportérů a fotografů, kteří se nyní na vlastní nebezpečí, schovaní pod řadovými neviditelnými plášti či zastíracími kouzly, volně pohybovali po škole a přilehlých pozemcích. Touto chodbou bylo v případě krize možné uniknout do bezpečí. Profesor Kratiknot držel hlídku na ochozu Havraspárské věže, James na vrcholku věže Nebelvírské, profesorka Prýtová na věži Severní a Brumbál na té Astronomické.
Severus mávl hůlkou. Zámek hlavní brány modře zazářil a povolil. Jedno křídlo vrat se vrzavě pootevřelo.
Gellert na okamžik ztuhl překvapením. Krátce se ohlédl na své bojové oddíly. Pak do brány strčil a otevřel ji dokořán. Jakmile překročil hranici školních pozemků, spokojeně se usmál. Zdvihl paži a mocně zavelel: „Kupředu!“
Jeho muži vtrhli dovnitř, rozeběhli se po bradavických loukách s napřaženými hůlkami a svého velitele nechali daleko za sebou.
Severus stál klidně u paty přístupového schodiště.
Swaht wortar,“ pronesl tiše. „Do boje.“
Od okraje Zapovězeného lesa, od Černého jezera i famfrpálového hřiště začaly proti Grindelwaldovým lidem vybíhat celé tlupy temných stvoření. Řítili se na ně kejhalové, morhény a ghúlové. Rozběsněné bludičky na ně nalétávaly z výšky a hryzaly je do obličeje. Dusali k nim vlkodlaci, kteří sice nebyli proměněni, neboť do úplňku zbývalo ještě sedm hodin, avšak sílu už měli dvojnásobnou a svaly napjaté jako struny. Většina svírala okované hole, někteří si vystačili jen s holýma rukama. Strigy rychlostí blesků a s ohlušivým jekotem kroužily kolem lidských bojovníků a střílely po nich jedovatými šípy. Ty, které přišly o svůj luk, do nich sekaly drápy ostrými jako břitvy. Upíři důstojně kráčeli v poslední linii a s netečnými výrazy drtili lebky umírajících, kteří se ještě svíjeli na zemi. Některými zasaženými čaroději sytily vyhladovělé útroby.
Mhan likhar no kerr. Kdo se vzdá, toho ušetřete. No rham Grindelwald. Grindelwalda se nikdo nedotkne,“ rozdal instrukce Severus a dál už se do dění nezapojoval.
„Pokaždý, když ten jazyk slyším, mám v držce pachuť hniloby,“ postěžoval si Moody Remusovi a plivnul do sněhu pod svýma nohama.
Vzduch brzy naplnil pach potu, krve a rozsápaných vnitřností, který později částečně přebil dým z hořících stromů a skleníků profesorky Prýtové. Rozdělaným ohněm lidé zamýšleli zahnat alespoň část té děsuplné záplavy, bohužel to příliš nepomáhalo. Strigy, které se ohně bály ze všech nejvíc, teď plameny úplně ignorovaly a rvaly se, jako by jim na vlastním životě nezáleželo. Jejich útok vedla do půl těla nahá, rašelinou pomalovaná, již šedovlasá žena, která se očima a srdcovitě vykrojenými ústy s nápadným předkusem podobala Kaře.
Barra!“ řvala hrdelním hlasem a zvedala nad hlavu kopí, kterým ostatní pobízela k prudším výpadům.
Lidé, jež na samém počátku mysleli, že se vrhají do předem vyhrané bitvy, a jež první nápor přežili, nyní omdlévali hrůzou, klečeli prosíce o slitování a ti, kterým ještě zbývaly síly, prchali zpět k hlavní bráně. To však nebyla nejšťastnější volba, neboť z Prasinek přijížděli na koních poněkud opozdilí temní druidové a dokonale jim odřízli cestu. Čarodějové v Grindelwaldových službách odhazovali hůlky a padali na kolena.
Našli se ovšem i tací, kteří tvrdošíjně odmítali uznat porážku. Z jejich stále se zmenšujícího kruhu, obklíčeného ze všech stran, vyletovaly paprsky kleteb, jiskry i ohnivé jazyky. Tenhle zbývající hlouček svých věrných Grindelwald náhle zachytil do neviditelné sítě, zdvihl do vzduchu a odlevitoval na vrchol Věže času. Než stačil kdokoli zareagovat, pronikli do hradu a zastavili je až manželé Longbottomovi.
