Čtvrté povzbudivé povídání: Čím vás psaní obohacuje?

Obrázek uživatele sos

Nikdy není povzbuzení třeba více, než těsně před finišem. Cílová páska už je na dohled, teď je ovšem potřeba sebrat všechny síly a dopsat to k ní! Tak si pojďme říct, proč to vlastně děláme, ať už v dubnu, nebo po zbytek roku! Povzbuďme se a inspirujme se navzájem odpovědí na otázku: Čím vás psaní obohacuje?
KattyV, Rye, Toře a Vilmě Kadlečkové počtvrté děkujeme za zahajovací odpovědi, které najdete níže.

KattyV
Líbí se mi jeden citát, který jsem kdesi četla: Jen dvě bytosti mají absolutní moc nad lidmi – Bůh a spisovatel. Jaká škoda, že mé postavy to neví a občas si dělají, co chtějí. Ale nevadí, stejně mě to s nimi baví. Psaní je prostě pro mě obrovské dobrodružství a báječná hra na co by kdyby. A vzhledem k tomu, že nepíšu zas tak dlouho, pořád ještě zírám s nevěřícným úžasem a radostným vzrušením, když se mé psaní někomu líbí.

Rya
Nejvíc nejspíš tím napětím. Znám lidi, co mají příběh vymyšlený od začátku až do konce, dokonce i osnovy mají! No, já mám větu. Někdy první, někdy poslední, občas odněkud z prostředka (tu a tam ta věta ani není v poslední verzi). Ve větě je zpravidla nějaká postava (když ne v první, tak hned v té další). Potká jinou postavu něco si řeknou, začnou něco dělat a já to zapisuji. Je to podobně napínavé jako čtení, dokonce o trochu víc, protože si nemůžu nalistovat konec a podívat se, jak příběh dopadne.

Tora
Psaní je skvělá hra. Samo o sobě je bohatstvím. Autor je vládcem, neomezeným pánem, ale i otrokem svého textu. Je ohromné vymýšlet příběhy, posouvat děj, rozmýšlet, jakou cestou hrdinu poslat. Někdy mám jasno, jindy se příběh vyvíjí postupně, postavy se vzpírají a chtějí si své historky prožít po svém. Uspokojivě dokončit příběh je úžasný zážitek.
Nicméně hlavní, o co mě psaní obohatilo, jsou přátelé a ostatní lidi, které bych jinak nepoznala. Za to jsem psaní nesmírně vděčná. Cesta k němu byla klikatá, trvala dlouho, ale jsem ráda, že jsem na ni kdysi vstoupila. Vydat se po ní stálo za to.

Vilma Kadlečková
Když se člověk skutečně dostane do toho správného "proudu" tvoření a scéna mu v hlavě ožije, je to úžasný zážitek. Propadnu se do světa knihy, hrdiny vnímám těsně vedle sebe, dívám se do nich a na ně a skrz ně, cítím jejich emoce a jejich dech. Jsem dokonale "jinde" a v jistém smyslu slova doopravdy "naživu". Nic kromě toho neexistuje. A co je nejlepší – můžu to celé ovlivňovat; formuje se mi to pod rukama, přetváří se to, zpřesňuje. Jak vybírám slova a zkouším různé jejich kombinace a rytmus, obrazy se vynořují z mlhy a dostávají ostré obrysy. Občas se to celé zhoupne jako mollový akord – až mi zatrne, protože tam najednou probleskne nějaký obrat nebo asociace nebo logický posun významu, který jsem původně neplánovala a který by mě "vědomě" jaktěživ nenapadl; čili to zkrátka zaznamenám, když už mám tu klávesnici po ruce. Je to úžasný, závratný akt stvoření. Prostě jízda! Tedy... abych to uvedla na pravou míru: tyhle okamžiky tvoří tak pět procent z doby, kterou nad knihou strávím. Zbytek času se s tím zkrátka hmoždím a nadávám a kombinuju a pochybuju a rvu si vlasy, piju kafe a zoufale úpím, že tu věc jaktěživa nedokážu splácat dohromady a je to celý na pytel a nedává to smysl a lepší by bylo jít se rovnou oběsit. Ale kvůli nim to stojí za to.

