Noc svatého Mikuláše - 4. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef 77

Omlouvám se za dlouhou dobu nečinnosti, vynasnažím se tenhle případ vyřešit co nejdřív. ;-) Každopádně, jak se říká, lépe pozdě než nikdy, ne?

Probuzení tentokrát nebylo ani zdaleka tak příjemné jako v předchozích dnech. Kapitán Faust se převalil na břicho a schoval hlavu pod polštář, aby alespoň na pár vteřin unikl pištění budíku. Čtyři hodiny spánku rozhodně nemohly stačit na splnění jeho vysokých nároků na odpočinek a zotavení vyčerpané mysli. Nicméně bylo potřeba co nejdříve zajet vyslechnout ředitele školy, kde pracovala Berta Chalupová. Ten výslech nesnesl odklad. Když včera vystupoval z auta a loučil se s kolegyní Zahradníkovou, domluvili se, že ho vyzvedne v půl sedmé. Měl tedy sotva půl hodiny na zkulturnění svého zevnějšku a ujasnění otázek, které chce řediteli položit.
Neochotně vystrčil hlavu zpod polštáře, zastavil budík a bezmyšlenkovitě pohladil kocoura, který už se o něj láskyplně otíral v očekávání snídaně.
„Dobré ráno, Caspere. Jak ses vyspal? Určitě lépe než já... Ne. Není to, jak si myslíš. Možná se budeš divit, ale nebyl jsem na žádném báječném večírku. Jen v práci,“ povzdychl si, konečně spustil nohy z postele a následován Casperovými měkkými kroky přešel do kuchyně, kde do jedné misky nasypal novou dávku granulí a do druhé napustil čerstvou vodu. „Vím, že by sis dal raději konzervu, ale víš, co říkal doktor Drápal, žádné přejídání. S tou tvou nadváhou musíme něco udělat. Vždyť už ani nezalezeš pod gauč.“
Telefonát kapitánky Zahradníkové ho zastihl v polovině uvazování kravaty.
„Zatraceně, Fauste, už tu stojím deset minut. Jestli máš zácpu, vezmi si Gutalax a doděláš to na školních záchodech.“
„Já nemám... Cože? Kolik je?“
„Skoro tři čtvrtě. Už jsme tam mohli bejt. Tak co? Jdeš dolů?“
„Jen dokončím uzel na kravatě. Za dvě minuty jsem u tebe.“
O pět minut později si Markéta obzvláště kriticky prohlédla jeho vázanku, načež se sarkasticky ušklíbla.
„Gratuluju. Trvalo ti dvacet minut udělat ze sebe ještě nudnějšího člověka, než ve skutečnosti jsi.“
Felixovy tváře nabraly mírný růžový nádech. Nastoupil na sedadlo spolujezdce a zapnul si bezpečnostní pás.
„To je windsor,“ podotkl směrem ke své kravatě. „Není to obyčejný uzel. Je poněkud složitější. Sofistikovanější.“
„Je to kravata. I kdyby sis ji zauzloval dračí smyčkou, pořád to bude prostě kravata! Naprosto zbytečnej kus hadru, kterej ti za cenu rozčilujícího nepohodlí dopřává iluzi vlastní důležitosti.“
„Jsem na ni zvyklý.“
„Na iluzi vlastní důležitosti?“
„Na kravatu.“
„Jistě. Jak říkal můj táta, člověk si zvykne i na oprátku... Vlastně to úsloví dovedl do morbidní dokonalosti, když se oběsil.“
Učebnicově zaparkovala před budovou Základní školy Pod skalou, nechala ho dobrou minutu šokovaně sedět uvnitř auta a namířila si to rovnou ke vchodu.
Bylo něco málo po sedmé hodině ranní. Hlavní vchod do budovy už byl otevřený, v malé vrátnici za ním seděl zachmuřený školník v umolousané flanelové košili a vypadal, že si zbývající půlhodinku před největším návalem žáků vychutnává plnými doušky. Před sebou měl šálek kávy a rozdělanou křížovku.
„Brý jitro,“ pozdravila Markéta a přistrčila mu svůj policejní průkaz. „Do ředitelny se dostanu kudy?“
