Devětačtyřicátá

Obrázek uživatele Skřítě
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Poslední rozloučení

Kapitola: 

Tom vstupuje do jeskyně, kde ho ticho vítá,
jen na knihu na podstavci pohled se mu skýtá.
Hlasy se mu rozeznějí v hlavě jako koncert tichý,
ZUZANA: “Zvědavost mě život stála, budu pykat za své hříchy,
strážkyně nesmějí z té knihy číst a já si přečetla nejeden list.”

REBEKA: “Že ji přijdeš zachránit, byla jsem si jistá,
tu knihu smí otevřít jenom duše čistá.
Čekám tu na tebe, můj drahý Tomáši.”

SMRTKA: “A já zas na tebe, už máš být v rubáši.”

Setton se otočí, zří ženu bosou,
s prázdnýma rukama za ní “ta s kosou”.

SMRTKA: “Není co odkládat, vrať mi můj plášť”

Zvláštní, Tom k té ženě necítí zášť.
Zabila mu přece Zuzku - změnilo se něco?
Tom má v sobě náhle zmatek, v hlavě nic i kdeco.
Únavu a také smutek cítí ve své duši,
čeká ho tu vnitřní boj, že prohrát může, tuší.
Podivný chlad pocítí když tiše vchází strážkyně,
na svá místa sedají si, je jich plná jeskyně.
Královna víl objeví se, u podstavce stojí,
Setton tuší Zuzčin pohled, ohlédnout se bojí.
Přišel také starý Koba,
v očích starost, snad i zloba,
Tom se cítí jako herec, který stojí na jevišti,
v sále ticho, jako v hrobě, jenom voda někde prýští.

REBEKA: “Myslím, že je čas říct pravdu, kouknout se jí do očí.”
Rebeka si sundá masku, pomalu se otočí.
S pláštěm pak odkládá podobu ženy,
“já jsem ty, ty jsi já, prokleté geny.
Vytěsňuješ dětství, já vím, bolí to jak žert,
alkoholik Král, tvůj otec, strašil tě, jak čert.
V pokoji zavřený malý kluk pronikal,
do světa fantasy, kam denně unikal.
Až jsem vznikla já, tvé druhé ženské alterego,
je snadné hrad postavit, když máš svůj svět a lego.
Vidíš? Jsem tvým zrcadlem, jsem stínem tvého nitra,
velké věci dokážem, když stvoříš pro nás zítra.
Stačí knihu otevřít a přepsat konec příběhu,
ať krev proudit nekonečně může ve svém oběhu.
Otec dlouho vtloukal ti, že po matce jsi celičký,
na vnímání souvislostí byl jsi příliš maličký.
Měl jsi pocit, že se z ženy musíš pravým mužem stát,
nechme však spát staré křivdy, ty už nelze odestát.”

Setton v šoku dívá se do svojí vlastní tváře,
švy uvnitř se povolují, něco se v něm páře.
“Celou dobu hledám tedy cestu ke své duši?”

“A tvá hlava od začátu předzvěst zlého tuší.”

SETTON:“Jsem tedy vrah, jako Jackyll...”

REBEKA: “těšilo mě, zdraví Hyde!”

SETTON: “Je-li to snu prezentace, nechci vidět další slide.”

REBEKA: “Pouhopouhá realita, nuže, pojďme k věci,

SETTON: “Já… chci důkaz, že to nejsou jen prachsprosté kecy.”

REBEKA: “Podívej se na sebe, máš plášť masku, a…

SETTON:“kosa?!” Settonovi na čele se perlí pot jak rosa.

REBEKA: “Nuže, jestli je ti milo,
dokonej svůj triumf - dílo,
o němž tvoje lepší já snad netušilo dosud,
teď víš vše, tak nezdržuj se a zpečeť náš osud.
Postup znáš a nebo ti mám dál vtloukat své rady?”

SETTON:“Chci zachránit Zuzanu a vlastně všechny tady.”