Komentáře

Obrázek uživatele ReiNatus

Mně psaní pomáhá dostat se jinam, když je moje realita příliš ošklivá nebo nudná (to častěji). Prostě když potřebuju něco přibarvit, nebo když potřebuju aby něco bylo jinak (po mém, hehe). Mimo to si taky občas chci dokázat, že ještě umím sestavit normální větu a že dokážu nějak komunikovat se čtenáři. To - když se povede - je naprosto boží.

Obrázek uživatele Lee

Psaní rozšiřuje příběhy, které bych ráda viděla rozšířené. Když se mi povedou, jsem z toho nadšená. (Když ne, snažím se to nějak ututlat. :D)
A je to radost. (I když píšu prakticky jen v dubnu.)

Obrázek uživatele Owlicious

Psaní naplňuje moji potřebu přicházet věcem na kloub, mít přehled a mít věci vysvětlené. Je to možnost zajistit, aby věci 'byly správně', aby dávaly smysl. A je to způsob, jak porozumět trochu lépe sobě a světu kolem sebe, prozkoumat vnitřní světy jiných lidí (v podobě postav) a prožívat ta dobrodružství, ke kterým bych se jinak jen těžko dostala.
Je to hraní se slovy, které uspokojuje moji potřebu precizního vyjadřování se.
A taky to trochu uvolňuje ten přetlak, který ve mně vytváří konzumace příběhů jiných lidí.

Obrázek uživatele Llyan

Já píšu, protože... Vlastně ani nevím... Protože když mám psací náladu a spoustu nápadů a zrovna psát nemůžu, je to mučení. Ale když můžu, je to nádhera. Určovat osudy vlastních světů. Žít s postavami, prožívat jejich dobrodružství. (Když mě nic nenapadá, obvykle se na to vykašlu...)
Co mi psaní dává? Hmm... Výplň volného času. A taky schopnost malinko nahlížet do zákulisí jiných knih, představovat si, jak se asi autorům psaly a kolik jim toho nakladatelé promazali. Jo, a taky díky psaní víc dávám pozor ve škole - teda když mezi fantazírováním postřehnu, že se probírá něco, co by se mi dřív nebo později mohlo v příbězích hodit. A samozřejmě tajný portál do jiného světa, o kterém vím jen já (dokud nedám svou patlanici někomu přečíst). To je koneckonců to, co jsem si vždycky přála.

Obrázek uživatele Bilkis

Dříve pro mě psaní bylo skvělým antideptesivním prostředkem. Byla jsem velmi rozhněvaná a deprimovaná mladá žena, která v psaní hledala únik od reality. A ten mi vymýšlení příběhů poskytovalo v hodně velké míře. Možná až moc. Ale k vypsání emocí to bylo ideální. A díky psaní jsem potkala svou nejlepší kamarádku, takže to rozhodně můj život obohatilo víc než jen tím, že jsem se mohla vypsat. Psaní mě taky přivedlo k něčemu, čemu osobně říkám internetové flanérství. Bloumám po vlnách internetu, často kvůli ověřování informací nebo jejich hledání pro potřeby psaní, a místo psaní trávím hodiny nasáváním informací, které bych jinak nikdy nehledala, protože bych ani nevěděla, že by mě mohly zajímat. Částečně by se tedy dalo říct, že mě psaní obohatilo o spoustu vědomostí, které zdánlivě k ničemu nepotřebuju. :D Taky mě to ale přivedlo k novým knihám, filmům, seriálům, fandomům, hudbě, lidem... Rozšiřuje mi obzory. A trochu neskromně si myslím, že to vylepšilo i moje psaní. Nejen to, že jsem se vypsala a víc si odžila, ale taky to, že víc vím. Bez vědomostí bych nepsala.
A samozřejmě, psaní mě obohatilo o DMD. Kdybych nikdy nezačala psát, nebyla bych tu, že?