Chlápek chvíli civěl na její odznak se směšně pootevřenými ústy a pak rukou naznačil směr.
„Touhle chodbou až dozadu. Jsou to ty poslední dveře napravo.“
Někdy v polovině chodby ji dohnal Faust. Do ředitelny vešli spolu.
„Vy budete od policie, že?“ uvítal je s křečovitým úsměvem vysoký muž v otočném kancelářském křesle a za nervózního poklepávání o desku stolu vstal.
„Co nás prozradilo? Uzel na jeho kravatě?“
„Uzel na kravatě?“ zopakoval s nechápavým výrazem ředitel. „Ne. Očekával jsem vás. Dříve nebo později.“
Nechápavý výraz se přesunul z ředitelovy tváře do tváře kapitánky Zahradníkové.
„Vy jste nás očekával?“
„Samozřejmě,“ pousmál se, čelist zaťatou tak tvrdě, že mu na hubených tvářích zřetelně hrály žvýkací svaly. „Nebo tu snad nejste kvůli Regině?“
Markéta si s Felixem vyměnila překvapený pohled.
„Vy jste znal Reginu Romanovou?“ zeptal se opatrně Faust.
„Jestli jsem ji znal? Přirozeně. Byla mojí žákyní.“
„Ale Regina navštěvovala Základní školu svaté Kláry v Jablonci,“ upozornila ho Zahradníková. „Pokud jsou naše informace správné,“ dodala s mírným náznakem otázky.
„Jistě,“ potvrdil ředitel. „Mimochodem, nepředstavili jsme se. Jáchym Pavlovský, Reginin bývalý učitel chemie na Svaté Kláře.“
„Kapitánka Zahradníková, kapitán Faust, kriminální policie,“ představil je oba Felix. „Takže vy jste dříve učil v Jablonci? Co vás přimělo odejít do Prahy?“
„Na téhle škole jsem vyrostl. Když se tu uvolnilo místo ředitele, přihlásil jsem se o něj a získal ho. Velice prosté.“
„Ano... Jak dlouho už tu působíte, pane Pavlovský?“
„Necelé čtyři roky... Smím vám nabídnout něco k pití? Šálek kávy?“
„Ne, díky,“ odmítla Zahradníková a s neskrývaným zaujetím si prohlížela ředitelovu sbírku hmyzu na stěnách.
„Mně by šálek kávy udělal dobře,“ přiznal Faust a nechal ředitele, aby se přesunul do vedlejší místnosti, kde se nacházel kávovar.
„Takže jste od Svaté Kláry odešel ve stejnou dobu jako Regina,“ poznamenala Markéta a pozorovala mužova záda s úzkými rameny a prakticky neexistující zadek v černých plátěných kalhotách.
„Ano. Ten rok, kdy jsem podal výpověď, ukončila základní vzdělání a v září nastoupila na gymnázium.“
„Zmínil jste se, že jste nás očekával,“ připomněl Faust. „Proč jste si myslel, že ohledně Reginy kontaktujeme právě vás?“
Ředitel před něj položil hrneček s kávou a vedle něj úhledně vyskládal lžičku, cukřenku a několik smetánek v plastových kalíšcích.
„Dva roky jsem byl jejím třídním učitelem. Chodila ke mně na přírodovědný kroužek a několikrát se pod mým vedením účastnila biologické olympiády. Velmi úspěšně. Třikrát po sobě získala druhé místo v celorepublikovém kole.“
„Jaký byl váš vztah k ní?“
„Byla to velmi nadaná žákyně. Což o drtivé většině mých bývalých studentů rozhodně tvrdit nelze. Můj obor není u dětí právě nejoblíbenější. Regina se o něj zajímala od raného dětství a bylo to vidět. Její náskok před ostatními byl pozoruhodný.“
„Takže jste spolu vycházeli dobře?“
„Nevidím důvod, proč bychom spolu neměli vycházet dobře.“
„Ostatní učitelé nám Reginu popsali jako velmi ctižádostivou, panovačnou a všehoschopnou dívku, která se často uchylovala k zastrašování svých protivníků, vydírání a manipulaci. Vy jste u ní tyto tendence nezaznamenal?“
