Důvodná pochybnost (kapitoly 21., 22. a epilog)

Obrázek uživatele Julie
Rok: 
2017
Obdarovaný: 
gleti

Kapitola 21 – Zbraň

Soundtrack: R.E.M: Belong

Sirius si byl naprosto jistý, že budou ještě rádi, pokud s nimi Narcissa jen vyrazí dveře, ale kupodivu k tomu nedošlo. Nedalo se ovšem říct, že by je zachránila příbuzenská láska. Spíš Cissina slabost pro blonďáky a taky to, že Siriova spoluúčast na Remově útěku se ještě nestihla propracovat do novin.
„Damien Masters,“ uklonil se Damien, dřív než ho Sirius stačil představit, a políbil jí ruku. „Ze San Franciských Matersů.“
Narcissa překvapeně zamrkala a zachichotala se jako malá.
„Slyšel jsem, že máte nepřekonatelnou knihovnu, a nedal jsem se odbýt. Já vás prostě musel navštívit, slečno Narcisso.“
„Paní,“ zapýřila se.
„Odpusťte,“ usmál se zasněně Damien. „Ale chtěl jsem doufat, že žena vaší krásy by mohla být volná.“
Za normálních okolností by zřejmě i Narcissa okamžitě pochopila, že jen bohapustě žvaní. Jenomže Damien zařadil nejtvrdší mód svádění. Sirius si pořád pamatoval, jaké to bylo, když mu kdysi přesně tímhle tónem a s tímhle výrazem řekl, že má oči jako hvězdy. To Damien uměl. Když chtěl, připadali jste si jako střed světa a ten nejdůležitější člověk ve vesmíru.
„Manžel má jednání ve Walesu,“ zasmála se rošťácky. „Ale z toho, prosím, nic nevyvozujte.“
„To bych si v životě nedovolil,“ zhrozil se. „Vím že se konečky mých prstů budou muset spokojit s pouhým dotekem a s pohlazením kůže jemné jako hedvábí. Tak nádherné a opojně hladké… mluvím samozřejmě o vazbách vašich knih.“
Narcissa zrudla jako vlčí mák a Sirius jí skoro záviděl. Ještě pořád se mu po těchhle kecech trochu stýskalo. Nebo možná spíš po tom, jak se dokázal na člověka dívat, zatímco ty kraviny pronášel. Když se Narcissa otočila, aby je uvedla dovnitř, Damien na něj lišácky mrkl a nechal místo šarmantní masky vystoupit na povrch své pravé já. Sirius si znovu uvědomil, že si ještě pořád může vybrat. Může si zvolit pozici Damienova milence a vykašlat se na všechny vlkodlaky a jejich kmotřence. Vrátit se zpátky ke starému dobrému vztahovému dramatu, ve kterém byl Damien mistr a ve kterém nikomu nehrozila nekonečně dlouhá polosmrt bez duše. Začínal ten neustálý strach z toho, že se vlkodlakovi stane něco hrozného, nenávidět. Zbytek návštěvy prožil v nekonečné smyčce otázky bez racionálního řešení. Navzdory tomu se mu ale v nestřežené chvíli povedlo nacpat do tašky myslánku. Ještě, že Malfoyovi měli snadno přenosnou kovovou verzi.

