Kyselá pravda

Obrázek uživatele Esti Vera
Rok: 
2018
Fandom: 
Obdarovaný: 
Carmen

James Potter byl rozený vypravěč, o tom nebylo pochyb.
Sirius Black na tom ale nebyl o moc hůř.
A když ti dva vyprávěli, posluchači na to do smrti nezapomněli.

První příběh měl většinou na svědomí James. Ležérně se posadil na stůl, nebo alespoň na opěrku křesla, a spustil nejčastěji o tom, jak se Sirius poprvé opil.
Jeho kamarád většinou nezahálel a okamžitě přišel s tím, jak James kradl jídlo v bradavické kuchyni.
Potom následovala historka, jak Clara Shellerová odmítla jít se Siriusem na rande, Jamese napadla paní Norissová, Sirius se pozvracel k nohám profesorky McGonagallové, James řekl profesoru Kratiknotovi, že je trpaslík, a Sirius utekl z domova. Jakmile se ti dva dostali do ráže, vydrželi se navzájem ztrapňovat až do rána. Alkohol tekl proudem, posluchači napjatě hltali každé jejich slovo a vyprávění se přerušovalo, jen aby si všichni přítomní připili na „blbost jejich mladých let“. Potom přišel na řadu nejtěžší kalibr.
O tom, jak James roky nadbíhal Lily Evansové, jen aby pak na jejich první skutečné rande přišel pozdě.
A taky o tom, jak se Sirius rozhodl uplácet bradavického ředitele.

~ ~ ~

Minerva McGonagallová svižně kráčela do ředitelny, navenek klidná, ale ve skutečnosti na pokraji příčetnosti.
Jsem naštvaná, mumlala si v duchu, příšerně naštvaná. Ještě více než příšerně naštvaná. Rozzuřená! To je to slovo. Příšerně rozzuřená! přesvědčovala sama sebe. Vydrželo jí to během cesty druhým patrem i na hlavním schodišti. Příšerně rozzuřená... i když zas tolik asi ne, vzdala to po chvíli. Nebyla zas tak moc naštvaná. Vlastně nebyla vůbec naštvaná, ve skrytu duše své studenty dokonce obdivovala. Konečně někdo našel odvahu postavit se té odporné zrůdě!
Minerva McGonagallová se většinu svého života chovala neobyčejně laskavě. Dlouho si myslela, že ani není schopná opravdové nenávisti. Paní Norissová ji přesvědčila o opaku. A stačily jí na to necelé tři hodiny od té chvíle, kdy tehdejší bradavická studnetka poprvé zvládla zvěromágskou přeměnu. Takže ano, ve skutečnosti cítila i hrdost, že právě její studenti se té potvoře dokázali doopravdy postavit.
To ale neměnilo nic na tom, že za celých patnáct let její práce v Bradavicích si nikdy nikdo nevysloužil školní trest už v prvním týdnu. Nikdy také nikdo nesesbíral tolik trestů za první měsíc. A ještě nikdy nikoho nevedla do ředitelny hned v prvním pololetí prvního ročníku.
Dosavadní rekord byl začátek února. Potter, Black, Lupin a Pettigrew to zvládli v polovině října.
„Čokoládová žabka,“ zamumlala heslo u vstupu do ředitelny. Dlouhá cesta jí stačila k tomu, aby se dokonale uklidnila.
Předám je řediteli, usmyslela si, a odejdu. A potom… děj se vůle Merlinova. Nebo spíš, ušklíbla se v duchu, děj se vůle Albusova.
„Až po vás, pánové,“ pokynula studentům ke schodišti a pak se za nimi vydala nahoru. Chystala se zrovna zaklepat, když se dveře najednou otevřely.
Že mě to nepřekvapuje, ušklíbla se v duchu Minerva, když spatřila bradavického ředitele. Úsměv na tváři, modrý hábit s hvězdami, hůlka ležérně zastrčená v rukávu. A v ruce cosi odporně sladkého. Minerva znechuceně odvrátila pohled. Nikdy necítila potřebu hubnout a čas od času nepohrdla kvalitní čokoládou, ale jak mohl Albus Brumbál se svým jídelníčkem vypadat stále dobře, to nechápala.
„Á, Minervo...“ usmál se, trochu se posunul, aby měl lepší výhled na žáky za ní, a skoro stejně vesele pokračoval, „a pan Potter, Black, Lupin a Pettigrew. Pojďte dál, samozřejmě. Stalo se něco?“
Minerva McGonagallová ho počasovala tvrdým pohledem. Jako bys dávno nevěděl o všem, co se v tomhle hradě šustne.
„Pan Black a Potter opět kouzlili mimo vyučování a vzhledem k tomu, že tu bylo porušeno hned několik bodů školního řádu, připadalo mi, že to spadá to tvé kompetence.“
„Ach, jistě,“ pronesl Brumbál zamyšleně. „Které body konkrétně máš na mysli?“
„Nepovolené kouzlení, ubližování živým tvorům, pobyt mimo věž po večerce, krádež a nepovolená kastrace zvířete, která byla mimochodem provedena omylem při zkoušení řezacího kouzla!“
„Ka- kastrace? A koho?“ zeptal se nevěřícně Brumbál a měl co dělat, aby se nezačal smát.
„Ano, kastrace. Kastrace kočky pana Filche,“ přikývla Minerva rázně. Kam se to Bradavice dopracují, jestli tu kočky nejsou v bezpečí? Možná už opravdu nastal čas najít si práci někde jinde.
„Pak plně chápu tvé rozhořčení,“ pochechtával se ředitel. „S chlapci si to samozřejmě vyřídím. Zajdi se prosím na paní Norissovou podívat, ano? Věřím, že Poppy ocení další ruce.“
Profesorka rázně přikývla a bez dalšího slova se vydala na ošetřovnu. Další ruce, to tak. Nemůže si najít někoho jiného, kdo se vyzná v kočičí anatomii? Jako bych jí zrovna já chtěla pomáhat!