Pan ředitel Pavlovský si s odpovědí dával patřičně načas. Pak pohodlně opřený do svého křesla a s prsty propletenými do stříšky pravil:
„Na ctižádostivosti neshledávám nic špatného. A co se týče jistého oportunismu, kterým oplývala, neviděl bych v tom víc než přirozenou touhu uspět. Kéž by se takové ambice a nadšení skrývaly i v ostatních jejích spolužácích.“
„Dobrá,“ uzavřel to Faust. „Abychom pravdu přiznali, kvůli Regině tu nejsme. Přišli jsme v záležitosti jedné bývalé členky zdejšího učitelského sboru. Berta Chalupová. Učila tu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Po revoluci školu opustila a začala se věnovat podnikání. Vy jste ji jako učitelku zažil? Říkal jste, že tohle bývala vaše základní škola.“
„Ano. Zažil jsem ji.“
Ve tváři Pavlovského se usadily ponuré stíny. Bylo více než jasné, že na minulý čas strávený ve společnosti Berty Chalupové nevzpomíná zrovna s láskou.
„Učila pracovní činnosti. Vaření, stolování, zahradničení a podobné věci. U žáků nebyla nijak oblíbená.“
„Pročpak?“
„Protože její metody kárných trestů nebyly zrovna košer, jestli mi rozumíte.“
„Ne tak docela. Zkusil byste nám to trochu přiblížit?“
„Nezřídka se stávalo, že některý ze studentů skončil na několik hodin zavřený v kumbále. A pokud si dobře vzpomínám, její specialitou bylo umývat žákům ústa hadrem na podlahu.“
„A co udělala vám?“ ozvala se zničehonic Zahradníková a jen obtížně zakrývala zvědavost.
„Mě na dvouhodinovce vaření donutila vypít dvě deci neředěného octa, neboť usoudila, že jsem to byl já, kdo jí předchozího dne nalil do kafe projímadlo.“
„A nalil?“
„Třicet kapet sorbitolu,“ přikývl Pavlovský.
Markétu zalila náhlá vlna sympatií. Usmála se a ukázala na stěnu po své levé ruce.
„Tohle je nádhernej brouk. Majka, ne?“
„Ano. Přesněji majka fialová,“ ocenil její nefalšovaný zájem a nadšeně se chytil nabízeného tématu. „Při dotyku vylučuje prudce jedovatou hemolymfu kantaridin. Pro člověka je smrtelný už při dávce 30 miligramů.“
„Půvabná potvůrka,“ pokývala hlavou Markéta a usmívala se od ucha k uchu. „Pro traviče hotovej poklad, co?“
„To jistě,“ souhlasil ředitel malinko zdráhavě. „Ovšem pro ty přírodovědně vzdělané.“
„Ovšem. Takovou meloe violaceus by nejspíš žádnej primitiv nepoužil. Nevěděl by, kde ji má hledat a jak z ní to jedovatý svinstvo dostat, aniž by se sám vystavil nebezpečí. Rány po jejím kousnutí se totiž málokdy doopravdy zahojí, nemám pravdu?“
Pavlovský vypadal, jako by ho proměnili v kámen. Zaraženě na kapitánku civěl. První dojem, kterým na něj zapůsobila po příchodu do místnosti, čili jako drobet neotesaná a navzdory úspěšně zvládnuté policejní akademii šíře nedovzdělaná, se rozplynul jako ona příslovečná pára nad hrncem.
„Máte naprostou pravdu,“ řekl nakonec. „Entomologie je váš koníček?“
„Tak bych to asi nenazvala,“ odpověděla vyhýbavě. „No, už vás nebudeme dál zdržovat. Děkujeme za váš čas.“
Když mířili ke dveřím, Pavlovský je ještě krátce zastavil.
„Proč jste se přišli ptát na Bertu Chalupovou?“
Zatímco Markéta Zahradníková prošla na chodbu bez ohlédnutí, jen s posledním kratičkým pousmáním, Felix Faust se k němu otočil, aby odpověděl.
„Berta Chalupová byla zavražděná.“