„Nevěřili byste, jak rád vás vidím.“
Vlkodlak vstal z podlahy a okolo něj se rozvířil prach. Chroptící chýše měla přiléhavé jméno, dřevo skřípalo při každém kroku. Sirius ho taky rád viděl. Zdaleka nejvíc proto, že když odsud s Damienem odcházeli, Remus se ještě pořád klepal jako osika. Po tom, co se stalo v Londýně, ho potřeboval mít na očích.
„Pořád tady z toho na mě jde strach,“ otřásl se Pettigrew. „Čím víc lidí tu bude, tím líp.“
„Na mě jde strach z místních výchovných metod,“ poznamenal Damien.
„Brumbál,“ pokrčil Sirius rameny, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. Což popravdě vysvětlovalo.
„Spíš mi řekněte, že to máte,“ obrátil oči v sloup Remus a Sirius si s hrůzou uvědomil, že stačilo tohle jedno blbé gesto, aby se mu začaly samovolně zvedat koutky. Damienův šarm a lichotky byly fajn, ale nikdy z nich na něj nesedal úsměv protékající až do konečků prstů na nohou.
„Tak máte?“ zeptal se netrpělivě Peter.
„Máme,“ ujistil ho Damien. „Jak myslánku, tak vzpomínku. A popravdě řečeno i číslo krbu dvou osob z banky a Siriovy sestřenky.“
„V bance už nepracují skřeti?“ vykulil oči Pettigrew.
„Co má být na této otázce relevantní?“ zvedl obočí Damien a Pettigrew vzápětí zrudl stejně jako ta Narcissa.
„Máme všechno a tohle navíc,“ hodil Sirius Removým směrem krabičku s čajem.
Vlkodlak se rozzářil a téměř současně mávl hůlkou. Voda v kotlíku postaveném na podlaze začala vřít a o několik minut později už mohli všichni čtyři s šálkem (respektive se dvěma otlučenými hrnky, které si mezi sebou předávali) čaje přihlížet tomu, jak do myslánky teče stříbřitá tekutina.
„Jsi si jistý, že ji chceš vidět?“ zadíval se Remus na Pettigrewa. „Můžeme si vzpomínku prohlédnout a pak ti řekneme.“
Pettigrew najednou vypadal ještě o hlavu menší. Klepaly se mu ruce a místo, aby se díval na Rema, který na něj mluvil a byl jeho kamarád, sledoval Siria.
„Já nevím,“ pípl, „nevím, co mě tam čeká. Mohl bych… já vím, že je to hloupé, ale jsi mu podobný a já…“
Natáhl k Siriovi ruku. Nedalo se dělat nic jiného, než ji stisknout. Sirius nehodlal riskovat, že Regulus vstane z hrobu a znova vytrhá štětiny z jeho oblíbeného koštěte.
Remus vzal Petera za druhou ruku.
„Atak jo, půjdeme společně,“ usmál se povzbudivě. „Ať se tam děje, co se děje, jsme s tebou,“ dodal protože mozkomoři s ním očividně otřásli dost na to, aby se dopouštěl stále nových patetických prohlášení.

Propadli se do stísněné místnosti, kterou jen zpola osvětlovalo malé okénko vysoko u stropu. Bylo tu šero samo od sebe a vzpomínka barvy ještě ztlumila, i tak ale Removi okamžitě došlo, kde jsou. Tohle by jeden z úkrytů Fénixova řádu. Sám se tam několikrát schoval. Sklep anonymní kancelářské budovy v docích. Už před lety ji určili k demolici, ale majiteli pozemku se pořád nějak nedařilo vyřídit všechno papírování. Byla to příšerná sterilní díra se zelenými stěnami a podlahou ze smradlavého lina, kde by rozhodně nikdy nikdo nehledal čaroděje.
Brumbál seděl za stolem a pozoroval Petera pohledem, ve kterém se mísily výčitky a laskavost. I v monochromatických barvách vzpomínky dokázal mít pichlavé oči.
„Petere, pokud chceš odmítnout, věřím, že všichni pochopí. Všichni už dávno víme, co je to strach.“
„Já nemám…,“ vzpomínkový Peter polkl. „Mám strach. Víš, co po mně chceš? Regulus se s těmi lidmi znal a oni ho respektovali. I tak se jich bál. Co mám dělat já? Vážně si myslíš, že mi jen tak uvěří?“
„Doufám v to. Oni nejsou jako my. Muži, kteří zabíjí slabé a bezbranné jen tak ze zábavy, nevěří na čest, na přátelství, na lásku… Pro ně bude pochopitelné, že někdo přeběhl k nim. Zejména po té, co dotyčnému bude důrazně naznačeno, jaké jsou další možnosti. Já samozřejmě vím, že správný student z nebelvírské koleje by se raději nechal zabít, než aby zradil své přátele. To ale není věc, kterou by smrtijedi dokázali pochopit. Není to věc, která by je vůbec napadla.“
Současnému Peterovi se zachvěla ruka. Měl pochybnosti. Remus ho chápal. On sám by za přátele dokázal umřít. Ale možná jen proto, že zažil věci, kterých se bál podstatně víc než smrti.
„Mám předstírat, že jsem zradil,“ řekla vzpomínka na Petera.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Chci po tobě, abys zradil doopravdy. Musíš nějak dosáhnout toho, aby Potterovi určili strážcem tajemství právě tebe. A potom musíš jejich skrýš prozradit Voldemortovi.“
„Ale já nemůžu… Tím je…“
„Musíš,“ zarazil ho Brumbál. „Petere, prosím, věř mi, že mám jistý plán. Bohužel ti ho pro dobro věci nesmím prozradit. Mohu říct jen jedno - připravil jsem si zbraň. Existuje magie mocnější než cokoli, co Voldemort vůbec zná. Jde jen o to, aby se v pravou chvíli ocitl na tom pravém místě.“
„Ale já… oni mi věří. James mi věří, když…“
„James by na tvém místě udělal, co je třeba.“
Současný Peter stiskl Removu ruku tak silně, až to bolelo.
„Ale co když…“
„Petere, riziko, které podstupuješ, je relativně malé ve srovnání s tím, co obětovali jiní. Nebudu tak krutý, abych zmínil jméno, o kterém vím, že by tě zlomilo. Ale zeptám se, skutečně nejsi ochotný podstoupit ani tu trochu rizika?“
Peter (oba Peterové) sklonil hlavu.
„Slíbíš mi, že se jim nic nestane?“ zeptal se tichounce Brumbála.
„Ne,“ zavrtěl starý čaroděj hlavou. „Udělám proto, co budu moci, ale zcela jistý si být nemůžu. Žijeme v nebezpečné době, Petere. Ovšem můžu ti slíbit, že je to naše nejlepší šance, jak Voldemorta zničit. Ještě před chvílí jsi mi tvrdil, že to přesně to, co chceš.“

