Kam kráčíte?

Kráčeli sami dva, ramena svěšená, hlasy tlumené.
Ranní slunce zlatilo hradby města, které bylo cílem cest.
Jim teď leželo za zády.
Zvětšující se vzdálenost však nedokázala zmírnit bolest, kterou vlekli na bedrech.
Otázky zůstávaly v kročejích ležet nezodpovězené.
Jedinou, kterou zodpovědět dokázali, jim položil cizí hlas.
A pak už nebylo třeba se ptát.
Hlavy a záda se s přibývajícími mílemi rovnaly, jako by z nich vlídná slova smývala únavu.
I když jejich kroky zrychlily, naděje, kterou považovali za mrtvou, je konečně dohnala.
Cíl přišel příliš brzy - tolik toho ještě chtěli slyšet.
Na konci cesty je trpělivě čekala víra.
Mesiáš žije.