Cestou do kanceláře se stavili na prosektuře, aby z doktora Melichara vytahali rozumy ohledně příčiny smrti poslední oběti.
Z úcty ke kapitánu Faustovi nechal Melichar celou dobu tělo Berty Chalupové zakryté prostěradlem a teprve v dramatickém okamžiku, v němž se dostal ke způsobu úmrtí, odhalil její bledou masitou paži, aby na ní předvedl stopu po vpichu.
„Můžu si tipnout, co to bylo za látku?“ přerušila ho dychtivě kapitánka Zahradníková a podle Fausta se až nemístně uculovala. „Byl to kantaridin. Dávka větší než 30 miligramů.“
„Pro živého Boha!“ zakřičel Melichar, až se jeho mohutný hlas odrazil od vykachlíkovaných stěn a zburcoval mladšího patologa sedícího v přilehlé laboratoři a testujícího jakýsi nesmírně důležitý kus tkáně.
„Teď jsem si do tý Petriho misky málem leknutím nasral, Melichare! Snažíš se tu mrtvolu probudit, nebo co?“
Doktor Melichar mladíka ignoroval a na nejvyšší míru ohromen hleděl do Markétina vítězoslavně rozšklebeného obličeje.
„Ano, byl to kantaridin, 40 miligramů nitrožilně. Jak jste to věděla?“
„To nic, to byl jenom takovej menší záchvat prozřetelnosti,“ zamumlala, šklebit se však nepřestávala. „Dokázal byste nám říct, kdy došlo k usmrcení?“
„Úplně s jistotou to říct nemůžu, ale můj odhad je někdy v brzkých ranních hodinách 6. prosince. Přesněji vám to ale nepovím.“
„To znamená, že ta žena zemřela ve stejný den jako Regina a Matylda, přestože jsme ji objevili až 7. prosince odpoledne,“ srovnal si to Faust.
„Do toho kontejneru se mohla dostat klidně už 6.,“ podotkl Melichar. „Tělo bylo úplně zmrzlý, když mi ho sem včera přivezli. Vypadá to, že bylo venku delší dobu.“
„Prověříme, kdy naposledy odváželi odpad,“ navrhla Zahradníková. „To by nám mělo poskytnout bližší odhad, v jakou dobu se tam ocitla.“
„Každopádně, mně pořád vrtá hlavou, jak jste sakra věděla, čím tu ženskou otrávil,“ nehodlal se své vytoužené odpovědi vzdát Melichar a upřeně na ni zíral.
„Náš roztomilej Mickey Mouse je podle mýho názoru patřičně přírodovědně vzdělanej. Jestli oficiálně, to je otázka. Nicméně v oblasti přírodních věd má solidní znalosti... To tetování na předloktí má Berta nejspíš ze dne, kdy zemřela, co?“
„S největší pravděpodobností,“ přikývl koroner.
„Že se vůbec ptám. No nic, půjdeme,“ obrátila se na Fausta, který byl během návštěv na pitevně pokaždé nezvykle zamlklý a když nemusel, tak se kolem sebe příliš nerozhlížel.

