51. Osvobozený vězeň
Když Cybi od bratra odešla, byla sama překvapená tím, co cítí. Očekávala, že při pohledu na něj v ní převládne hořkost a hněv, který cítila už od Medvědovy smrti. Ale když ho tam potom viděla, osamělého a ztraceného v příliš velké posteli, jeho vzteklou povahu zkrocenou silným odvarem z myrcelie, to, co na dně svojí duše našla, byla spíš lítost. Drag vypadal jako malý kluk, který dobře ví, že byl přistižen při lumpárně, a teď pokorně čeká, jaký trest si na něj přísný vychovatel vymyslí.
Nepůsobil skutečně provinile, ale Cybélie teď snad poprvé opravdu zvažovala, kolik viny na jejím bratrovi skutečně leželo. Ona sama dostala před devíti lety jedinečnou příležitost převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a rozhodnout se sama, kým se stane. Dragošovi podobné privilegium nikdy nebylo dopřáno.
Možná, že by mu to měla konečně umožnit. Koneckonců, pořád to byl její malý bratr.
Teď ovšem musela na čas odložit úvahy o budoucím osudu sesazeného krále. Povinnost, která ji nyní čekala, jedna z posledních, než navždy uzavře Yggskou pevnost a vrátí se do hlavního města, vyžadovala všechny její síly.
V minulých dnech její lidé postupně prolézali i ta nejhlubší zákoutí prastaré pevnosti a osvobozovaly z nich nebohé duše, které tam už bůhvíjak dlouhou dobu nespatřili světlo světa. Většinu vojenských ubikací na povrchu nechala Cybélie přestavět na provizorní špitál. Z blízkého i vzdálenějšího okolí pak nechala přivézt všechny schopné bylinkářky a ranhojiče, které jen mohli najít. Ti teď věnovali všechen svůj čas léčení nemocí, hojení ran, nebo jen tišení bolesti tam, kde už nemohli více pomoci.
Cybi věděla, že je její povinností se tam objevit. I když by raději byla kdekoliv jinde, královna – i když zatím nekorunovaná – má svoje povinnosti. A tak tam šla. Usmívala se, tiskla lidem ruce a samou svojí přítomností jim dávala naději, že je po dlouhém utrpení čekají šťastnější zítřky. A potom najednou... přes celou místnost zachytila pohled muže polosedícího na posledním lůžku v místnosti. Ne že by ho poznala – pohublý, bledý a s jednou nohou šedavou a podivně zkroucenou vypadal stejně jako ti ostatní – ale v jeho výrazu nebyla štěněcí oddanost ostatních osvobozených vězňů. Ten pohled byl stejně smšlý, jako si ho pamatovala. Ani nevěděla, jak urazila těch pár kroků, které ho od něj dělily, ale najednou stála nad ním a dlaněmi pevně svírala ty jeho.
„Otisi!“
„Ale že sis dala na čas, princezničko.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jé :) toho už jsem nečekala
Jé :) toho už jsem nečekala
Taky jsem nevěřila, že se
Taky jsem nevěřila, že se ještě uvidí.
Jé, paráda, to jsem ráda, že
Jé, paráda, to jsem ráda, že to přežil
Super! To je milé setkání.
Super! To je milé setkání.
Souhlasím s ostatními. Jsem
Souhlasím s ostatními. Jsem ráda, že Otis přežil.
Tak to je nečekané shledání.
Tak to je nečekané shledání.
Jeden Otis a kolika lidem
Jeden Otis a kolika lidem udělá radost :o)
Já jsem taky ráda, že to přežil.