Jakmile se za ní zavřeli dveře, Brumbál se s úsměvem v očích podíval na studenty. Vypadali… vyděšeně. Celkem vzato, byla to docela normální reakce, když někdo poprvé skončil u něj v kanceláři. Naštěstí bradavický ředitel vždycky věděl, jak se toho napětí zbavit.
„Citrónový bonbón?“ zeptal se s úsměvem.
Čtyři páry očí se na něj překvapeně otočily.
„Nevadí vám to?“ zeptal se ho po chvíli jeden z hochů.
Brumbál se dobrosrdečně zasmál. „Samozřejmě, že ne, mladý muži. Myslíte, že bych vám nabízel, kdyby mi to vadilo?“
Překvapení zůstalo, přidala se k němu zvědavost a zájem.
Hm, ano, to je lepší, pomyslel si spokojeně ředitel. Chtěl, aby byla jeho kancelář místem klidných rozhovorů. Merlinví, že těch napjatých už zažila víc než dost.
Tehdy ještě netušil, že o mnoho a mnoho let později mu ji jeden mladík rozmlátí napadrť.

~ ~ ~

„To je neslýchaná, neslýchaná drzost, pane řediteli, a já si vyprošu-“
„Cuthberte, no tak, uklidněte se, ti chlapci to přece tak nemysleli.“
„Nemysleli? Je to horší než zrada Artura Šedookého ve třetí skřetí válce v letech 1344 až-“
„Já to chápu, ale jistě se to dá v klidu vyřešit.“
„-Artur to ale samozřejmě zapomněl sdělit, takže celý ten konvoj byl zničen a-“
„Cuthberte!“
„-dodnes se neví, proč se vlastně nepřemístili, protože to by jistě celý průběh války úplně zvrátilo. Říkal jste něco, pane řediteli?“
Albus Brumbál se nepatrně zamračil, vést se starým duchem smysluplný rozhovor byla i pro něj výzva. „Co kdybychom ty chlapce pozvali dál?“
„Ah, jistě,“ zarazil se profesor Binns, „ti ničemníci. Rozhodně si zaslouží potrestat.“ Rázně přikývl a obrátil se ke dveřím. Ty se mezi tím na pokyn bradavického ředitele otevřely. Za nimi stáli čtyři nebelvírští studenti, už zdaleka ne tak vyděšení jako při jejich první návštěvě. Vždyť se také do ředitelny vraceli s železnou pravidelností už tři roky.
„Pojďte dál, pánové,“ uvítal je Brumbál s úsměvem. „Mimochodem, pane Pottere, gratuluji k vydařenému zápasu. Vsadil jsem se o čokoládový dort, že Nebelvír pohár vyhraje, tak mě nezklamte.“
„Pokusím se, pane,“ zazubil se na něj James a svalil se do jednoho z křesel. Jeho kamarádi ho okamžitě následovali.
„Pane řediteli,“ ozval se najednou duch, „mohli bychom, prosím, začít projednávat naši záležitost, ať to netrvá tak dlouho jako domlouvání obchodních smluv v roce 1564, kdy-“
„Jistě, jistě, omlouvá se, Cuthberte,“ skočil mu do řeči ředitel, právě včas, aby zarazil další přednášku o historii kouzelnického světa. „O co jde?“
„Pane, to je celé-“ začal vysvětlovat James Potter, nestihl ale ani doříct větu, než ho duch přerušil.
„Pane řediteli, zákon o posmrtných existencích byl schválen už roku 1349, jak jistě víte, a doslovně zaručuje všem duchům právo na respekt, úctu a citlivý přístup k tématu jejich smrti. Je sice známo, že tehdejší politická situace nebyla přehledná a ministerstvo bylo v důsledku války s troly nejednotné, ale-“
„Curthberte!“
„To sice změnili roku 1457, protože-“
„Curthberte! Curthberte, stačí!“
Stařičký profesor se překvapeně zarazil. Uplynulo přesně 342 let od doby, kdy na něj někdo naposledy doopravdy křičel. Překvapilo ho to natolik, že chvíli nebyl schopný slova. Bradavický ředitel toho hbitě využil a obrátil se na své studenty.
„Chlapci?“
„Celé je to nedorozumění,“ bránil se Potter.
Albus Brumál se usmál. „Jistě, jako pokaždé, pánové. Co se vlastně stalo?“
Slova se ihned chopil Black: „Víte, pane profesore, my jsme si s pár kamarády říkali, že je ten hrad takový depresivní. Moc tmavý a tak. Takže jsme dneska ráno založili spolek. Jmenuje se... ehm... jmenuje se Barevná škola. Rozhodli jsme se tu trochu vymalovat.“
„A začali jsme v učebně dějin,“ připojil se Potter, „jak je na západ, je tam pořád šero.“
„Vymalovat?“ ozval se najednou Binns. „Taková lež! Byl to sprostý útok, pane řediteli! Ti chlapci vůbec nemají ponětí, jaké to je, když duchem proletí barvící kouzlo! Já si vyprošuji-“
„Chápu,“ přerušil ho Brumbál. „Můžeš jít Curthberte, s chlapci si to samozřejmě vyřídím.“
Když duch po pěti minutách konečně zakončil vyprávění o první mezinárodní kouzelnické radě a odešel pryč, otočil se ředitel na studenty. V očích mu svítily malé jiskřičky.
„Ten spolek budu samozřejmě rád podporovat, i když by se to mohlo příště obejít bez porušování školního řádu, co vy na to?“
„Školní řád?“ ušklíbl se Sirius. „A to je co, pane?“
Starší kouzelník jen rezignovaně zakroutil hlavou. „Citrónový bonbón?“
Tři z chlapců si spokojeně nabídli. Při odchodu se usmívali, spokojeni, že tentokrát vyklouzli bez trestů i ztráty bodů.
„A mimochodem,“ zarazil je mezi dveřmi Brumbál a spiklenecky na ně mrknul, „učebna dějin má okna k východu.“