Vzpomínka skončila a oni se objevili zpět na zaprášené podlaze Chroptící chýše.
„Souhlasil jsem, já vím, že jo,“ vydechl Peter. Po tváři mu tekly slzy.
„Zkurvenej manipulativní hajzl,“ ulevil si Sirius.
Remus měl v hlavě obrovské, nepostižitelné prázdno. Objal Petera.
„Já vůbec nechápu, co se tam stalo,“ řekl.
Brumbál byl lotr, ale proč by se snažil takhle okatě zbavit Jamese a jeho rodiny?
„Mně to přijde docela jasné,“ prohlásil Masters a jediným pohybem ruky odčaroval prach z podlahy, aby se mohl posadit. „Ten váš Voldemort byl prostě na Brumbála až moc silné kafe. Černokněžnický ekvivalent toho, co vždycky pila Ifi. Byl schopnější, chytřejší a možná hrálo roli i to, že byl mladší. Brumbál potřeboval dokonalou zbraň. Něco, co by dokázalo pohnout horami, vysušit moře a tak nějak obecně páchat zázraky.“
Dramaticky usrkl trochu čaje.
„Ale nic takového já neumím,“ vyjekl zoufale Peter.
„Ale jistě že ne, zlatíčko. Tys byl jen… řekněme pružina v pasti. Všichni jsme to slyšeli, připravil si zbraň. Magii silnější než cokoli, co Voldemort zná. Takové prohlášení je samozřejmě nadnesené, patetické a především absolutně chybné z hlediska jakékoli magické teorie, protože…“
„Damiene,“ vyštěkl Sirius, „k věci, sakra!“
Blonďák si prohrábl vlasy.
„My přece o takové zbrani víme,“ řekl tiše. „Pořád existuje. Brumbál si ji schoval. Jeho si schoval.“
„Do hajzlu!“ Removi došlo, kam míří. „Do hajzlu, do hajzlu, do…“
Zasekl se na jediné nadávce, protože na tohle žádné slovo nestačilo.
„Já ničemu nerozumím,“ pípl Peter a otřel si nos do rukávu.
„Harry,“ ozval se Sirius. „Magie rodinných konstelací.“
„Přesně tak,“ navázal Masters. „I vy s tím vaším pochybným středoškolským vzděláním jste pochopili, že za tím nejspíš bude magie rodinných konstelací. Magie krve, magie oběti, magie, ve které je oběť vlastního života nejvyšší existující hodnotou. Je víc než pravděpodobné, že jeden z rodičů se za Harryho obětoval. Brumbál si to možná i nějak pojistil. A nesobecká oběť projede černou magií jak nůž máslem.“
„Ale to by znamenalo, že Brumbál věděl, že James a Lily umřou,“ zavzlykal Peter.
„Ne,“ odtušil ledově Remus. „To by znamenalo, že Brumbál chtěl, aby umřeli. A taky to znamená, že Harryho v týhle zkurvený zemi nenechám už ani den.“