„Nepodezíráš doufám pana ředitele, že ne?“ ozval se Felix během cesty na ústředí.
„Proč myslíš, že bych ho chtěla podezírat?“
„Ten kantaridin v těle oběti, když jemu na zdi visí přišpendlený jeho zdroj; to, že se znal s Reginou i s Bertou; to, že mu ježibaba Chalupová zřejmě slušně znepříjemňovala pobyt na základní škole... Vím, jak to vypadá, ale -“
„Ale co?“
„Matyldu přece neznal. Nebo myslíš, že mohl?“
„Myslím, že Matyldu znal ze všech těch tří žen nejlíp.“
„Cože?“
„Zatímco ty jsi během návštěvy u Konečných v Dejvicích přemáhal nevolnost, já si prohlížela fotky na krbu. Většina z nich byla focená na takových těch hogofogo akcích. Rozjařený skupinovky, nesourodý mumraje vyšňořených papalášů a celebrit... Vsadím se o svoje nový běžecký boty, že na jedný z nich tančí Matylda Konečná s ředitelem Pavlovským. On je na tom obrázku sice zády k objektivu, ale ta postava je dost nezaměnitelná. Mimochodem, všiml sis, že ten chlap nemá zadek?“
„Kdybych si čistě hypoteticky něčeho takového všiml, považoval bych to za důsledek příliš volných kalhot.“
„To nebylo kalhotama. Ale třeba co Bůh vzadu ubral, vepředu přidal.“
Felix její poznámku přešel mlčením, jehož důstojnost narušovala pouze sytá červeň v jeho tvářích.
„Vraťme se prosím k původnímu tématu. Ty jsi tedy přesvědčená, že pan ředitel by teď měl být naším podezřelým?“
„Ne,“ překvapila ho svou odpovědí Markéta, zatímco vjížděla do podzemního parkoviště centrály. „Přece nemůžu označit za podezřelýho chlapa bez zadku. Jeho právník by nám dal pěknou sodu. Dokážeš si to představit, ne? Diskriminace postižených spoluobčanů! Šikana!“
Faust s chabým úsměvem zavrtěl hlavou a z auta zamířil rovnou k výtahu.
„Myslím, že bysme ho ale neměli spouštět z očí,“ dodala už vážněji, jakmile se za oběma zavřely dveře kabiny a výtah se dal do pohybu. „Ten chlap je spojovací článek mezi oběťmi. Chci o něm zjistit úplně všechno.“

