Zlatý světlo a studený stíny (a ranní rosa a vůně mokrý hlíny)
Rozednění.
"Rejsku, kam mě to bereš? Děsně to píchá."
Rejsek si přiložil prst na rty a ještě chvíli Žabáka táhl za ruku porostem bodláků, než najednou poklekl a pokynul Žabákovi, aby ho následoval. Oba tiše seděli v zeleni, kolena zmáčená brzce ranní rosou, a když se Žabák rozkoukal, všiml si konečně barevných ptáčků vysedávajících na bodláčí.
"Snílka je tu včera odpoledne viděla," vysvětlil Rejsek šeptem. "Napadlo mě, že bys je chtěl vidět."
Žabák na Rejska pohlédl, úsměv od ucha k uchu. "Nádhera."
Do tábora se vrátili až o hodinu později, usměvaví, zamlklí, s ranním klidem v duši. Popíchaní od bodláčí.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je milé.
To je milé.
Popíchání od bodláků stálo za
Popíchání od bodláků stálo za to.
Ranni klid v dusi je moc
Ranni klid v dusi je moc krasny.
Opravdu moc hezké.
Opravdu moc hezké.