~ ~ ~

Čtveřice chlapců mířila do ředitelny, každý ale jako by byl ve svém vlastním světě.
James Potter šel ve předu. Myslel na Lily Potterovou.
Sirius Black šel druhý. Myslel na plánovaný výlet do Prasinek.
Remus Lupin šel třetí. Myslel na úplněk.
Peter Pettigrew šel poslední. Myslel na večeři.
Všichni čtyři znali tuhle část hradu jako své boty. V jistých chvílích jim to připadalo dokonce zábavné – někteří sedmáci doteď netušili, kde přesně ředitelna je. Oni to zjistili už v prvním ročníku.
Dopis od ředitele Brumbála je zastihl při večeři ve Velké síni. Přinesla ho maličká hnědá sova, která vypadala, že i nejslabší větřík ji dokáže vyřídit. Neobratně přistála na okraji mísy, ale rychle se zase narovnala, předala psaní a pustila se do narovnávání peříček.
Pergamen byl opatřen bradavickou pečetí, oranžový inkoust bil do očí. No, jo, Brumbál, ušklíbl se Sirius a nenápadně poslal zprávu svým kamarádům.
Teď, o půl hodiny později, stáli všichni čtyři u masivních dřevěných dveří.
„Kdo klepe?“ zašeptal nejistě Remus Lupin. Přece jenom tu nebýval tak často jako jeho kamarádi a starý ředitel v něm stále vzbuzoval stejný respekt jako prvního dne ve Velké síni.
James Potter se nenamáhal odpovědět, dvakrát klepl a, aniž by čekal na vyzvání, otevřel dveře. Koneckonců byli přeci pozváni, ne?
Bradavický ředitel je jako obvykle přivítal s úsměvem. Chlapci se posadili do křesel a napjatě očekávali, co se bude dít.
„Příští víkend, jak jistě víte, se chystá výlet do Prasinek. Rád bych se, jak to tak říci… ujistil, že vše proběhne v klidu. Mohu se na vás, chlapci spolehnout?“
„Na nás je přece vždycky spoleh, pane profesore,“ zakřenil se Sirius.
„Vždycky? Jako když jste se minule opili přímo před vaší kolejní ředitelkou?“
„To byl omyl, přísaháme,“ ujišťoval James.
„Vybuchující čarokuličky po celých Prasinkách?“
„Nebylo tam napsané, co to dělá!“
„Nepovolené kouzlení?“
„Za to mohli Zmijozelové!“
„A ten výbuch na jaře?“
James se začal nadechovat, ale ředitel ho přerušil: „Ne, počkejte, nechci to vědět. To už bych vás totiž opravdu musel vyloučit, pánové. V tuhle chvíli od vás nechci nic jiného než slib, že váš výlet nikomu nezpůsobí trvalou újmu, fyzickou ani psychickou. Mohu se na vás alespoň v tomhle spolehnout?“
Všichni chlapci sborově přikývli a Brumbálovi se viditelně ulevilo. O něco veselejším tónem se zeptal: „Citrónové bonbóny?“
Studenti se zasmáli a James, Remus i Petr si s chutí nabídli.
„Pane Blacku?“ otočil se ředitel na posledního ze studentů.
Sirius se znechuceně ušklíbl. „Pane profesore, nabízíte mi ty bonbóny už pět let a ještě nikdy jsem si nevzal. Vážně čekáte, že se to změní?“
„Naděje je vždycky,“ povzdechl si trochu smutně Brumbál a vrátil bonbón do šuplíku.

