50. Neříkej hop...

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Tak. Hlavní příběh se mi tímto podařilo skončit.
Ale ještě zbývá k zavázání pár konců vedlejších. A od toho jsou epilogy.
Takže nekončíme. (Stejně nevím, jestli mi jednu z kapitol uznají. Tak!)

Kapitola: 

Vyšlo slabé, ale přece jenom Slunce. Rezka se vynořila z hlubokých stínů vysokých kopců do otevřeného, širokého údolí, do paprsků světla. Jinovatka se v něm třpytila a pomalu tála.
Už to byl jenom kousek, ale kousek to taky už byl docela dlouho. Její cíl jakoby se jí vzdaloval.
Odbočit k západu na vedlejší silničku. Opravdu už je to jen kousek.
Stín hory schoval sluneční paprsky a svět zešedl a zchladl.
Přidej.
Údolí se stáčí a Slunce jí svít do zad, první jezero...
Stihnu to?
Druhé jezero...
Asi bych si měla dávat pozor.
Slunce rozpustilo jinovatku a opět zmizelo. Neskryly ho mraky, ale kotouče mlhy stoupající z jezera. Ticho a klid. Chrám. Konečně.
Stihla jsem to.
Nebo?

Přes nakrátko spasený trávník před branou vedla linie bílých stop, v nichž se stále ještě schovávala jinovatka.
Někdo tudy prošel. Jeden.
Rezka se rozhlédla. Nic neviděla. Nic neslyšela.
Je tu sama.
Mohla by počkat na posily, ale to by mnichům asi moc nepomohlo, že ano.
Taky by mohla zaútočit bez znalosti situace a nechat se zbytečně zabít.
To by taky mnichům nijak nepomohlo.
Taky by mohla zjistit situaci.
Pomalu, plynule se přiblížila k bráně opatství, vyhýbajíc se bílým stopám. Nechtěla, aby jí něco zakřupalo pod nohou. Červené obrysy nad vázami vystupujícími z mlhy. Vždy v nich byly květiny, ale červené tu přece nepěstují.
Tohle nejsou květiny.
Tohle je varování.
Slunce jinovatku rozpustilo, ale v Rezce zakřupal led, tam vevnitř.
Skvrny krve, utrhané končetiny. Varování nebo výzva?
To je vlastně jedno.
Řádka stop tam, žádné nevedou ven. Nikdo neuprchl. Všichni, všechno je ještě vevnitř. Utéct, bezhlavě zaútočit, ani jedno nemá smysl. Svět skončil, svým způsobem.
Prázdnota se mění v diamant.
Umřu, ale to nevadí. Skončíme to, tady, teď. Posily jsou na cestě, jen ho uchlácholit, zdržet.
Bez změny tempa, bez zaváhání pomalu prošla dovnitř.
Ticho.
Překvapivé, protože dlouhá řada mnichů by normálně zvuky vydávala, zvláště v takové zimě. Ale nebylo slyšet nic, ani cvakání zubů.
Jen lapání po dechu, které vydával mladičký novic v sevření vysokého muže. Krev kapající z tváře, nůž pod okem, toho všeho si Rezka všimla jediným pohledem.
Ještě žijí.
Stojí, nehybní, aby neublížil. Smrtonoš. Stojí, protože nemůžou, nesmí bojovat.
Statečnost má mnoho tváří.
Smrtonoš... také.
Tohle musí být Smrtonoš. Rezka si ho představovala vysokého, silného, charismatického. Byl přesně takový. Ale to, jak se pohyboval – rychle, svižně a přitom úsporně, ta lhostejná krutost v jeho jednání, to ji překvapilo.
Nemám naději. Je dvakrát větší, dvakrát těžší a dvakrát rychlejší a podle toho, co vím, taky sakra dobře vycvičený. Nemám naději. Zabije mě, a to rychle, a pak všechny mnichy.
Já jsem jejich naděje.
Tohle je můj domov.