Kapitola 22 - Spálit zemi

Soundtrack: Sonny Rhodes: Firefly – Ballad Of Serenity

Intelektuálně Remus chápal, že Chroptící chýše představuje ideální úkryt. Dokonce o ní tehdy (zdálo se to tak dávno) po propuštění z Azkabanu i krátce uvažoval. Jenomže i při samotném pomyšlení na tu zatracenou barabiznu se mu sevřel žaludek a on div nezačal zvracet vzpomínky.
Teď tu trávil celé dny. Zavřený ve společnosti Petera, který se pořád dokola omlouval za to, že se opovážil věřit statečnému, moudrému, šlechetnému, laskavému a neomylnému vůdci Fénixova řádu.
Sirius a Damien vyrazili sehnat Moodyho a zjistit, co se stalo s Harrym. Removi pomalu ale jistě začínaly téct nervy.
„Zmlkni, Péťo,“ utrhl se na něj.
Napůl čekal, že začne nabírat. Ve škole by to udělal a Remus by si vzápětí začal připadat příšerně provinile. Teď by to nejspíš bylo ještě horší. Moc dobře si uvědomoval, že za půlku vzteku může žárlivost.
Jenomže jeho kamarád už byl dospělý. Kulatější a s počínajícími kouty.
„Když já vůbec nevím, co mám dělat,“ svěsil Peter hlavu a trochu zakašlal. Všichni kašlali, bylo tu strašně moc prachu. „Já vím, že nejsem zrádcovskej hajzl a věř mi, že je strašně fajn to vědět, ale když ono to není dost. Já to pořád udělal. Pořád za to můžu. Mohl jsem být lepší. Chytřejší nebo zbabělejší. Já nevím. Nemuselo se to stát.“
Remus se na něj díval a chápal každé slovo.
„Poslal jsi mi vzkaz, myslím tehdy. Pochyboval jsi. Chtěl ses poradit.“
„Očividně to nepomohlo.“
„Ignoroval jsem tě. Myslel jsem, že mi nevěříte. Protože jsem vlkodlak. Měl jsem vztek. Neodpověděl jsem ti a druhý den se to stalo. Takže moje vina je to taky.“
Peter ho probodl pohledem.
„Neblbni. Nevíš, co by se stalo.“
„Což ty taky nevíš.“
„Třeba je někde svět, kde se nic z toho nestalo. Kde všichni měli rozum a tak.“
„Jo, jmenuje se Amerika a Harry tam bude vyrůstat.“
Peter se široce usmál.
„Postaráš se o něj, že jo?“
Remus přikývl.
„Tak jo. A já budu v pořádku,“ řekl Péťa. „Ono to nějak půjde. Když už teď vím, co přesně se stalo a tak.“
Kousek od Chroptící chýše, nahoře ve své věži, Sybila Trelawneyová ztuhla a před jejíma očima se začala ovíjet budoucnost. Tohle byl ten příjemnější z druhů transu. Tišší a chutnající po sherry. Nikdy při něm nemluvila, takže nikdo nevěděl, co vlastně vidí.
Viděla, jak Peter leží na hliněné podlaze venkovské stodoly. Třásl se a obličej měl zalitý potem. Z ucha mu vytékal pramínek krve. Vedle něj klečel Alastor Moody.
„Zničili jsme ho, to byl čtvrtý,“ řekl Moody a ukázal Peterovi prsten, ve kterém byl zasazen prasklý kámen. Pak mluvil dál. Ale to už Sybila přestala poslouchat, protože dokázala respektovat cizí soukromí.

„Co že jsi udělal?“
Removi se sevřely pěsti a měl sto chutí praštit přímo do zdi. Navzdory tomu, že si pořád pamatoval, že jsou výrazně tvrdší než vypadají.
„Jsou to jeho opatrovníci.“
Taky by si mohl bouchnout do Moodyho.
Židle zaskřípala, jak se bystrozor zkusil odsunout a Remus ucítil na rameni Siriovu ruku.
Ano, jistě. Věděl, že Pošuka potřebují a že bez něj pravděpodobně nemají šanci. A dokonce byl i ochotný uznat, že se starý bystrozor zachoval rozumně. Než jim prozradil, kde Harry je, nechal si předložit všechny důkazy a pak se několik hodin vrtal v každém detailu Mastersovy teorie. Remus jeho opatrnost oceňoval a na jeho místě by udělal to samé. Ale, sakra, nikdy by nestrčil Harryho zpátky k Dursleyovým.
„Moody,“ řekl Sirius rozvážně a ještě jednou stiskl Removo rameno, „v tuhle chvíli potřebujeme vědět jednu věc, věříte nám? Necháte nás Harryho odvést?“
Bystrozor svraštil čelo. Remus ho téměř chápal. Kdysi dávno si také myslel, že Brumbál je mocný kouzelník, který vždy svědomitě stojí na straně dobra.
„Chtěl z něj udělat zbraň, Alastore,“ řekl potichu. „Zabil Jamese a Lily jen, aby měl zbraň proti Voldemortovi.“
Na okamžik si Remus představil, že by byl Brumbál stále naživu. Jak by se asi začal ospravedlňovat. Jak by vysvětloval, že Voldemort byl čiročiré a temné zlo, které musí být zastaveno za jakoukoli cenu. Díval se Moodymu přímo do tváře a doufal, že neřekne to samé.
„Nechám vás ho odvíst,“ řekl konečně Pošuk. „Umetu vám cestičku. Postarám se, abyste se všichni dostali z Anglie. Pro všechny případy nechci vědět, kam pojedete, ale mám jednu podmínku.“
„A to?“
„Ten krám. Ten zatracenej medailón, co kvůli němu zařval mladej Black. Nevím, co je to zač, ale nemělo by to existovat. A vsadím se, že ten přemoudřelej blonďák ví, jak to zlikvidovat. Nechci to ve svým rajónu. Nechci ani, aby to někdo strčil do sklepa na Oddělení záhad. Takovej bazmek se pohřbít nenechá. Zbavte mě toho jednou pro vždy a já vás nechám odejít i s Harrym.“
„Sirie?“ otočil se Remus a doufal, že mu v hlase není slyšet strach.
Sirius se ale jen ušklíbl.
„Milerád,“ řekl.

