Sluj 4

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2018
Obdarovaný: 
Esti Vera

„Veď mě k Cestovateli,“ požádám sluj.
Skála se rozestoupí. Chodba. Žádné mříže. Žádný kov. Žádné roztrhané tělo.
Na konci chodby čeká výklenek s lůžkem a stolkem se džbánem zářivé vody. Bez vázy s květinami. Světlo je tlumené. Vše vypadá jako ze dřeva, skla a látky. Donutím se podívat na lůžko. Cestovatel je možná mrtvý, možná živý, možná napůl obojí. Zkusím mu nahmatat tep. Mají Skrytí vůbec tep? Dýchají?
Přikryju ho jeho pláštěm a naliji trošku vody do číše. Navlhčím mu rty, vpravím mezi ně pár kapek a čekám. Po nekonečném množství sekund se pohne. Popleskám ho po tváři. Pomůže až třetí facka a studená ruka na čele.
Vypije jeden hrnek. Snad to stačí. Chvíli čekám. Cestovatel se pohne, otevře oči a zaostří na mě. Naliju mu další hrnek.
„Vrátila ses,“ řekne, když se vzpamatuje.
„Našla jsem je,“ řeknu. „Je načase odtud vypadnout. Sluj nás pustí. Znáš cestu?“
„Ano.“
„Můžeš jít?“
Posadí se, prudce vstane a chytí se baldachýnu. „Můžu,“ řekne.

Venku čeká důlní vozík se znuděným permoníkem. Strop je nízký. Já i Cestovatel se posadíme. On složí hlavu do dlaní.
„Věděl jsi, co se stane?“ zeptám se ho.
Cestovatel zavrtí hlavou. „Takhle to nefunguje. Vidím jen útržky možností.“
Jeho ruka najde moji. Ta moje uhne.

Florián a Amélie už čekají před železnými vraty. Přibližuji se k nim opatrně. Jsou pootevřená a venku poledne. Cestovatel si přetáhne kápi přes hlavu.
„Tohle je Cestovatel mezi světy,“ řeknu Amélii a Floriánovi. „Povede nás.“
„Tudy jsem určitě přišel,“ řekne Florián s jistotou.
„Jsi si jistý?“
Florián ukáže na louži za vraty. „Do téhle jsem šlápl.“
Já a Amálie čekáme. Florián otevře dveře a uhne před studeným větrem. Venku je poledne. Může to být poledne jakéhokoli slunovratu.
„Tohle je jeho čas,“ promluví Cestovatel.
„Floriáne?“ ozve se venku chlapecký hlas.
„To je můj kamarád. Hledá mě,“ vysvětlí Florián, stoupne si mezi vrata a počká na Amélii. Vezmou se za ruce a obrátí na mě. Přikývnu. Cestovatel mě zarazí gestem.
„Chtějí odejít spolu,“ vysvětlím Cestovateli.
Vrata se zavřou. Cestovatel na ně položí ruce a čeká. Pak najednou sáhne po petlici, otevře a natáhne ruku za sebe. „Pojď,“ řekne.
Venku čeká důlní vozík. Bez permoníka.

„Odtud už trefím,“ řeknu Cestovateli, když vidím Kudělkovic dům. On přikývne a najednou je pryč.
Přidám do kroku. Na jeden večer toho bylo už moc.
Editin táta na mě číhá za dveřmi. Jirka je patrně schovaný na záchodě, pokud neutekl oknem. Usednu ke stolu a pustím se do obloženého chlebíčku. Mám hlad jako vlk. Na hodinách jsou tři minuty po půlnoci.
Zahlédnu obraz na zdi. Povědomé tváře. Vysypu na sebe sýr.
„To jsou praděda s prababičkou,“ vykládá mi Editin táta. „Seznámili se přesně před sto jedenácti lety.“ Zamrká na mě. „Prababička byla taky taková nezávislá holka. V šestnácti utekla z gruntu někde ve Slezsku.“
„Jak se jmenovala?“ zeptám se a sáhnu po dalším chlebíčku.
„Amálie,“ řekne Editin táta nadšeně. „Praděda přemluvil rodinu, aby se jí ujala. Ale byl hodně mladý a nesměl si ji vzít, dokud mu nebude pětadvacet. Pak přišla první válka a děda měl narukovat. Vzali se narychlo a po válce postavili tenhle barák.“
Edita vyvrátí oči ke stropu, zatímco mě její táta táhne k sekretáři a vytahuje zarámovanou svatební fotografii.
„Jen se na ně podívej. Není Edita celá prababička?“
Edita má Amáliinu bradu a oči. Její táta taky. Prohlédnu si ženicha. Vypadá jinak. Dospěleji. Ale je to on.
„Nejmenoval se praděda Florián?“
„Jmenoval. Jak jsi to uhodla?“
„Tuhle historku už slyšela aspoň pětkrát,“ řekne Edita.
Nevyvracím jí to.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

A tak to dobře dopadlo :-) Doslova i literárně, ze začátku jsem si tím nebyla úplně jistá, což jsem ti říkala, ale nakonec je to pěkný. Dobrá povídka

Obrázek uživatele neviathiel

Já ti to říkala taky :)

Obrázek uživatele Owes

Výborná povídka! Napínavý příběh s happyendem, přesně jak to má v pohádkách být. :)

Obrázek uživatele neviathiel

Děkuji, to jsem ráda :)

Obrázek uživatele Esti Vera

Tak jsem si povídku přečetla v celku a moc se mi líbí. Děkuji za krásný dárek s dobrým koncem :)

Obrázek uživatele neviathiel

Díky, to mně spadl kámen ze srdce! :)

Obrázek uživatele Hippopotamie

Krásný příběh. Inteligentní sluj, tramvaje a sympatický znuděný permoník ... a všichni přežili, i tu první válku.

Obrázek uživatele neviathiel

Děkuji!
Přežili, a tak mohli Pavlíně dohazovat nápadníky :)

-A A +A