„Je tím posedlý!“ stěžoval si Sirius znechuceně po cestě z ředitelny. „To přece není normální, nabízet nám pět let pořád jenom citrónové bonbóny. Jak to může jíst?”
„Mně docela chutnají,“ ozval se nesměle Petr.
„Náhodou jsou fajn,“ přidal se James výjimečně na jeho stranu, „nechápu, co ti na nich vadí.“
„Je to kyselý! Člověk by čekal, že bonbón bude sladkej, ne kyselej. Je to proti… proti všemu, proti nějakýmu řádu, ne? Bonbóny by měly být sladký. Když chci něco kyselýho, dám si citrón.“
„Na tom něco bude,“ souhlasil Remus.
Chvíli pokračovala celá čtveřice v tichosti, než se ozval James: „Myslíte si, že Srabusovi ty bonbóny nabízel taky, když si ho zavolal po těch Prasinkách loni na jaře?“
„To snad ne, vždyť ten už se i bez toho tváří dost kysele!“
„Náhodou, úplně to vidím. Severusi, chlapče, nedal by si bonbón? Pro Zmijozely tu mám dokonce speciální zelené s limetkou, recept samotného Salazara,“ pitvořil se James a začal se pochechtávat.
Sirius se k němu přidal.
Remus je nevnímal, jen tiše sledoval déšť za okny.
Petr ten vtip nepochopil.

~ ~ ~

Sirius se spokojeně rozvalil do křesla a nohy si ledabyle položil na stolek. Bylo už pozdě večer, a tak se v nebelvírské společenské místnosti nenacházel nikdo, kdo by mu za jeho chování vyčinil. Konečně svoboda!
„Blíží se Vánoce,“ usmál se vesele a v očích mu zajiskřilo.
„Díky, Tichošlápku, toho jsem si doteď nevšiml,“ poznamenal ironicky Remus Lupin a pohledem sjel místnost plnou červeno-zlatých vánočních koulí a řetězů. Ano, jistě, to musí být Velikonoce!
„Hej, no tak, prostě se jen těším! Stromky, hostina, jmelí, polibky pod jmelím, hezké holky-“
„Siriusi!“
„-toulání se po večerce, opuštěné komnaty-“
„Siriusi, no tak!“
„Copak? Snad se nečervenáš,“ mladík se na chvíli odmlčel a pečlivě si prohlédl svého kamaráda.
Remus neodpověděl a radši sklopil hlavu k učebnici lektvarů.
„Hej, počkej, bav se se mnou. Stejně se Křiklan bude ptát na nějaký blbosti, to nemá cenu se učit.“
„Ano?“ povzdechl si Remus zničeně.
„Co jsou pro tebe Vánoce? Ne, hej, vážně, nekoukej se na mě tak! Když to není o balení hezkejch holek, co na tom teda vidíš?“
Remus Lupin zavřel knížku a zamyslel se.
„Je to o setkávání. Chápej – je jedno, čemu věříš a proč, jde prostě o to, že se lidi sejdou spolu. Jasně, že někdo věří, že se v Betlémě narodil mesiáš a tak, ale to hlavní je, že se tam sešla spousta lidí, prostě jenom proto, aby byli spolu. Takže to je Vánocích nejdůležitější - být s rodinou nebo s kamarády někde, kde to máš rád, a prostě si to užít.“
Sirius chvíli zaraženě mlčel a přemýšlel o tom, co právě slyšel. Po chvíli se zeptal: „Jak myslíš, že učitelé rozhodujou, kdo tu zůstane?“
Remus zvedl obočí v němé otázce. Co to zase promerlina vymýšlíš?
„Ne, hele, já to myslím vážně. Musí to být utrpení, trávit Vánoce tím, že chodíš po chodbách a hlídáš večerku. Myslíš, že nějak losujou? Představ si, jak třeba McGonagallka zuří, že už zase nemůže jet někam na druhej konec světa k moři a musí trpět tady,“ uvažoval Sirius nahlas a tiše se při té představě smál.
„Vážně si myslíš, že McGongallová jezdí k moři?“
„McGonagallka v plavkách? Ne, to, ne, to jsem jen tak plácnul. Promerlina, fuj!“ vyděsil se Sirius.
Remus rezignovaně zavrtěl hlavou a pokusil se vrátit k učení.
Siriusovi trvalo přesně dvanáct vteřin, než se uklidnil a začal ho znovu vyrušovat. Ne že by mu to měl Remus doopravdy za zlé, lektvary s Křiklanem stejně za moc nestály.
„Víš, co mě teď napadlo? Mohli bychom dát učitelům něco k Vánocům!“
„Všem učitelům?“
„Ne, jasně že ne, třeba jen… A nebo… počkej, to je přeci jasný jak facka! Brumbál! Koupíme dárek Brumbálovi!“
Remus svého kamaráda tiše pozoroval. Když se Sirius dostal do ráže a doopravdy se pro něco nadchl, nic ho nedokázalo zastavit. Možná to na něm měl Remus tak rád. Odvahu dotáhnout věci do konce, i kdyby byly sebešílenější.
„Hábit s vánočními stromky. Fialový!“
„Takový už má, chodil v něm loni celé Vánoce, vzpomínáš?“
„Trojúhelníkové brýle? Je na to dost šílený.“
„Znáš snad jeho dioptrie?“
„Eh, ne. Co takhle malé nevinné vloupání do ředitelny?“
„Siriusi!“
„Je to pro dobrou věc.“
„Ne, absolutně ne, zamítá se! Vymysli něco jiného. A pokud možno legálního.“
„No, já nevím, povolený věci jsou tak trochu mimo můj obor.“
Remus si povzdechl. „Třeba něco, co má rád?“
Sirius se zamračil.
„Něco, čeho má vždycky velkou zásobu?“
Zamračení se prohloubilo, na čele se ze samého soustředění objevily vrásky.
„Něco, co ti vždycky nabízí, ale ty to nesnášíš?“
„Už vím!“ usmál se vítězoslavně mladík. „Remusi, ty jsi génius! Koupíme mu citrónové bonbóny!“