Grimmauldovo náměstí se utápělo ve tmě. Bylo tak pozdě, že dokonce i v Londýně bylo ticho. Číslo dvanáct se jako vždy skrývalo před očima obyčejných smrtelníků. Bystrozoři dům zběžně prohledali a vzápětí urychleně opustili. Sídlo plné prastaré a černé magie, ke kterému v dané chvíli držel klíče pološílený portrét mrtvé ženy, bylo moc i na elitní kouzelnickou jednotku.
Trvalo to několik dní, ale Damien konečně poslal sovu. Ve vzkazu se psalo, že už ví, s čím mají tu čest.
„Taky mohl přijít za námi,“ ušklíbl se Remus.
Blonďák se objevil na schodech. Podzim se už začínal hlásit a za čarodějem vlál dlouhý kožený plášť.
Sirius neodpověděl. Mrzelo ho, že Remus žárlí. Ale v tuhle chvíli to nebylo relevantní. Stejně jako Damienovy sklony k teatrálnosti a skutečnost, že vzduch se ani nepohnul a za efektním vlněním pláště nemohlo být nic jiného než magie.
„Myslím, že vím, co to je,“ řekl Damien nezvykle vážně. „A miluju tě, Hvězdičko. Měl bys to vědět pro případ, že se tu něco podělá.“
Políbil Siria na tvář a pokračoval: „Je to viteál, předmět obsahující kus duše. Hnusně černá magie. Špinavá. Na to, abys ho vytvořil, musíš být zatraceně dobrej kouzelník a navrch ještě vrah, protože nic než vražda duši nerozštěpí. Ten, kdo si ho udělá, riskuje vlastní duševní zdraví a lidskost obecně. Má to ale i svoje výhody. Dokud viteál existuje, nemůže jeho tvůrce doopravdy umřít.“
„Takže Brumbál měl nakonec pravdu,“ povzdechl si Sirius. „Ten šašek se vážně může vrátit.“
„Jen další důvod, proč odsud dostat Harryho,“ zaťal zuby Remus. „Je první po kom půjde.“
„Budu si muset promluvit s tím vaším Moodym. Snažil jsem se změřit procento duše v medailónu a zdá se mi, že to není polovina. Čímž chci říct, že ten váš Voldemort měl nejspíš viteálů víc.“
„Dá se nějak zjistit kolik?“ zpozorněl Peter.
„Pojďme se soustředit na to, jak se zbavit tohohle,“ zarazil ho Sirius. Svědily ho ruce. Potřeboval, aby ta věc co nejdřív zmizela z povrchu zemského.
Damien pokrčil rameny a zvedl si límec kabátu.
„Baziliščí jed, pokud ho zvládneš sehnat. Některé magické zbraně. Pokud bychom někde poblíž našli sopku, nejspíš by si s ním poradila. A samozřejmě zložár, pokud chceš být vážně dramatický.“
Sirius se zadíval na dům, kde vyrůstal. Na dům, kde vyrůstal Regulus. Na dům, kde ho otec učil, že slabí, bezbranní, hloupí nebo prostě jen ti, co měli smůlu, jsou tu leda tak proto, aby se po jejich hlavách lezlo výš. Na dům, kde mu matka vtloukala do hlavy, že čistá krev má větší cenu než statečnost, vzdělání, přátelství nebo inteligence. Kdyby tam zůstal, možná by si taky myslel, že vítězství ve velké slavné válce mezi černou a bílou stojí za jakoukoli cenu. Ani nevěděl, na které straně by stál. Představil si Siria Blacka, který zvedá hůlku a vysloví smrtící kletbu. Zelený záblesk zasáhne Bellatrix, Lucia, samotného Voldemorta, Severuse, Brumbála, Andromedu, Rema… Představil si sám sebe, jak říká Harrymu, že musí jít a zabít Pána zla. Představil si, jak on sám zabíjí Harryho.
Najednou jistojistě věděl, že neexistuje žádný možný svět, ve kterém by z tohohle zatracenýho černýho šlechtitelskýho cirkusu neodešel.
„Já byl vždycky drama queen,“ řekl pomalu. „Pojďme ten barák vypálit do základů.“