Obrázek uživatele Profesor

Letos o DMD je pro mne poprvé psaní únikem před nepozitivní realitou všedního dne. I to mne ale obohatilo. Začala jsem se víc zajímat o historii svého kraje.
Dlouho jsem moc nepsala, protože nebyl čas/nálada. Vyzkoušela jsem si díky tomu, že mě psaní fakt baví, a že to budu zkoušet dál, i když třeba nenapíšu knížku hned, ale až několik let. Nebo vůbec. To je fuk.:-)
Psaní je výborná příležitost, jak si hrát. Líbí se mi, co psala Katty, vždy jsem si totiž myslela, že jsem pro své postavy tak trochu bohem, že můžu jejich život řídit, vystavovat je různým situacím. Postupně se některé svéhlavé postavy staly něčím jako mými dětmi. Co mi to tedy dává?
Neskutečnou možnost si hrát, poznávat nové světy, zjišťovat nové informace, získávat znalosti, nové přátele. Být součástí toho tajemného bratrstva spisovatelů,kteří si v temných koutech kaváren nebo v hlubokých lesích vyměňují střípky snů.
Miluju ty chvíle, kdy vzniká příběh. I když se rodí v bolestech a mezi vlákny příběhu se hlavní linie ztrácí a někdy mi zmizí docela. Jenže ty postavy... Když ony jsou jedinečné. Střípky snů i reality, které mohu formovat a sdílet s ostatními... Je to nádhera.

Obrázek uživatele Arenga

Vy to všichni píšete tak hezky a výstižně!
Pro mě je psaní radost (většinou, taky se někdy trápím, když mi to nejde) a je to tak pevná součást mého života, že si už nedovedu představit, že bych dlouhodobě nepsala. Respektive když delší dobu psát nemůžu (třeba když se nám koncem léta narodilo třetí dítě, tak toho času na psaní v prvních týdnech opravdu nezbývalo) tak mi to začne strašně chybět. Baví mě splétat a objevovat příběhy, zjišťovat, jak to vlastně je a pak zírat nad nečekanými propojeními. Baví mě vymýšlet jak příběhy, tak reálie k vlastnímu světu. Vlastně je to něco jako velká objevitelská cesta :-) A taky jsem se díky psaní dozvěděla užitečné věci, které bych asi jinak "nestudovala" a které se můžou v životě hodit (například jak správně zahřát těžce podchlazeného, aby ho to nezabilo, ovšem doufám, že tohle v praxi potřebovat nebudu). A taky jsem se přes psaní seznámila, aspoň virtuálně s lidmi, které bych jinak nepoznala. A v neposlední řadě, tím, že píše i můj muž, je to něco, co můžeme společně sdílet.