James byl celým nápadem stejně nadšený jako jeho kamarád. Remus a Petr jejich projekt jako vždy sledovali zpovzdálí.
Přípravy začaly v polovině prosince, celý plán byl rozdělen do několika fází - zjistit, o jaké bonbóny přesně jde, vyhledat, kde je jde sehnat, koupit je, zabalit, přiložit vzkaz a včas doručit.
Každý se své roli věnoval s vysokým nasazením - James se Siriusem se postarali o pořádný průšvih a záminku k návštěvě ředitelny, Remus obeslal tři obchody s kouzelnickými laskominami a Petr provedl ochutnávku. Balíček byl tedy připraven přesně na čas, aby ho školní sova stihla doručit Brumbálovi přímo do kanceláře. Vzkaz uvnitř byl jednoduchý.
Vážený pane řediteli,
poslední dobou se vídáme tak často, že už to přestává dělat dobrotu. Co kdybyste na chvíli trochu přivřel oči a my bychom se u vás stavili až po Novém roce? Chystáme totiž na Silvestr takové malé překvapení.
S přáním hezkých svátků
Vaši oblíbení Nebelvíři

Vyšlo to.
Tedy, částečně.
Až do Nového roku Brumbál jejich žertíky přehlížel, včetně legendárního ohňostroje na kraji Zapovězeného lesa.
Párty v nebelvírské věži už ne. Skončila až ve tři ráno, takže to už se prý počítá.
Chlapci si z toho vzali ponaučení a na příští Vánoce zabalili těch bonbónů dvojnásobek.

~ ~ ~

V létě 1978 přišly OVCE. Pro Siriuse bylo už navždy záhadou, jak mohl prolézt. Přeměňování zkazil úplně, když jeho koza nejenže neměla správný počet nohou, ale taky řehtala jako kůň a místo srsti měla jehelníček. Při lektvarech mu kotlík vybouchl už ve třetím kroku a v dějinách všechny odpovědi tipoval. Přesto se mu nějakým prapodivným způsobem podařilo získat přesně ty zkoušky, které chtěl. A to se muselo oslavit.
Sirius oslavy miloval. Hned ze školy se téměř všichni z ročníku přemístili na Příčnou, prokličkovali pár uličkami a na dva (nebo snad tři?) dny se usídlili v hospodě U slepé čarodějky. Nikdo nevěděl, proč se ta putyka tak jmenovala, protože její vedoucí nejenže nebyla slepá, ale ani nebyla nijak vynikající čarodějka. Vlastně jediné, co zvládala dokonale, byla odhazovací kletba. Kdo dělal problémy, ten se většinou proletěl oknem až na druhou stranu uličky.
Když oslavy skončili a všichni odjeli domů, uvědomil si Sirius jednu děsivou věc. Stýská se mu po Bradavicích. Po společenské místnosti a jeho oblíbeném křesle u krbu, po Velké síni a skvělých hostinách, po temných a opuštěných třídách, po Brumbálově ztřeštěných hábitech a, Merlin ho chraň, tohle odmítal vyslovit, po McGonagallové, jejím přísném úsměvu, rázném mávání hůlkou a nekonečné zásobě školních trestů. Siriusovi Blackovi se prostě poprvé v životě po něčem opravdu stýskalo.
Když si to konečně přiznal, začala okamžitě vymýšlet způsoby, jak se alespoň na chvíli vrátit zpět do školy. Jeden nápad byl šílenější než druhý, takže nakonec všechny zavrhl a rozhodl se prostě jen tak zajít na návštěvu.
Letaxoval okamžitě všem kamarádům, ale nikdo se připojit nechtěl. James byl s Lily na výletě ve Francii, Petr někde s rodinou a Remus měl těsně po úplňku, takže se, jak to sám vyjádřil, „odmítal účastnit jakýchkoliv skopičin“. A tak nakonec Sirius zjistil, že se do školy musí vypravit sám. Rozhodl se tedy podstoupit důkladnou přípravu a sehnal dva balíčky citrónových bonbónů pro Brumbála a trochu černého čaje pro McGonagallovou. Byl připraven.