Bylo zvláštní vstoupit tam naposled. Jisté charakteristiky domova to pořád mělo. Dokonce se různě po domě skrývalo i pár hezkých vzpomínek. Skříň s famfrpálovými potřebami. Divadlo s loutkami, pro které kdysi matka ušila kostýmy. Jídelna, kde se občas i smáli, knihovna s křeslem, kde vždycky sedával otec a někdy Siriovi s Regulem vyprávěl příběhy o Salazaru Zmijozelovi. Sirius se rozhodl a najednou chtěl rozhodnutí odvolat. Nejspíš by i mohl. Něco by vymysleli.
„Nemůžeme tu Kráturu nechat,“ ozval se Peter.
„Promluvíš s ním? Tebe možná poslechne.“
Peter jen kývl. Sirius se zastyděl, že si na skřítka nevzpomněl hned. Možná neměl tušení, co s ním budou dělat, ale to neznamenalo, že by ho chtěl nechat upéct.
Naházel do batohu několik věcí, které stály za záchranu. Regulův deník, pár knížek, poslední zbývající lahev otcovy whisky…
„Neeee, nemůžu opustit svou paní!“
Peter Kráturu očividně našel a uplakaný jekot Siriovi připomněl poslední věc, kterou bylo třeba udělat. Poslední osobu.
Sešel do haly a rozhrnul závěsy.
Probodla ho pohledem.
„Okamžitě se přiznej. Tenhle výraz znám!“
Potlačil touhu začít tvrdit, že on rozhodně nic, že za všechno může Regulus. Dokonce by to vlastně i byla pravda.
„Chystám se podpálit dům, matko. Vždycky jsi říkala, že to jednou udělám,“ dodal se smutným úsměvem, který se odrazil i v její tváři.
„Abys zničil tu věc,“ odtušila.
„Ano. Ale ty tu nemusíš zůstat. Jasně, permanentní ulpění, ale můžeme přinést plátno a ty se přestěhuješ.“
„Neříkej jasně, Sirie, zní to plebejsky.“
„Matko!“
„Nehodlám se dívat, jak se můj syn peleší s vlkodlakem,“ odsekla.
„A kdybych se pelešil s Damienem?“
„Ale prosím tě… Myslíš, že nevidím vlastnímu synovi až do žaludku? Vždycky jsi měl slabost pro špinavé, nechutné křížence. Jen si odjeď do té své Ameriky a dál tam dělej rodině ostudu.“
„Matko já…“
„Nech mě alespoň v klidu umřít, když už jsi mě nenechal v klidu žít,“ zaječela.
„Už jsi mrtvá,“ zaječel zpátky.
„Tím spíš.“
„Jak chceš,“ procedil mezi zuby a otočil se. Tady nebylo co zachraňovat.
„Sirie!“
Nehodlal jí věnovat pozornost.
„Sirie, prosím,“ jekot změkl.
„Co chceš?“
„Ta věc, co nosíš… ta odporná, ostudná, mudlovská…, zatvářila se jako by měla kousnout do citrónu, „bunda. Slib mi, že už si ji nikdy nevezmeš na sebe. Kouká ti půlka zad, ještě si uženeš zánět ledvin.“

