Jako by to bylo včera...
UPOZORNĚNÍ!
Nemám nejmenší ponětí, jestli se tohle vůbec může a jestli ne, tak se předem omlouvám, kdyžtak mě prosím kdokoliv upozorněte a nebo, klidně to rovnou smažte... ;)
Ale dovoluji si sem, naprosto drze, vložit takové podivuhodné drabble které vlastně ani drabbletem není, protože ani zdaleka nesplňuje 100 slov, jde zkrátka jen o to, že poslední dny byly plné nejrůznějších emocí a já měla najednou neuvěřitelnou potřebu to prostě... někam napsat.
Je to na téma CENA DOSPĚLOSTI, jedná se tedy o druhé, pochopitelně nesoutěžní a bez jakýchkoliv nároků na kachničky i komentáře! Prostě se mi jen teď konečně tak nějak... ulevilo :)
(Akorát jména byla záměrně změněna)
Seděli u stolku v kavárně a trošku rozpačitě po sobě pokukovali.
Kamarádi, kteří kdysi tvořili na základce nerozlučnou trojici.
Kamarádi, kteří se na konci 9. třídy se slzami v očích loučili a slibovali si, že se určitě zase brzy uvidí.
Kamarádi, kteří se dlouhých 5 let neviděli.
Kamarádi...?
,,No, a jak se jinak máte?" Usmál se Adam a přelétl pohledem z Jany na Anetu a zpět.
,,Ale joo... dobrý," usmála se Jana a Aneta přikývla.
,,Co ty?" Zeptala se. ,,Taky v pohodě," mávl Adam rukou a vrátil jí úsměv. Jana si povzdechla. ,,Se teď učim na ty přijímačky..." ,,Jo no, já taky. Je to děs. Kam se hlásíš?" ,,Na VŠE. A ty?" ,,Já na žurnalistiku." Adam se napil šálku kávy. ,,Tak to vám budu držet palce. Kdy to máte?" ,,Už prvního..." ,,Já až třináctýho." ,,A ty jsi na tom peďáku teda?" ,,Jo jo. Jsem se stejně ani jinam nehlásil no..."
Chvilku mlčeli a pili kávu. Co taky říct? Anetě se honila hlavou spousta otázek.
Chodíte na nějakou brigádu? Bydlíte pořád tam, co tehdy, máte řidičák?
Jak jste zvládli maturitu, jaká vůbec byla střední?
Chodíte s někým, máte někoho?
Adame? Miluješ mě ještě...?
Mlčela a pila kávu.
Během následujících několika hodin se všichni tři celkem slušně rozpovídali, smáli se téměř všemu a Jana trefně poznamenala, že i po těch pěti letech jsou pořád stejně praštění. Aneta zase dostala odpověď na většinu svých otázek.
Včetně té, kterou by za nic na světě nevyslovila nahlas.
Adam pohlédl na hodinky. ,,Budu muset jít." ,,Přítelkyně čeká?" Zažertovala Aneta.
Usmál se. ,,Ne ne... Přítel."
Krátce si pohlédli do očí.
,,Doufám, že se ještě uvidíme...?"
Nadechla se a s úsměvem přikývla.
Objal ji. Pevně a dlouze.
V očích ji pálily slzy.
V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než aby se vrátil čas a my zase byli jen trojicí bezstarostných dětí na základce...
Ale to nejde, vím.
Jsme už holt dospělí. A život, ten se nezastaví...
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Lidi mizí a objevují se noví.
Lidi mizí a objevují se noví. Tak je to celý život. Někdy, výjimečně, někdo zůstává
...a někdy se zase po čase
...a někdy se zase po čase objeví, svým způsobem stále stejní, a přece už trochu jiní... Vzpomínky, nostalgie, staré lásky... někdy to může trochu bolet.
Děkuju :)
Moc úžasně popsané. Ty
Moc úžasně popsané. Ty nervózní a nejisté začátky jsou tak přesné, až to bolí.
Jo to máš pravdu... bolelo to
Jo to máš pravdu... bolelo to. Trošku. Hlavně ,,zjištění", že čas se prostě opravdu nevrátí...
Díky moc! ;)