Obrázek uživatele Eillen

Psát jsem začala před dvanácti lety (v době, kdy jsem studovala na vysoké). Tehdy bych řekla, že píšu pro zábavu. Ale teď dokážu uznat, že to pro mě byl útěk před realitou. Tehdy jsem měla přibližně dvouletý vztah. Zpětně vidím, že už v té době měl trhliny a měla jsem z něj utéct - což jsem samozřejmě neudělala, protože mi to v tom věku nedocházelo... a tak jsem ve vztahu zůstala dalších šest let a utíkala jsem před problémy k psaní.
A že jsem za ty útěky vděčná... Poznala jsem dost lidí. Z několika holek se staly velmi dobré kamarádky, a jak už jsem psala jinde, jednu jsem si "adoptovala" a je pro mě sestrou. A aby to nebylo až tak neosobní, tak je klidně vyjmenuji. Velmi dobrými kamarádkami (přes deset let) jsou pro mě Mardom, Jackie a Lomeril. Mojí adoptivní sestrou je Bilkis. To jsou holky, se kterými se vídám pravidelně i v reálu a vždy si máme o čem popovídat.
Osobně už jsem pak potkala absolutní minimum lidí a s většinou komunikuji jen po netu. I přesto jsem ráda, že je znám a mohu si s nimi kdykoliv pokecat na chatu nebo nějakém messengeru.
Ale zpět k psaní. Dřív to byl útěk. Teď je to vášeň. Díky útěku vznikl můj vlastní svět - Aldorma. Najednou je tu něco, co po mně "zůstane". i kdyby šlo jen o jediný výtisk mého příběhu, který by byl uschovaný v knihovně a padal by na něj prach. Teď už je pro mě psaní "jen" zábava. A zábavou se to pro mě stalo vlastně jenom díky DMD. Byl to duben, kdy jsem psát nemusela, ale ta šílená témata byla tak lákavá, že jsem prostě chtěla! Dodnes lituji jediného. Že jsem nenašla odvahu začít už v prvním ročníku, kdy jsem pouze četla...
A letos pro mě psaní bylo i výzvou. Poprvé jsem se odvážila zkusit psát příběh na pokračování v rámci témat a zjistila jsem, jak je to úžasná šílenost. Nechápu, proč jsem to nezkusila už dřív.
A už vás tu přestanu otravovat svýma plkáním... :-)

Obrázek uživatele mamut

Se svým třetím ročníkem DMD jsem vlastně stále taková novicka :)
Nebýt náhody, že jsem vstoupila do přednášky sosaček na starconu 2015 a vůbec poprvé slyšela o stoslůvkách a poprvé si je zkusila, asi bych si jen tak občas něco hodila do sešitku.
Jsem za to ráda. Protože jsem tady poznala spoustu lidí (i když ne osobně), zajímavé fandomy, o kterých bych neměla ani ponětí. Nacházím tady spoustu krásných, bláznivých, poučných i smutných příběhů a na oplátku nabízím příběhy své.
A letošní psaní byl pro mne vlastně návrat k mým kořenům. Ověření si, že mi nečekaná kolize na zdraví nesmazala moje já.

Obrázek uživatele Regi

Pro mne je psaní zábavným koníčkem. Prevence demence. Mám práci, která mě opravdu baví a naplňuje, ale velká její část je takové povahy, že v ní má mozek volno. Psaní mi to kompenzuje. Nepíšu moc a nepíšu většinou nic dlouhého. Drabble, stručné články na blog Šílené šuple, a kratší povídky, které sem tam někam pošlu a nebývají úplně na chvostu. A jedna důležitá věc. Podobně jako všichni ostatní, jsem díky psaní našla několik lidí, které můžu považovat za své přátele nejen virtuální.

Obrázek uživatele Jeřabina

Pro mě je psaní taková občasná nutnost, která se mi děje, když si přečtu/vidím/prožiju nějaký příběh a můj mozek odmítá akceptovat, že skončil - a pak mi ty postavy a děje poskakují a klepají v hlavě a každý večer mi sehrávají divadelní scénky v hlavě, když usínám. A když je napíšu na papír, no, tak je z té hlavy dostanu a utřídím a buď si jich můžu nevšímat, nebo si je užívat ve strukturovanější formě a oboje je dobrý.
Takže já vlastně ve svém běžném životě vůbec psát nepotřebuju - a jenom jednou za čas se mi v hlavě usadí brouk, který mi zase nedovolí nepsat.