Grindelwald sám na okamžik zmizel z dohledu. Uprostřed bitevní vřavy, rychlých přesunů a záblesků nebylo možné jej vypátrat. Severus lehce znervózněl a napjatě vypadali i Moody a Remus, kteří teď stáli každý z jedné strany po jeho boku a usilovně se rozhlíželi. Sirius posunky naznačil, že jde po Gellertovi pátrat, proměnil se v obrovského černého psa a odběhl číst pachové stopy.
„Dobře vím, kdo jsi a odkud pocházíš,“ zazněl do středu Snapeovy hlavy Grindelwaldův hlas. „Vždyť jsem tě našel, Melanasar, a prozradil ti, že v sobě skrýváš moc, které sám nerozumíš. Jak vidím, porozuměl jsi. A nechal ses jí ovládnout. Dovolil jsi jí, aby z tebe udělala to nejohavnější, co kdy kráčelo po téhle zemi. Chtěl jsem tomu zabránit, Severusi, opravdu chtěl. Ta síla mohla sloužit Světlu. Ale už je pozdě. Zasvětil jsi ji Tmě.“
„Co je ti?“ zeptal se Remus a starostlivě se na něj mračil. „Víš, kde je? Vidíš ho někde?“
„Ne, ale mluví přímo ke mně.“
„Jak k tobě může mluvit?“ zaprskal Alastor. „Máš přece uzavřenou mysl!“
„Tohle není Nitrozpyt. Nezkoumá moji mysl, jen v ní promlouvá. Nevím, jak to dělá.“
„Než se odevzdal tomu vyšinutému světelnému sektářství, byl docela schopný černokněžník,“ poznamenal rozšafně Lupin.
„On nikdy žádný černokněžník nebyl,“ opravil ho Severus. „Mocný a obávaný mág ano, ale černou magii nepoužíval. Je to jeden z nejrozšířenějších mýtů o jeho osobě. Lidé mají v nesmírné oblibě označovat zlého čaroděje za černokněžníka, jenomže to je míchání hrušek s jablky, Remusi. Grindelwald se ve skutečnosti černé magie štítí. Bojí se jí. Nechápe ji.“
„Ostatně, na tom nezáleží,“ ozval se znovu Gellert a zněl pohrdavě. „Tebe nepotřebujeme. Důležitá je pro nás Eleanora.“
„Eleanoru nikdy nenajdeš,“ odpověděl mu Severus nahlas a okamžitě uslyšel, jak se Grindelwald výsměšně zachechtal.
„Že ne? Strážcem tajemství jejího úkrytu je přece Brumbál. A s tím už si hravě poradíme, když jsme dospěli až sem. Jakmile on zemře, vypátráme ji. I kdybychom měli prohledat celý svět!“
„Klidně ho prohledej, Gellerte, ale bude to zbytečná námaha. Brumbál není držitelem tajemství, takže moji dceru nenajdeš. Nenajdeš ani jednu z mých dcer.“
„Co jsi to řekl?“ zašeptal užasle Grindelwald.
Tentokrát jeho hlas nezazněl uvnitř Severusovy hlavy. Snape ho zaslechl přímo za sebou, v těsné blízkosti levého ucha. Zůstal však otočený čelem k bitevnímu poli, zatímco Moody a Lupin se prudce obrátili za zvukem a oba schytali po jednom odmršťovacím kouzle. Grindelwald je odhodil každého na opačnou stranu, Alastor přistál na famfrpálovém hřišti, Remus ve skleníku číslo čtyři.
Jediní, kteří měli přehled o situaci a postřehli, že se Grindelwald vkradl Severusovi za záda, byli James Potter a Albus Brumbál. Z cimbuří věží, kde se nacházeli, měli totiž perfektní výhled.
„Byl bys tak laskav a zopakoval mi svá poslední slova?“ otázal se Gellert velmi tiše.
„Eleanora není moje jediná dcera,“ usmál se Severus. „Dokonce není ani prvorozená. První se narodila Severa. Dnes v noci to bude přesně pět let od okamžiku, kdy ji uprostřed Dartmooru přivedla na svět jedna nádherná striga. Jmenovala se Kara a zemřela v táboře, který jsi pomáhal vybudovat. Už jen za to bys měl pykat. Dětí, které kvůli tobě ztratily rodiče, mužů, kteří přišli o své ženy, a žen, kterým odvedli muže, je daleko víc. Naštěstí už brzy dostanou možnost sledovat tvůj pád.“
„Můj pád? Ty si vážně myslíš, že tu jde o mě? Já jsem jen služebníkem vznešeného Světla. Čekám na jeho příchod a připravuji mu cestu. Světlo samo zavede nové právo a nastolí nový řád. Jestli padnu nebo setrvám, na tom nic nezmění. Stejně tak skutečnost, že máš nějakou další dceru. Eleanora se v pravý čas chopí vlády a přinese nám všem spravedlnost a blahobyt.“