Zložár je těžké kontrolovat, ale zkušený kouzelník to dokáže. Pro pět zkušených kouzelníků to byla hračka. Plameny olizovaly oblohu. Braly na sebe podobu fantastických nestvůr a Sirius měl chuť začít se při pohledu na ně hystericky smát. Většina se podobala hadům. Bylo to docela stylové. Damien, Remus a Moody je krotili hůlkami. Sirius a Peter ale udělali několik kroků kupředu. Oni dva se potřebovali rozloučit.
Oheň pálil do tváře.
Peter jen stál a něco šeptal plamenům. Slovům nebylo rozumět. Neměla rytmus, což možná byla škoda, protože Regulus měl pro poezii slabost. Ale zas na druhou stranu, Sirius očividně netušil, pro co všechno má jeho bratr slabost.
„Omlouvám se,“ řekl ohni. „Asi jsem tě měl znát líp.“
Peter se otočil a pokrčil rameny.
Sirius se zadíval přímo do své minulosti. Rozpadala se na prach. Přestávala mít moc.
„Fakt se omlouvám,“ zopakoval.
Další slova ho nenapadala. Sundal si svou oblíbenou koženou bundu a hodil ji do plamenů. Vážně byla moc krátká.
Zhluboka se nadechl. Ve vzduchu byl cítit popel a začátek podzimu. Touhle dobou bývaly v San Francisku nádherné západy slunce.
Otočil se a usmál se na ty dva, mezi kterými se nemusel rozhodovat, protože pro jednou měla matka pravdu.
„Myslím, že je čas jet domů,“ řekl.

Epilog

Soundtrack: Scott McKenzie: San Francisco

Byla to párty a konala se na střeše, protože se všichni shodli, že střecha s luxusním výhledem na Pacifik je tím nejlepším možným místem na párty. Samozřejmě s výjimkou temného viktoriánského obýváku. Byl to taky pohřeb, přestože neměli rakev a nebožku (přesně tak, jak chtěla) spálili ještě v Anglii. A byly to vlastně i narozeniny, protože malá Ifigenie se Mirandě s Ianem narodila jen tři týdny po smrti té velké.
Konalo se to každý rok a všichni (s výjimkou dětí do deseti let) museli mít vysoké podpatky, protože Ifi se kdysi obtěžovala zajít za právníkem a přesně tohle nechat napsat do své závěti.
Sirius se posadil na okraj střechy, spustil nohy do prostoru a dovolil si svou každoroční chvíli stesku. Slunce zapadalo do oceánu a nad obzor se poskládaly pruhy barev. Líbilo se mu vědomí, že vší té vody je zatraceně moc a že za ní je ještě zatraceně moc země a pak další voda a pak teprve Anglie. Přál si, aby tu byla Ifi a aby jí to mohl říct. I když věděl, že tu někde je Remus a že zrovna on by to taky pochopil.
„Sirie, ať mi ty holky dají pokoj,“ přicupital Harry. Letos už podruhé mohl obout podpatky. Nicméně nevypadalo to, že se na nich naučí chodit.
„Sedni,“ usmál se Sirius. „A povídej, co ti ty dvě zase provedly?“
„Chtějí si hrát na piráty!“
Harry se posadil a Sirius mu dal ruku kolem ramen. Čistě pro případ, že by se chlapec rozhodl padat. Dole byly rozkvetlé zahrady. Polovina dam a nejmíň tři pánové tu měli ve vlasech zapletené květiny.
„A na tom je něco špatného?“
„Já jsem to… tento… hendikepovanej,“ Harry prudce zakomíhal nohou do prostoru a zelená lodička se poroučela do hlubin. Červená vydržela.
„Koukám, že nebelvírské barvy nepadají,“ ozvalo se za nimi. „Zatracený krámy, vůbec se v tom nedá chodit.“
Remus se posadil k nim a okamžitě si sundal střízlivé nizoučké sandály, které jen tak tak dosahovaly požadovaných čtyř centimetrů.
Sirius mávl hůlkou a nebohá zmijozelská bota se vrátila z výletu mezi jasmínové keře. Zachytila se v ní větvička se dvěma květy.
„A Bellatrix říká, že bych měl předstírat, že mám dřevěnou nohu,“ postěžoval si Harry.
Damien usoudil, že Bellatrix je moc hezké jméno pro holčičku a že to, jak tím Siria naštve, je už jen příjemný bonus.
„Myslíš, že bychom ti měli pořídit papouška?“ zeptal se Sirius a pokusil se zastrčit jasmínovou větvičku Removi za ucho.
„Myslím, že neměli,“ ozval se okamžitě Remus a jasmín odletěl tam, odkud přišel.
Východní obloha začínala mít inkoustově modrou barvu a v kterýkoli jiný den by už byl čas, aby Harry šel spát.
„Já nechci papouška,“ ozval se Harry.
„A co bys chtěl?“
Harry se zadíval na moře. Kousek odsud bylo molo, ze kterého na jaře vyráželi pozorovat velryby. Viděli keporkaka vyskočit s otočkou nad hladinu. Dva keporkaky! Dole v přístavu taky byla cukrárna, kde měli patnáct druhů zmrzliny. A hospoda se slušným pivem, které chutnalo i vlkodlakovi.
„Já vlastně nevím,“ zamyslel se Harry. „Asi nic.“
Ve vzduchu se komíhaly tři nohy obuté v lodičkách a tři bosé.
Každý z nich si něco přál. Sirius chtěl zpátky Ifi. Remus doufal, že se teď už Peter konečně vykašle na hon za viteály, protože ten čtvrtý ho málem zabil. Harry ve skutečnosti chtěl papouška, ale po zkušenostech s morčetem i on chápal, že Krátura domácí mazlíčci nejdou dohromady.
V tuhle chvíli ale stačilo, že tu sedí, cítí sůl ve vzduchu a sledují západ slunce. Za chvíli se možná zvednou a dají si whisky, pivo a kus dortu. Nebo je taky ještě před tím najdou Ifi s Bellou a vypukne peklo.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