Tak jak už napsali jiní, i pro mě bylo psaní vždycky hlavně únikem do nějakých jiných světů, kde je to lepší, krásnější, zejména hlavní postava byla mnohem lepší a krásnější, ale to se nedá považovat zrovna za obohacování. Zvlášť když takové pokusy stejně nikam nevedly. A zatím poslední ucelený pokus o tvorbu vlastního světa skončil šeredným zklamáním, které ve mně málem zabilo vůbec chuť něco psát, ale zvyk je železná košile...
V zelených letech mi určitě psaní napomáhalo si vylepšovat sloh a tříbit vyjadřování. To je už asi uzavřená kapitola. Na DMD přišlo něco jiného, a to je psaní na určité téma, třeba sebestřelenější, a hlavně ořezávání nápadu do sta slov. To je hodně zajímavá hra a myslím si, že mi toho dala docela dost. Svět se opravdu vejde i na sto slov. Dál mě DMD sem tam postrčilo i k napsání básničky, i když v posledních ročnících je to bohužel nějak v útlumu.
Rozhodně mi DMD umožňuje rozepsat se aspoň stručně o ledasčem, co mě hodně zaujalo a chce se mi mo tom mluvit a ještě víc psát. A aspoň v téhle míře uplatnit nějaké nevyužité nápady. V minulém ročínku mi dokonce darovalo i krátký příběh, což tady neznamená nic, ale pro mě to znamenalo hodně.
Jak o tom tak uvažuju, myslím, že všechny možnosti stoslovkového maratónu ještě zdaleka nejsou vyčerpány a ještě bude co psát a co zkoušet.
A samozřejmě tady je k tomu ještě nádavkem milá společnost, a to znamená opravdu hodně.

Obrázek uživatele strigga

Psaní.. no, asi nejsem úplně typická "spisovatelka". Psaní mi pomáhá třídit si myšlenky, dělat si v hlavě pořádek, protože v ní po naprostou většinu času mám neskutečnej a stále se zvětšující chaos. Pomáhá mi poznávat sebe samu. To je asi největší hodnota, kterou pro mě psaní má, proto jsem psala, píšu a psát budu dál. (A proto taky obvykle nepotřebuju psát nijak dlouhý věci a postupem času jsem zjistila, že mi ta forma drabblat vlastně dost vyhovuje.) No, a druhá, prakticky stejně důležitá věc, je pocit nespravedlnosti, který u některých knížek, seriálů nebo filmů často mívám, a s věkem se neměnící potřeba to nějak napravit, dát postavám osud nebo katarzi nebo hloubku nebo rozměr, jaké jim původní autor - ať už třeba protože mu to seškrtali, nebo protože to nepovažoval za relevantní - neposkytl a jaké si podle mě zaslouží. Ráda se vrtám postavám v hlavách, doplňuju bílá místa tam, kde si myslím, že by to i ony možná ocenily. A věřím, že takových bílých míst je a bude vždycky dost. :) (To je asi i důvod, proč radši píšu fanfikci než originální věci. Nojo, zabte mě. :)) Takže kdykoli mám pocit, že spravedlnosti na nějaké postavě nebylo učiněno zadost, je skvělý pocit, že mám po ruce tužku a papír a můžu to napravit.
No, a pak je tu třetí a poslední důvod, a ten může za všechny moje dubnový kapitální békoviny: k smrti ráda se směju. A jestli mám něco ještě radši, pak když se smějí ostatní. A to je mnohdy vůbec to největší obohacení, který mi psaní může dát.
Takže asi tak. :)

Obrázek uživatele Aveva

Já psaní většinou používám jako přetlakový ventil. Zbavuju se pomocí něj věcí, které v sobě nechci nosit. Takže psaní mě vlastně obohacuje tím, čeho mě zbavuje :o)
Ale někdy je to prostě jenom zábava a dobrodružství. V případě DMD pak výzva, jestli jsem ještě schopná napsat něco, co jsem za ty léta předtím už nenapsala třikrát. Což je tedy, jak léta běží, výzva čím dál náročnější ;o)

Obrázek uživatele Aries

Já jsem uprostřed psací mánie hodně dlouho nepsala, až jsem jednou u jedné povídky měla tak konkrétní představu, jak by asi měla vypadat, že jsem nevydržela a napsala ji sama. No a od té doby mě občas něco napadne, tak to sepíšu, ale abych chodila a sypala ze sebe náměty a představy a fabulace, to bohužel ne. Ale nějak jsem si zvykla na tu svoji liščí bandu a čas od času se mi po ní zasteskne.

-A A +A