„Nic jsi nepochopil. Žádné z proroctví o příchodu Světla nehovoří o tom, že to bude právě Eleanora a že zajistí blahobyt jen a pouze kouzelníkům. Dokonce se nemluví ani o tom, že to bude čarodějka. Pohltily tě tvé vlastní představy o tom, jak by to všechno mělo být. Jenomže pravdou je, že nikdo z nás neví, jak to bude. Můžeme v něco doufat, něco předpokládat, o něčem se dohadovat, ale neměli bychom zapomínat, že to nejsme my, kdo v ruce drží karty. Až je osud vyloží na stůl, možná budeme všichni překvapeni.“
„Ty už se žádného překvapení nedožiješ,“ všeptl Gellert Severusovi do ucha, hrot hůlky mu namířil do týla a vyřkl kletbu.
„Já naproti tomu doufám, že ty se dožiješ ještě mnohých překvapení,“ prohodil Snape a naprosto nedotčený se obrátil Grindelwaldovi tváří v tvář.
Grindelwald stál na místě jako přimražený. Jeho oči v sobě snad ještě nikdy neměly tak koncentrovanou hrůzu. Nedovedl pochopit, co se děje a proč jeho kletba nezafungovala. Jediného vysvětlení, které mu jeho otřesený mozek nabídl, se bál víc, než by byl komukoli schopen přiznat. A přece se jeho obavy vzápětí potvrdily.
Severus vytáhl vlastní hůlku a Gellert poznal, že je to ta, kterou kdysi sám získal a o kterou jej připravil Brumbál. Hůlka Osudu. Jedna třetina ze série mocných artefaktů.
„Našel jsi i kámen a plášť, je to tak?“ ozval se mdle.
„Ptáš-li se, zda jsem jejich vlastníkem, tak ano.“
„Potom mi tedy nezbývá nic jiného...“ Grindelwald ztěžka nabral do plic ledový vzduch prosycený kouřem a železitým pachem krve. „Nemůžu tě zničit. Ale před Temnotou se sklánět nehodlám... To znamená, že se musíme rozloučit.“
V Severusových očích se objevil záblesk údivu. Sevřel hůlku pevněji.
„Pomýšlíš snad na útěk?“
„Ano,“ přiznal otevřeně Gellert. „Na útěk před Tmou, která padla na tuto zem. Přesto věřím, že Světlo přijde brzy.“
„Gellerte, ne!“ zaburácel z výšky Brumbálův hlas, když Grindelwald pozvedl k ústům levou ruku a stiskl mezi rty fialový kámen vsazený do jednoho ze svých prstenů.
Odehrálo se to tak rychle, že Snape nestihl zareagovat. Gellert padl bezvládný k zemi, nehybný obličej obrácený k černé obloze a oči lesklé jako dva safíry, stejně chladné a neživé.
Brumbál se bůhvíjakým způsobem ocitl dole pod věží během několika vteřin. Těch padesát kroků, které ho dělily od Grindelwaldova těla, dokonce uběhl.
„Brumbále, nedělejte to!“ zvolal Severus, jakmile mu došlo, co se Albus chystá udělat.
Ani tentokrát však jeho reakce nebyla dostatečně pohotová. Než k němu stačil přiskočit a zadržet ho, Brumbál klekl do sněhu a chytil Grindelwalda za ruku. Za ruku s prstenem...
„Zatraceně, Brumbále, v tom kameni byla smrtelná kletba! Může ještě účinkovat!“
Albus k němu vzhlédl. Oči měl zalité slzami a chvěla se mu brada.
„Účinkuje,“ řekl.
Jeho dlaň byla zčernalá a mrtvá.

Ten den má v učebnicích kouzelnické historie mnoho jmen.
Pro Severuse to ale navždy bude den, kdy učinil poslední krok k cíli.
Krok, jehož krvavá stopa nikdy nezmizí.
První krůček ke svobodě.

Závěrečná poznámka: 

Cíl byl dosažen.

Komentáře

Obrázek uživatele Wee-wees

My chceme epilog! My chceme epilog! :)

Obrázek uživatele gleti

Epilog! Epilog! Epilog!

aele přidávám se k pokřiku: epilog, epilog, EPILOG!
díky za padesát korků a prosil bych jen krůček nebo jen přísun nohy, aby nezůstal rozkročen :)
díky a hezké svátky a nový rok

Obrázek uživatele ef77

Epilog! Prosím...

Obrázek uživatele Arenga

konečně jsem dočetla a tohle rozhodně chce a potřebuje epilog! prosím

-A A +A