~ ~ ~

Návštěva u profesorky přeměňování proběhla klidně. Sirius měl to štěstí zastihnout ji den před odjezdem na dovolenou (nutno podotknout, že do Norska, jak se totiž její bývalý student dozvěděl, Minerva McGonagallová nesnášela moře a zásadně odmítala nosit plavky. Tento fakt způsobil, že mohl Sirius opět klidně spát.)
Návštěva u profesora Brumbála byla přesným opakem. Kdyby mladík věděl, co ho čeká, nikdy by se do Bradavic nevypravil. Je asi jasné, že když James tenhle příběh vyprávěl, náležitě si následující scénu užíval a postupně ji přikrášloval. V konečné verzi lítaly vzduchem útočné kletby, ředitelna skončila v troskách a Sirius zraněný v péči madam Pomfreyové. Ve skutečnosti se to ale odehrálo trochu klidněji. Sirius byl v takovém šoku, že nejenže neútočil, on dokonce ani nevytáhl hůlku, nic neřekl a skácel se k zemi. Jednoduché Enervate ho okamžitě probralo a odborný lékouzelnický zásah nebyl potřeba. A co že se vlastně stalo? No, odehrálo se to nějak takhle.
Profesorka McGonagallová prozradila Siriusovi heslo, a tak nemusel postávat před chrličem, ale dostal se až nahoru ke dveřím a slušně zaklepal. Dveře se chvíli poté otevřely, Brumbál v zeleném hábitu s obrázky kouzelnických hůlek ho pozdravil a pokynul mu ke křeslu.
„Dobrý den, pane profesore,“ usmál se Sirius a nabízené místo přijal. „Víte, napadlo mě že se stavím. Neruším?“
„Ne, vůbec ne, chlapče, vlastně mi nějaké rozptýlení přijde vhod,“ ujistil ho kouzelník a ukázal na hromadu listin pokrývající celou plochu stolu. „Souhrnná zpráva pro školní radu,“ vysvětloval. „Vlastně je to jen spousta zbytečných faktů o rozpočtu, famfrpálových zápasech, zápisy z výletů do Prasinek, seznam udělených školních trestů-“
„Seznam trestů? Vedete si statistiky?“ přerušil ho bývalý student vesele.
„Být ředitele znamená řešit hromady papírů a mít statistiky o všem. Tresty, ocenění, návštěvy ošetřovny, úrazy z famfrpálu, vypůjčené knihy z knihovny, zničený školní majetek. Ale na to se asi neptáte, ne?“ usmál se Brumbál, v očích malé jiskřičky. „Vyhrál jste, pane Blacku, samozřejmě, že ano. I když musím říci, že pan Potter vám celý rok šlapal na paty.“
„Skvělý! Jo a s tím papírováním, něco jsem vám přinesl, ať vám to jde líp,“ řekl Sirius, zatímco v tašce hledal dva sáčky bonbónů. Položil je na vršek hromady dokumentů a zase se rozvalil na židli.
Brumbál se zarazil. Chvilku pytlíky propaloval pohledem, než zase nasadil svůj běžný úsměv a otočil se k návštěvníkovi: „To je od vás milé. Ale víte, radši si je nechce vy, po těch letech studia si něco sladkého zasloužíte.“
„Ale to je pro vás. Mně to zas tak nechutná, ale vy je taky nabízíte každému, určitě je máte rád.“
„Tak se o ně třeba rozdělte s kamarády,“ zkoušel to ředitel dál. „Jak se vlastně mají?“
„James s Lily i Petr jsou někde na dovolené, takže asi dobře. A Remusovi už jsem jeden pytlík dal.“ Nebyla to pravda, ale Sirius byl odhodlaný přesvědčit Brumbála za každou cenu.
„Tak jim to dáte, až se vrátí.“
„Pane, to je pro vás. Berte to jako laskavost za to, že jste nás nevyrazil už v prváku.“
„Ale to opra-“
„Pane řediteli!“
„Vemte si ty bonbóny, pro Merlina. Já je nechci! Je to ta neodpornější věc pod sluncem!“ zakřičel Albus Brumbál naštvaně. Rozčilením si stoupl a teď se nad Siriusem děsivě tyčil, divoká magie mu rozvířila vlasy a obličej byl plný neskutečné zášti. Po dvou vteřinách se zarazil, klidně se posadil, jako by se nic nestalo a tiše si zamumlal: „Tedy až na kyselé hady, samozřejmě, kyselí hadi jsou skutečně naprosto nesnesitelní.“
Sirius seděl. Vyděšeně sledoval staršího kouzelníka. Několikrát otevřel pusu, ale nevyšla z něj ani hláska. Tohle nemůže být pravda, pomyslel si ještě, než se skácel k zemi.