REBEKA:“Ale to je nebezpečný,
chceme přece život věčný,
chceme vládnout světu.”

SETTON: “Ne za cenu mrtvých růží sťatých vprostřed květu.”

REBEKA: “Teď si hraješ na básníka? Poetický vrah?”

SETTON: “Sám ze svojí druhé tváře mám najednou strach.
Odpustí mi kdy mé hříchy? A já sobě? Lze to vůbec?”

REBEKA: “Příliš se sám v sobě hrabeš, mrtvé nech spát, nebuď trubec.
Pereš se tu s vlastním já, tak přijmi sebe se vším všudy.”

SETTON: “Neříkej mi, co mám dělat, nechci slyšet žádné bludy.”
Přešlapuje, jako když ho pod nohama pálí půda,
“Zuzko, tys mi zatajila, že tvůj muž je pěkná zrůda!”

ZUZKA:: “Dělala jsem, co se dalo, byl to však boj těžký,
jels na koni fantazií, já běžela pěšky.
Říkals, že ti vyprávím jen zrůdné pohádky,
hlouběji se zavrtával do lží hromádky.”

Tom přistoupí ke knize, škrtá v ní a píše,
“vraha zradí vlastní písmo”, přerývavě dýše.

Sám sebe se ptá: “co děláš?”,
“Zachraňuji situaci”
a strážkyně - druhá, třetí... před očima se jim ztrácí.

Druhé já si na zem kleká, rve si vlasy,
kleje, heká.

REBEKA: “Proč to děláš, proč nepíšeš nový osud spásy naší?”
SETTON: “Musím spasit mrtvé duše, když vím, že mi v hlavě straší.”

REBEKA: “Jim dopřeješ nový osud, sebe necháš ve štychu?”
Druhé já mu nedopřeje ani chvíli oddychu.
Co chvíli zápasí o pero psací,
Setton všem přítomným životy vrací.

SETTON: "Musím osudy všech chránit před světem i sebou samým,

KRÁLOVNA VÍL: “To lze, Tome, jenom jedním způsobem nám dosud známým.
Musel by ses obětovat, stát se tečkou v příběhu, tou, která už nedovolí šťourat v jeho průběhu.
Nikdo už dál nebude smět vepisovat do těch stránek,
budeš zámkem neprostupným, cenou je však věčný spánek.”

SETTON: “Vážně není jiná cesta, jak zachránit osud světa?”

KRÁLOVNA VÍL: “To je přece víc než zřejmé, jenom Smrt má právo veta.”

SETTON: “Nikdo nesmí přepisovat osud jiných ze své zvůle,
zemřu, abych nebyl hrozbou, děj se co děj, toť má vůle.”

REBEKA: “Když rozhodneš o svém konci, neprocitneš k vědomí,
jeskyně je tvoje duše, v níž spalo i svědomí.
Pojďme završit své dílo, vládnout spolu světu...”

SETTON: “Opovaž se dokončovat tuhle zrůdnou větu.”

Setton po těch slovech vrací Smrtce insignie,
čtrnáct lidí oslavuje, že dík němu žije.

Tichou tryznu potom složí jemu na počest,
že sám přijal za své hříchy ten nejvyšší trest.

Komentáře

Obrázek uživatele kytka

Tak přece je tím vrahem Setton?!

Obrázek uživatele Skřítě

Ale pak to na něj nějak padlo coby nejjednodušší řešení... :P o čem pak bude ta poslední, že?! ;-)

Obrázek uživatele Tora

Hm, tak to jsem nečekala teda.

Obrázek uživatele Skřítě

Sice neslibuju, že to nějak zásadně vylepším, ale pořád je tu ještě ta poslední kapitola a naděje... Ta přece umírá poslední, nebo ne?! ;-) :P

Obrázek uživatele mila_jj

Ty podšívko... :) Komentuju v obráceném pořadí, než jsem četla, a spolkla jsem ti to i s navijákem. :)

Obrázek uživatele Skřítě

Já nic, já podšívka muzikantské vestičky ;-)

-A A +A