Neustoupí.
Tohle je můj domov a já ho budu bránit. Ne jen to místo. Zdejší.. ideály. Znám tu každý kámen, znám tu...
Temnotou bezvýchodné situace svitnul paprsek nápadu, příliš slabý a vzdálený, příliš nepravděpodobný, aby si dovolila doufat. Ale to nevadilo.
Jednala.

Jedna malá, unavená a úspěšně demoralizovaná démonka pro Smrtonoše nebyl ani problém, ani nějak zajímavý potenciál zábavy. Chlapec v jeho rukou byl mnohem slibnější. Užíval si strachu mnichů, neznatelného zalapání po dechu když mu sebemíň ublížil a naprosté poslušnosti.
Démonku to nezastavilo, ale taky proč. Je to démonka. Pověsti, že snad místním démonům na mnichům záleží? Vždycky věděl, že to jen tak hrají, pro větší bezpečnost.
Blížila se pomalým, pevným krokem. Nezrychlovala, nezpomalovala. Necítil žádnou hrozbu, v očích neměla ani zuřivost, ani strach.
Asi je v šoku.
Ale stejně...
Vnímal celou situaci. V rukou žádná zbraň.
Jde se k němu připojit? Jde ho snad zabít?
„Tak pojď,“ promluvil.

„Tak pojď.“
Ten hlas. Hluboký, plný, okouzlující. Po páteři jí proběhlo zamrazení a v srdci se jí rozhořel oheň.
Nikdy ho nezastavím.
Už byla od něj byla jen krůček. Pozvedla ruku, snad mu ji podat? Přidat se k němu?
Dala mu pořádnou facku.
Ani si nemusela stoupnout na špičky. Zas tak vysoký nebyl.
Jakoby v ní povolila pružina, otočila se a dala se na útěk.
Smrtonoš zařval vzteky a pustil novice. Ani se nezdržoval tím, že by ho bodl. Chlapec se zhroutil k zemi a po tváři mu tekly slzy, ale to Smrtonoš neviděl. Měl oči jen pro jedno. Tu troufalou bestii, která pocit vítězství tak jednoduše přeměnila na něco jiného.
Jen se těš.
Utíkala z plných sil, ale jemu neuteče.

Utíkala z plných sil, ale jemu neuteče. Věděla to. Byl příliš silný, příliš rychlý, příliš...
Zahrada. Místo, kde v klidu a míru trávila hodiny a dny. Tam, v rohu, se dá přelézt zeď. přelézt a zmizet, do lesíka, do kopců.
Nikdo to ale nedělal. Nikdo sem nechodil.
Jen ona. Ticho, klid, samota, bezpečí, zuřivá bestie blížící se k ní a přítomnost přemazávající vzpomínky.
Jeden krok, druhý, skok přes prkna ležící na zemi, tak nešikovně, ruka se chytla vrcholku zdi a Rezka vylétla nahoru, Smrtonoš už jen pár kroků za ní. Chytne ji ještě, než seskočí dolů.
Nebo ne.
Jeden krok, druhý, odrazit se k mohutnému skoku...
Od prken, ležících nešikovně na zemi.
Od prken, kryjících starou studnu.
Od zpuchřelých prken kryjících starou studnu.
Dopadl přímo doprostřed.
Křup.
Nestihl se zachytit. Nebylo za co. Jen s sebou některá prkna strhnul.

Slabé, ale přece žbluňk. Studna je hluboká, třeba si něco zlomil. Otvor je široký a stěny hladké. Třeba nevyleze ven.
Zeď je kamenná a démonka ji při troše snahy dokáže rozebrat. Kameny prší dolů, dolů. Zuřivé výkřiky putují nahoru.
Žije. To není dobře.
Nemůže ven, zatím.
Pomoc?

