Čtyřicátásedmá
Reka stojí na hromadě trosek nad Perenarovou boudou a dívá se na oblohu. Mohla by věřit, že je sama, ale cítí lehké mentální dotyky svých stávajících souputníků. Mají o ni strach, od té strašné chvíle, kdy ji a Cartera před útokem gardy zachránil Cal, kdy zaplatil cenu, která byla možná až moc vysoká...
Když napne síly a plně se soustředí, dokáže dokonce poznat, že v tuto chvíli ji hlídá Aaron a taky N´ana, nejstarší z žen Perenarovy skupiny.
„Díváš se nahoru, ale myšlenkami jsi dole,“ promluví právě N´ana za jejími zády. Reka se zachvěje.
„Mám strach,“ odpoví tiše.
„Perenara věří, že dokáže Cala zachránit,“ odpoví N´ana, odmlčí se a pohled se jí rozostří. „Na tu dálku to nedokážu zjistit, ale myslím, že se nemýlí,“ dodá po chvilce.
„Celý život jsem žila nadějí, že opustím Metro a dostanu se jinam. Nahoru,“ pronese zamyšleně Reka, „teď jsem tu a svět je ještě krásnější, než jsem si vysnila. A přesto bych v tuto chvíli nejraději byla zpátky dole, i když vím, že bych tam nebyla nic platná.“
„Já vím,“ řekne N´ana mírně, „ a jako jedna z první generace bezdětných žen ti závidím tvoje sny a naděje. Mě moje opustily už dávno.“
Slunce krvavě zapadá a ony stojí na haldě sutin a drží se za ruce, dokud nepadne tma.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Je hezký, že si rozumějí, ale
Je hezký, že si rozumějí, ale je to strašně smutný
Jo, někdy se holt sen
Jo, někdy se holt sen nevyplní zrovna tak, jak si představujeme. A tady je to takové hořké střetnutí s realitou.
Přesně...
Přesně...
Asi jsem něco nepochopila,
Asi jsem něco nepochopila, protože mi to zase tak smutné nepřipadá.
Jo jo, někdy se přání splněj,
Jo jo, někdy se přání splněj, akorát se ukáže, že je všechno jinak.
No jo, povrch opravdu není
Krásné. Takové něžné,
Krásné. Takové něžné, poetické a nevyslovené.