jupí! já se teda přiznávám, že se do toho pustím až teď, když je dopsáno
a gratuluju, žes to do vypuknutí DMD stihla :)

Obrázek uživatele Julie

Popravdě já tě dost chápu. Taky nerada čtu nedopsaný věci.
Doufám, že se ti bude líbit. Kdybych ten konec tolik nehnala, bylo by to zřejmě lepší. Jsou tam minimálně dvě dějové díry (o kterých vím) a nepočítaně chyb a překlepů:-(

Obrázek uživatele Aveva

Ǎáá, šťastný konec :o)
Tak teď si to ještě stáhnu do čtečky a přečtu si to v kuse :o)

Obrázek uživatele Julie

A najdeš ty díry:-) Nicméně máš tam San Francisco a západ slunce. A bonusový velryby.

Obrázek uživatele Aveva

A Siria v lodičkách :o)

Obrázek uživatele Julie

Všechny v lodičkách! Nicméně, co poslední kapitola? Jde to? Funguje to alespoň trošku? Mé pyromanské já bylo spokojené, ale to nemusí být obecně platné.

Obrázek uživatele Aveva

Já si to budu muset přečíst v celku, ale myslím, že funguje.
Líbí se mi závěrečná scéna paní Blackové, to s tou bundou je ták dojemné :o)
A taky se mi líbí, že viteály likviduje Petr (kdybys mu v rámci DMD chtěla napsat nějaký šťastný konec, tak se nebudu zlobit ;o)
A myslím, že mám taky trochu pyromanské já, páč se mi ten zložár taky líbil.

Obrázek uživatele Remi

Awwww... To je ták úžasný! :)
Už dávno mi bylo tak nějak jasný, že kam se hrabe Harry, když tu můžou být Sirius a Remus; ale toto je ještě něco mnohom lepšího.
Drama queen. Geniální. :)
Jsem tak ráda, že to má happy end.
Asi si to dám s hudbou a od začátku. Tohle číst, to je blaho...

Obrázek uživatele Julie

Já moc děkuju:-) Náhodou Harry je taky docela fajn, ale tady byl prostě moc malej.
Já budu muset někde udělat na hudbu playlist.
Vážně jsem moc ráda, že se ti to líbilo:-)

Obrázek uživatele Aries

Přiznávám se, že jsem v happyend vůbec nedoufala, a že kdyby Brumbál nebyl už mrtvej, tak za sebe neručím (kór když jeden neví, jestli to náhodou fakt nebyl kánon).
Moc se ti to povedlo.

Obrázek uživatele Aveva

Víš, že je zajímavý, že já jsem vážně nic jiného než happyend nečekala? A nemá to nic společného s tím, čím vším jsem Julii průběžně vyhrožovala, jestli to happyend mít nebude ;o)
(A podle mě to kánon je, Brumbál je prostě úchyl!)

Obrázek uživatele Julie

Ti nechci kazit radost, ale happyend to mělo od samýho začátku, tvé výhrůžky by mnou nepohnuly:-) I když uznávám, že byla varianta, kdy se Remus k odchodu z Anglie nerozhodl dobrovolně.

Obrázek uživatele Julie

Děkuju:-) Já popravdě o variantě, že by byl naživu vůbec neuvažovala (dokud to v komentářích někdo nevytáhl). A tak nějak jsem sama sebe přesvědčila, že to kánon vážně je. I když teda v tomhle případě, fakt chudák Peter.

Obrázek uživatele Aries

To teda jo

-A A +A