Probralo ho tiché Enervate. Ležel na zemi a hlava mu třeštila, možná jak se do ní uhodil, když padal. Brumbál stál nad ním a když se Sirius posadil, přešel k oknu.
„Děláte si legraci, že jo, pane? Celé tohle je nějaký blbý vtip.“
„Není.“
V tu chvíli se Siriusovi definitivně zhroutil celý svět.

Lidé potřebují dogmata, obyčejné Neměnné pravdy, základní pravidla vesmíru. Jsou něčím, na co se můžete vždy spolehnout, něčím, co vás nikdy nezklame.
Některá dogmata jsou společná nám všem. Všichni věříme, že když nám něco spadne, bude to padat dolů. Že ve vodě budeme klesat ke dnu. A že když se naučíme plavat, klesat nebudeme. Všichni věříme, že člověk se může poučit ze svých chyb, stejně jako že když je teplo, nesněží.
Některá dogmata jsou naše osobní. Někteří věří v bezpodmínečnou lásku svých rodičů, někteří v boha, někteří zase v přátelství. Někdo věří, že ho jeho kamarád vždy podrží, někdo že ve školních jídelnách neumí udělat dobrou koprovku a někdo, že Albus Brumbál miluje citrónové bonbóny.
Zjistit, že Neměnné pravdy neplatí, to dokáže člověku změnit celý život. V tu chvíli je jedno, jestli jde o naši osobní víru nebo oblíbenou sladkost bývalého ředitele. Bortí se základy, na kterých mnoho let stavíme náš dům názorů a činů, mizí jistoty, na které jsme se spoléhali.
Lidé základy potřebují, aby mohli stavět. A jejich ztrátu vždycky doprovází zmatek. A vlastně je to tak v pořádku.

„Tak proč?“ zeptal se Sirius nechápavě. „Proč tady ty bonbóny celé roky nabízíte úplně každému? Proč jste je nabízel mně, když jsem je celých sedm let zatvrzele odmítal?“
„Potřebuji se jich zbavit! Mám jich tu tisíce.“
„Ehm.. já nevím, jak to říct, ale.. proč je prostě nevyhodíte?“
„Nejde to, je to jak prokletí! Každý rok během července mi jeden z bývalých studentů donese další, já je celý rok všem nutím a co se stane v červenci? Nakráčí sem někdo jiný a zase sem tu hrůzu přitáhne!“
„Já se omlou-“
„Vypadněte!“ zařval na něj ředitel, otevřel dveře a divokou magií ho odhodil až na chodbu.

Sirius byl nešťastný.
Rozhněval Brumbála, milého dědečka který nikdy, nikdy nekřičel. Poštval proti sobě nejsilnějšího kouzelníka v celé Británii.
Sirius byl hodně nešťastný.
Ležel rozpláclý na zemi na zemi a nepříjemně ho píchalo v levém zápěstí.
Sirius byl opravdu hodně nešťastný.
Když kolem procházela profesorka McGonagallová, ani se nesnažila zjistit, jestli je v pořádku, a rozesmála se. Jeho bývalá kolejní ředitelka se mu smála!
Sirius byl velmi, velmi, opravdu velmi nešťastný.
Tenhle den nemohl být šílenější.

~ ~ ~

Milý Náměsíčníku,
nevěřil bys, co se mi dneska stalo. Navštívil jsem Brumbála. A bylo to příšerný!
Pamatuješ ještě, jak jsem říkal, ať se připojíš? Nakonec jsi měl fakt kliku, že jsi nešel, protože já se z toho šoku pořád nemůžu vzpamatovat.
BRUMBÁL NEMÁ RÁD CITRÓNOVÉ BONBÓNY!!! Věřil bys tomu? Přesně ty citrónové bonbóny, které nám celých sedm let neustále s úsměvem nutil, přesně ty, které nutil
každému ze školy. Donesl jsem mu dva balíčky a tak naštvaného jsem ho ještě neviděl. Seřval mě. Chápeš to? Vždycky se tvářil jako milý dědeček, nikdy na nás nekřičel ať jsme provedli cokoliv, dokonce i po té nehodě se Srabusem jenom zvýšil hlas. A dneska mě seřval. Kvůli pár bonbónům.
Nějak nevím, jestli proklínat sebe nebo jeho. Přísahám, že k němu na návštěvu už v životě nepůjdu.
Doufám, že tvůj den byl o něco lepší.
Měj se,
Tichošlápek

Milý Tichošlápku,
vím, že to asi nebudeš číst zrovna rád, ale tom Brumbálově malém problému už pár let vím. Kdysi na to přišla řeč, když jsem spolu něco řešili.
Chápu, že je to těžké, ale zkus se na to podívat taky z jeho strany. Představ si, že by ti třeba někdo každý rok dával hromadu kedluben! Taky by ti to lezlo na mozek. Objektivně vzato je vlastně docela zázrak, že je ředitel stále natolik při smyslech, aby mohl vést celou školu.
Držím ti palce, ať se s tím šokem srovnáš, taky mi to chvíli trvalo.
Náměsíčník