Nestačili ani dojít ke dveřím kanceláře, když se za nimi ozval dusot několika párů nohou a zoufalé volání.
„Felixi! Markéto! Tady jste!“
Dlouhou chodbou k nim spěchala dvojčata Albert a Alžběta Altmanovi. Pilné včelky z informačního oddělení. Oběma zrzavé vlasy divoce poletovaly kolem hlavy a bledě modré oči zářily vzrušením.
„Nějaké novinky?“ přešla rovnou k věci Markéta, zatímco Felix se s nimi nejprve přátelsky pozdravil.
„Dneska ráno se tu zastavil jeden z těch tří mužů, kteří v noci z 5. na 6. prosince odjížděli s Matyldou Konečnou z Mikulášského plesu. Taxikář je všechny docela přesně popsal a výzva v médiích zabrala.“
„A?“ popoháněla je Markéta netrpělivě.
„Nějaký Filip Rosenberg, 35 let, bydlištěm v Praze - Modřanech. Výkonný ředitel reklamní agentury RosMedia. Potvrdil, že se dvěma svými společníky odjížděl 36 minut po půlnoci taxíkem do klubu Heaven of Evil a že Konečná s nimi do auta nastoupila taky. Vzápětí ale dodal, že s nimi do klubu nedorazila. Někde na Bertramce se jí udělalo špatně od žaludku a vystoupila si. Prý měla v úmyslu se chvíli procházet a pak si zavolat jiné auto.“
„Ví ten chlap, kde přesně vystoupila?“ zeptal se Faust a myslel na případný záznam pouličních kamer.
„Říkal, že jí řidič zastavil u ostrůvku tramvajové zastávky Bertramka.“
„Skvělé. Potřebujeme záznamy kamer, jestli tam nějaké jsou.“
„Bohužel je tam jen jedna kamera, a to na světelné křižovatce před zastávkou. Míří v opačném směru a je na ní vidět jen to, že v 00:42 tudy taxi opravdu projelo. Ale řidič tu Rosenbergovu verzi víceméně potvrdil.“
„Co znamená víceméně?“ chtěla vědět Markéta. „V něčem se snad neshodujou?“
„Ne že by se úplně neshodovali, ale zatímco Rosenberg tvrdí, že mu Konečná při vystupování říkala, že je jí špatně od žaludku a chce se projít, taxikář uvádí, že ji slyšel říkat, jak je na hrátky v klubu moc opilá a že si radši vystoupí a pojede sama.“
„Tý řidičově verzi věřím o něco víc,“ poznamenala chladně Markéta. „V Heaven of Evil se pořádají swingers, ne?“
Dvojčata s hořícími tvářemi svorně předstírala nevědomost. Faust nic takového předstírat nemusel, poněvadž o místech, kde se konají tyto aktivity, neměl doopravdy nejmenší tušení.
„No dobrá,“ uzavřela to Markéta. „Předpokládejme, že se ti čtyři domluvili, že na nějakou takovou party pojedou. Matylda si to ale po cestě rozmyslela a někdy v 00:43 vystoupila na Bertramce. Chtěla dál pokračovat sama. Jestli domů nebo někam jinam, to je ve hvězdách, tutově ale měla na mysli to, že si zavolá taxi. Takový paničky jako ona nejezdí noční sockou. Musela znovu volat na dispečink a chtít nový auto. Kontaktujte Áčka a zjistěte, jestli jim tu noc ještě jednou volala a kdy přesně. Ty dva Rosenbergovi kámoše hledat nemusíte.“
Albert s Alžbětou horlivě pokyvovali a už se otáčeli k odchodu, když jim Felix přidělil ještě jeden úkol.
„Pokuste se prosím najít všechno, co se najít dá, o Jáchymu Pavlovském. Je to ředitel Základní školy Pod skalou. Jestli to stihnete do oběda, budeme rádi. Děkujeme.“
„Nemáte zač, Felixi,“ usmála se na něj hezky Alžběta a odcválala pryč.
„Pošleme vám to do mailu, Felixi,“ mrknul na něj Albert a odcválal za sestrou.