Před mnichy, kteří se dosud neodvážili zrušit útvar, se z mlhy vynořila udýchaná Přeměněná.
„Je ve studni, zatím,“ vyhrkla a neřekla kdo. Nebylo to zapotřebí.
„Je ve studni a musí tam zůstat a já nevím jak, co... něco musíme udělat. Zabít ho.“
„Nemůžeme.“
Bratr knihovník. Měla ho nejradši.
„My nemůžeme zabíjet. Ty to víš.“
Odmlka.
„Ty ale můžeš.“
Zoufalství.
„Sama to nedokážu!“
„A musíme ho zabít?“
Bratr kuchař. Jeho pohled těká, je v těžkém šoku.
„Musíme... musím ho zastavit!“
„Dělám na nové knihovně.“
Bratr kameník. Mluví zcela od věci.
„Mám připravenou spoustu stavebního materiálu, už se dělá hezky...“
Rezka se zoufale rozhlédla. Kde je opat? Nikdo se neujme velení? Nikdo jí neporadí, nepomůže?
„Dneska jsem chtěl betonovat základy...“
Něco ji zarazilo. Myšlenka, nápad, který jí šlehnul hlavou.
Myslí to vážně? Opravdu něco naznačuje?
Mniši nesmějí zabíjet...
„Myslím,“ řekla opatrně, „že dneska se bude trochu betonovat...“

Smrtonoš nadával. Ta svině. Pěkně ho vypekla. Jako každá ženská, koneckonců. Každá, kterou nezlomil.
Ženská.
Jen až se dostane ven...
A tak dobře ten den začal.
No, nevadí.
Už poněkolikáté zahýbal nohou. Pořád držela, nabodnutá na železné harampádí, které se skrývalo pod metrovou vrstvou vlhkého bahna na dně studny. Nevypadala, že by se chtěla uvolnit.
No tak dobře. Tak si ji uřízne, žádný velký problém. Jen drobné nepohodlí.
Kdeže mám ten druhý nůž?
Svrchu spadlo něco vlhkého. Co to po něm zase hází? Až se dostane nahoru...
Svrchu znovu spadlo něco vlhkého. A docela těžkého. A znovu. A znovu.
Řada mnichů se táhla od studny k staré, manuální, ale o to hlasitější míchačce. Plné kbelíky putovaly tam, prázdné zpátky.
Betonovalo se.
Mniši nesmějí prolévat krev.
Nic takového nedělají.
Mniši nesmějí zabíjet.
Inu, zalití do betonu Přeměněného nezabije.
To až ten nedostatek vzduchu, který se k němu betonem nedostane.
Ne hned. Až za pár dní. Nebo týdnů.
Nešťastná nehoda, tak trochu.
Až se opat vrátí na svět z meditační místnosti ukryté hluboko pod Chrámem, kde se ho nikdo neodváží rušit, bude asi trochu překvapený. Snad se nebude moc zlobit.

Rezka uklízela.
Patří sem klid a mír. Hrůzné pozůstatky z váz před vchodem musí někdo pohřbít a krev na zdi vyčistit.
Udělá to ona. Nevadí jí to.
A mniši jsou zaměstnaní jinde.
Zbytky jinovatky v bílých stopách šla krev dolů dobře.
Pak se rozpustila mlha, do trávy se opět opřelo Slunce a Smrtonošovy stopy zmizely.
Na další práci si musela vzít kyblík a hadr.
Tak. Ještě něco tu chybí.

Hlasitý dusot nohou se blížil. Neběží pozdě?
Dveře do zahrad chrámu jsou otevřené, u nich skloněná postava...
„Ty! Co tu děláš?“
Hlas napůl překvapený, napůl obviňující. Ženou se celou noc, aby tu pomohli, a tady zatím...
Rezka pohladila květy magnólie čerstvě umístěné do váz a vstala.
„Mír. Dělám tu mír.“

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

No ale to je moc dobrý. Teda blbá smrt, ale patří mu to. Rezka je super, kdyby to nevyšlo, bylo by to hodně bolestivé. Líbilo.

Obrázek uživatele Tess

Amen, sestro!

Obrázek uživatele mila_jj

Naprosto úžasný konec. Včetně poslední věty. Rezka je prostě skvělá!

Obrázek uživatele Tess

Asi ji mám nejradši. I Racka mám nejradši. Vlastně i Vrana mám nejradši, toho idiota... A co teprve Vydru a Sejčka.

-A A +A