~ ~ ~

Sirius opatrně přešel přes udržovaný trávník u Lupinů a zaklepal na dveře. Uběhlo sotva pár vteřin, než se otevřely a paní Lupinová se na něj zářivě usmála.
„Zdravím, pojď dál. Remus je nahoře. Trefíš tam?“
„Jasně, díky.“
Sirius vydupal do patra a neomylně si to zamířil ke dveřím napravo. Párkrát tu byli s kluky na návštěvě, takže dům svého kamaráda znal docela dobře.
„Remusi!“ zahalekal a zabušil na dveře.
Uvnitř bylo ticho.
„Remusi! Vím, že tam jsi.“
Když se ani podruhé z pokoje nic neozvalo, Sirius jednoduše vešel dovnitř a hned spustil: „Jak jsi mi to mohl neříct? Měl jsi mě alespoň varovat! Viděl jsi někdy Brumbála naštvaného? Rozzuřil se tak, že mě vyhodil na chodbu, a mě z toho ještě pořád bolí záda. A McGonagallka se mi smála!“
„To je mi líto,“ prohlásil Remus, sedící u stolu, se stěží potlačovaným smíchem.
„Děláš si srandu? Právě jsem se dozvěděl, že posledních sedm let mého života byla lež a tobě je to líto?“
„Umírám lítostí,“ přikývl vážně mladík a pak se začal svíjet v obrovském záchvatu smíchu.
Podrážděný Sirius začal hledat něco, čím by mohl kamaráda pořádně praštit. Ale protože ještě nebyl zcela nepříčetný, většinu věcí zavrhl a vylučovací metodou nakonec skončil u obyčejného polštáře. Přiskočil proto k Remusově posteli a zahájil největší polštářovou bitvu dvacátého století.
James dorazil i s Lily o dvacet minut později. Právě se vrátili z dovolené a chtěli kamaráda pozdravit, když ale chlapec uviděl, co se v pokoji odehrává, nezaváhal ani vteřinu a přidal se do bitvy. Lily si jenom povzdechla a sešla dolů, aby přijala pozvání paní Lupinové na čaj.

~ ~ ~

O měsíc později Sirius Black porušil svoji přísahu už nikdy nevkročit do Brumbálovy kanceláře, když se rozhodl připojit k Fénixově řádu.
Dva roky poté se narodil chlapec jménem Harry James Potter.
O rok a čtvrt později byli Lily a James Potterovi zavražděni. James Potter stihl tuhle historku odvyprávět přesně čtyřiašedesátkrát na dvaapadesáti různých večírcích či oslavách.

Komentáře

Obrázek uživatele strigga

Pardon, že drze komentuju před obdarovanou, ale tohle je tak dokonale pobertovská povídka! A ten doběla vytočenej Brumbál! :D A nejlepší je, že ta jeho argumentace je naprosto uvěřitelná. To mi tak zvedlo náladu, díky, je to fakt skvělý :D

Obrázek uživatele Esti Vera

Jé, moc díky, to jsem ráda, že se Ti povídka líbí. Já se právě trochu bála, co z toho bude, protože Pobertovské období normálně nečtu a psala ho poprvé, takže to byl takový krok do neznáma :)

Obrázek uživatele Rebelka

Taky jsem to nevydržela a očetla povídku ještě před obdarovanou. Takhle se to určitě stálo. Je to dokonale pobertovsky šílené s hořkosladkým závěrem. Tleskajík.

Obrázek uživatele Esti Vera

Díky, já si s tímhle nápadem pohrávala už delší dobu, ale teprve Nadílka mě dokopala k tomu s tím něco udělat :)

Obrázek uživatele neviathiel

Jauvajs :)))

Obrázek uživatele Carmen

To je tak skvělý, moc děkuju! A je to naprosto logický. Já ho chápu. Citronový bonbóny jsou velký omyl lidstva.
:)) Nevím, jestli mě víc rozesmál Binns, nebo Brumbál. :D Je to opravdu přesně pobertovské a ten konec mě dojal. Děkuju za krásný dárek! :)

Obrázek uživatele Esti Vera

Milá Carmen, to jsem moc ráda, že se dárek líbí. Citrónové bonbóny jsem taky nikdy nechápala a neměla zrovna v lásce, takže jsem moc ráda, že mě Tvoje přání dokopalo k tomu tuhle povídku napsat :)

Obrázek uživatele Owes

Dokonalá pobertovská povídka. Moc jsi mě pobavila. Máš bezva Siriuse a ten Brumbál! Bože, jako bych ho viděl. A líbila se mi pasáž o potřebě neměnných pravd. ;)

Obrázek uživatele Esti Vera

Děkuji :). A jsem ráda, že se Ti ty neměnné pravdy líbily, já obecně v textech ráda píšu různé úvahové pasáže, ale tohle je přece jenom takové dost dějové, tak alespoň tu jednu jsem si tam propašovala :)

Obrázek uživatele Elrond

To je milé Původ citónových bonbónů mě pobavil. Nikdy dřív mě nenapdlo o tom uvažovat, protože kyselé bonbóny mám rád.

-A A +A