„Nohsledi,“ odfrkla si pohrdavě Zahradníková a těžce dopadla do křesla za svým úředním stolem. „Mohli by ti dělat osobní asistenty, až to tady převezmeš po Chloupkovi.“
„Co je to zase za nesmysl?“ ohradil se Faust a za stůl se posadil o poznání způsobněji.
„Ale nic,“ mávla rukou a z horního šuplete vytáhla zbrusu nový linkovaný zápisník, na jehož první stránku naškrábala pěkně pod sebe tři položky.
Akonitin
CO
Kantaridin

Chvíli se na ta tři slova dívala a přemýšlela. Pak ke každému z nich připsala drobnou poznámku.
Akonitin - alkaloid, oměj
CO - plyn, nedokonalé spalování
Kantaridin - terpen, majka fialová

Po dvou minutách soustředěného pozorování těch řádků se rozhodla poznámky proškrtnout a napsat nové.
Akonitin - Královna jedů
CO - otravuje vzduch
Kantaridin - sladká vůně, smrtící účinky

Právě ve chvíli, kdy v duchu dospěla k nevyhnutelnému závěru, dveře kanceláře se otevřely a dovnitř vkročil plukovník Chloupek. Podle výrazu jeho brunátného, upoceného obličeje bylo nabíledni, co se chystá sdělit. Přesto jako by mu činilo nemalé obtíže tu skutečnost vyslovit.
„Další žena. U vchodu do domu číslo 95 v Jeseniově ulici na Žižkově. Ráno o půl sedmé ji našel jeden z nájemníků. Chvíli trvalo, než se to dostalo k nám. Považovali ji za předávkovanou feťačku. Teprve v márnici na Vinohradech si všimli toho tetování.“
„Považovali ji za předávkovanou? Takže další otrava se stopou po vpichu?“ zajímalo Markétu, která stále v ruce držela propisku s hrotem připraveným jezdit po papíře.
„Ještě nemáme výsledky toxikologie, protože tělo převážejí k nám a veškeré testy bude provádět Melichar, ale předběžný názor vinohradského patologa zní: smrtelná dávka nějakého opiátu.“
Opiát - věčný spánek
Markéta vzhlédla od poznámkového bloku.
„Už mají totožnost tý ženský?“
„Nějaká Denisa Demeterová.“
„Ta kartářka?“ vyjekl Felix a útroby mu zaplavil ledový šok.
„Vy ji znáte?“ pozeptal se Chloupek naprosto vyčerpaným hlasem.
„Párkrát jsem ji navštívil,“ přiznal Faust otevřeně. „Dostal jsem na ni doporučení od jedné své dobré přítelkyně. Je to už dlouho, co jsem ji viděl naposledy, ale... Dobrý Bože.“
„Začínám mít dojem, že na tý tvojí teorii s pohádkovýma postavama přece jenom něco bude,“ utrousila Markéta a významně poklepala na svůj zápisník.
„Cože? Vy už máte nějakou teorii, Fauste?“
„Včera jsem dostal takový... nápad,“ začal skromně Felix. „Není to zatím nic detailně promyšleného, vlastně bude ještě nutné podrobit tu úvahu kritickému pohledu a -“
„Tak dost,“ přerušila ho Markéta, vstala a rázně došla k bílé tabuli u okna. „Od kritickýho nahlížení jsem tady já a tu teorii jsem právě ověřila.“
Rukávem džínové bundy smazala všechno, co do té doby na tabuli viselo, a černým fixem na ni opsala své poznámky ze zápisníku. Vše dovršila tím, že k jednotlivým řádkům připsala obecně zažité názvy pohádkových charakterů.
„Máme tu Zlou královnu, která zabila Sněhurku otráveným jablkem, protože jí překážela v cestě za vlastním prospěchem; Macechu, která tak dlouho otravovala rodinný ovzduší, až tím manžela dohnala k sebevraždě a nevlastní dceru k útěku z domova; Ježibabu, která lákala děti na sladkosti, aby je pak mohla držet v zajetí, tyranizovat a nakonec zabít; a teď se nám tu objevila Zlá sudička.“
„Zlá sudička,“ opakoval po ní Chloupek v jakémsi mlžném oparu neskutečna, které ho zčistajasna obklopilo a na pár minut vymazalo myšlenky na krutou realitu v podobě masy novinářů útočících zvenčí na jeho pečlivě střežené království.
„Zatím nevíme, co přesně paní Demeterová udělala, že si od našeho psychopata vysloužila právě tuhle nálepku, ale brzy se to dozvíme. Nepředpokládám, že by to označení vyhrála jen proto, že má Mickey Mouse averzi k předpovědím budoucnosti.“
„Takže vy se domníváte, že klíč k výběru obětí se nachází v dětských pohádkách?“
„Připadá vám to dostatečně ujetý na člověka, co si mrtvoly označuje postavičkou Walta Disneyho? Nebo máme pátrat po něčem ještě bizarnějším? Když se podíváte na způsob, jakým byly zabity, uvidíte základní ponaučení obsažený v každý klasický pohádce - s čím člověk zachází, tím taky schází.“
„Já vám vaši teorii nevyvracím, Zahradníková. Já teď jen přemýšlím, co řeknu na tiskovce.“

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

Díky! Vyplatilo se mi opakovat si dokolečka mantru "trpělivost je ctnost", ačkoli obvykle jsou účinky zřídkavé.
A napnutá jsem jako špagát. Už zase.

Obrázek uživatele neviathiel

Ajta krajta, mám tušení, že se ještě máme na co těšit! :-)

Obrázek uživatele Aries

hustý. Jako fakt hustý

-A A +A